POZITRON: pritom je to "drobnost" v sestrihu (brylich), ze? kdybych poslala svoji fotku z foceni na konci roku kdyz mi bylo 14 tak vedle pekne ohaklych osmacek co davali na odiv prsa, stihly nohy, cokoli a ja rifle po sestre, ruzovej pletenej svetr od maminky, brejle jak ty a sileny pudli mikado :D

POZITRON: jezusky, po téhle fotce, cokoli napíšeš hnusného kamkoli komukoli, je ti odpuštěno

KRISKA: přesně. Já doposud bojuju s tím, že mi moje máma pořád kupuje dárky podle sebe a to i oblečení...neříkám, že má špatný vkus, ale prostě jiný. Fakt se to snažím nedělat, ikdyž bych si na dceři uměla představit úplně jiné kousky.)

VALENTINA: proste je dulezity podporovat to dite v jeho smeru i tim, jak se k nemu rodice chovaji, ze respektuji jeho nazor, zajmy, smer v oblikani, hudbe... to chvaleni uplne nevidim jako neco nutnyho (nektery lidi proste na to neslysi, stejne jako.nutit se furt nwco vymyslet kdyz na yo nejsu je nesikovny) ale ta podpora v tom, ze diteti koupim mikinu dle jeho vkusu a ne svyho vkusu, ze mu nenalozim tunu brambor kdyz je nema rad, ale ukrojim mu chleba, to je milion drobnosti co zapadnou kam maji... ktery uci to dite, ze rodicum na nem zalezi, ze ho poslouchaji... misto kecu jak se oblika

KRISKA: a naopak, já vyrůstala se sportovní matkou, která nevlastnila sukně, nemalovala se a mě do mých 15 stříhala na kluka, pak se mnou zamávala puberta a totálně jsem se zvrhla po otci/její slova/:)
a dnes se mi to vrací na dceři-já, která miluju šaty a šminky, mám sportovní dceru, pro kterou je vrcholem mikina a hnusoboty Adidas:)
dobře mi tak:)

ANNIKA: no ono jde o to, že někdo o takovou lichotku nestojí, protože schopnosti dobře se učesat si necení, ale chtěl by být pochválen za něco úplně jiného. Jako udílet někomu pochvaly je za mě neskutečná alchymie, pochvaly prostě musí být šité na míru, jinak se minou účinkem a mohou mít opačný efekt. Kupodivu téma pochval jsem časti řešila se svými partnery-dobře si vzpomínám, jak jeden říkal, že když ho matka chválí, připadá si jako ten největší, nejnemožnější chudák, který potřebuje povzbudit, aby se už konečně nezabil, matka ho totiž pochválila za nějakou banalitu. A druhá varianta, můj manžel, matka ho prý chválila často, ale on to nebral vážně, protože je přece jasné, že tak blbýmu tvorovi, jako je jeho matka, musel připadat úžasnej.

VALENTINA: U nás taky ne. A upřímně nenávidím, když na mě někdo sahá, nedejbože mi chce dát pusu třeba při gratulaci, vítání a tak. Ale u muže a děti to naštěstí funguje dobře, ty omuchlavam pořád. Ale je toho taky někdy moc, když na mě visí fakt nonstop, zvlášť, když to zahrnuje tahání oblečení, drapani, lokty v že řeč a tak.

ANNIKA: presne, prece i batikovany uni triko muze byt pekny a je fuk ze neni zensky moc a pod nim ma kapsace a ne leginy a uplej svetrik... zas je potreba asi udrzet tu individualitu, ale nenavadet ze kdyz nema uplej svetrik tak je mimo... nebo to aspon nekomentovat. ono staci i rict misto "kdyz uz konecne vyhodis ty priserny gate, si muzes koupit neco hezkyho" spis "nechces novy ty kapsace, co tak rada nosis, uz zacinaji byt deravy"? ze i tema poznamkama kolem se bohuzel ty decka hrozne formujou a pak je taky tezky vyrustat jako "klucici typ v oblikani" v rodine matky v kostymku a lodickach, nebo naopak. v prvnim pripade se neumi oblict a ve druhym se furt stroji a resi jen obleceni.

ono cileny chvaleni furt za neco asi neni snadny a mozna ani udrzitelny ale casto je lepsi spis mlcet, nez zhazovat, buzerovat a karat. ze pokud maminka chce ze sve prirodni skautky damicku a koupi ji k 15 sadu bilyho zlata a bude si myslet, ze ji to nejak potesi... tak jen rika "nezajimas me, tvuj nazor je mi u prdele a.za 15 let sem.si nevsimla.ze te sperky nezajimaji ale davam ti to protoze to se libi me" tak je to presne ta podprahova reklama na to, ze si spatna protoze nechces to zlato nosit a jeste porad slysis proc sis nevzala (na svatecni obed, k mature atd) tu krasnou sadu co sem ti dala... ze i ber reci kdyz dam privesek ze dreva nekde z fleru tim rikam tomu konkrernimu decku treba mnohem vic "mam te rafa jaka jsi, posloucham te a zalezi mi na tom co se libi tobe, i kdyz to neni muj styl)...

POZITRON: imho i tohle souvisí s výchovou, já jsem měla tzv.studený odchov, jedna kamarádka to trefně nazvala japonskou výchovou, že na mě nepozná, jak se vlastně cítím, prostě nejsem moc zvyklá ukazovat emoce, to se u nás nenosilo, žádné líbání, objímání atd..já to třeba nemám ráda ani od cizích, neumím moc říkát "miluju tě", ať už partnerovi nebo dětem, zrovna včera se mi přítel smál, že to říkám, jen když jsem opilá:)
tělesný kontakt snesu v podstatě jen s partnerem a s dětmi - a tam se to hodně láme tím, že jsou už velké, syn to ještě vyžaduje, ale u mě je to už na hraně...