ATROPOS: co mám nakoukáno, tak kliniky to dělají hodně na krásu - vyhlazené břicho, přitažený venušin pahorek (aby nedělal bouli pod jizvou), hladký přechod na bocích, aby nevznikaly takové převislé špičky. Výsledky bývají opravdu pěkné.
Na sníženou nějakou funkčnost si ty ženy nějak nestežují a pokud, tak necitlivost části břicha.

Po abdominoplastice na pojiš´tovnu si občas někdo nechává dělat na klinikách levnější a méně náročnou korekci tvaru břicha.

Tak slíbený první report:) Manžel včera po dvou odkladech (což je v případě takového typu operace opravdu velmi vybrané utrpení) absolvoval abdominoplastiku ve VFN na Karláku indikovanou místním obezitologem. Operatérkou mu bylo řečeno, že k abdominoplastikám u obezitologických pacientů ve VFN přistupují trochu jinak než na kosmetických klinikách, vyjádřil se ve smyslu "řekla, především vrátit věci na své místo a nenapínat podkoží"...tedy tak nějak asi s větším důrazem na funkčnost:) Zkusím ještě zjistit, co přesně se pod tímhle výrokem skrývá. Pacienty po abdominoplastice si nechávají na pokoji týden, pokud je to bez komplikací. Po propuštění pak už bude moci (občas ne dlouho) normálně sedět, takže to se už moc řešit nemusí, ale podpora do postele a stolek na notebook se šikne. Jo a zjevně mu nedělali "velkou" anestezii, bylo to jen na dospávací pokoj, ne na JIPku.

PAN_UZIVATEL: Jak říká Cornela.

Genetika v tom samozřejmě hraje roli. Nicméně s tím příjmem je to ošemetné. Ono fakt stačí hýbat se, nepřejídat se, ale každý večer dát tři čtyři piva. Nebo dvakrát do týdne osm. Nebo jist objemově relativně málo, ale o to koncentrovaněji (smažené obalované věci, hodně majonézy, majonézových salátů, sladkosti, tučné maso, uzeniny atd.). Tam člověk může jíst úplně normální porce a přitom mít energetický příjem za dva lidi. Mnohdy se to nepozná do chvíle, než to začneš třeba na dva týdny poctivě vážit a zapisovat.

Stalo se to teď mimochodem jedné osobě z mého okolí. Celozivotně si hlídá váhu, cvičí, omezuje jídlo. Nedávno absolvovala několikadenní keto, něco uhubla a pak to samozřejmě jojo efektem přibrala zase zpátky. A od té doby to nešlo dolů, potýkala se s emočními problémy, záchvaty nekontrolovatelné chuti k jídlu, vyčerpáním, nadávala, jak se přejídá. Pak ale začala zkusmo chvíli počítat a ukázalo se, že nejí ani na bazál. Tak přidala, ulevilo se jí, emoce se srovnaly, nájezdy na ledničku vymizely a váha se konečně hnula dolů. Nepoznáš nic. Ani dokonce kolikrát ty sám nevíš, kolik přesně jíš, natož aby to vědělo tvoje okolí.

PAN_UZIVATEL: Nepřijde ti, že by se prejidali - pokud s nima nejsi 24/7, tak víš úplnej prd o tom jak se stravujou

PAN_UZIVATEL: Jo tak. To je trochu jiná otázka.
Myslím, že jde ryze o to, co je člověk ochoten obětovat a kam až je ochoten zajít. Pokud se bavíme ale o normálním životě, tzn. ne o PPP, fetu, extrémním sportu nebo třeba hladomoru, pak samozřejmě, některá těla jsou od přírody hubená, jiná sportovní, jiná robustní se sklonem k tloušťce. A je fakt náročné to přetlačit jinam. A neplatí to jen o hubnutí, ale třeba i o přibírání svalů u lidí, co jsou od přírody hubení.

CORNELA: To zni jakože nebrat prášky znamená sedět rezignovaně na zadku. Což je samozřejmě blbost, hlavní práce na ZP se odvádí v ordinaci psychoterapeuta, bez toho se nedá hnout. A dokonce i když máš 200 kilo, dokonce tím spíš, protože na 200 kilo se nikdo nedostane tak, že má sklony mít víc hlad. Je dobře, že lidem, co jsou v bezprostředním ohrožení života, jde udělat operace nebo něco předepsat, to je jasný. Ale ti lidi mají obrovskej komplex problémů, který sahaj od starejch roky neřešenejch traumat přes patologický vztahy a nezdravý coping mechanismy až po ty ryze biologický věci (mizerná strava, nula pohybu, sedavý zaměstnání, atd). To všechno je potřeba řešit především sérií životních změn, jinak léčíme příznaky a ne jádro problému.

Žila jsem se ZP přes patnáct let, víc než deset let jsem vyléčená. Prášky jsou fajn, operace taky, ale je to jen jedna pomůcka v kaleidoskopu spoust, jinejch, jak u ZP, tak u léčby obezity. Ženský, kterou mlátí manžel, taky můžeš samozřejmě předepsat analgetika, aby jí to nebolelo, a něco na uklidnění, aby nebrečela. A není to nic proti ničemu. Nicméně základ je hlavně dát se dohromady a od toho kokota odejít, jinak se točíme v kruhu, kterej nemá řešení. Prášky maj bejt pomocník, ne samospásný řešení, a na ZP můžou třeba pomoct, ale jádra problémů se ani nedotknou.

ARGANNAH: Glp1 je i v mozku, takže to má i centrální efekt, nevím proč by to nemohlo touhle cestou fungovat, coping se dá centrálně dost slušně blokovat a nikdo neříká, že to pomůže ze dne na den... Problémy s alkoholem jsou po bariatrii udávaný asi v 7%, ale sry, když dám proti sobě tohle a fakt, že do pěti let umřu, protože vážím 200kg nebo budu pokračovat v dost mizerný kvalitě života, tak to za ten risk stojí...

Samospasny není nic, ale sedět rezignovane na zadku a všechno hanit ještě taky nikdy nikoho dopředu neposunulo, já jsem tomuhle pokroku dost otevřená...

CORNELA: V době, kdy jsem hodně uvažovala o bariatrický operaci, jsem načítala a nakoukávala mrtě materiálů. Jedna americká nemocnice měla na kanálu sáhodlouhý edukační video o bypassu a ta doktorka tam říkala, že pacientům po operaci natrvalo zakazujou alkohol. Protože mají vysoký procento těch, co se sice po bypassu přestali psychogenně přežírat, ale nahradili to chlastem. Takže asi tak. Když je někdo zvyklej na patologický coping mechanisms, prášky ani operace ho fakt že dne na den nepřeučej. Můžou pomoct, neříkám že ne, ale samospásný to fakt není. Tím hůř, pokud se počítá s tím, že je ti lidi jednou vysaděj.

ARGANNAH: Jako má pravdu, že na zachvatovity přejídání to docela pomáhá, protože prostě fakt tak nějak není chuť k jídlu a tu hlavu to zastaví ... Obecně spíš je to taková disociace že hlava premejsli že v tuhle dobu si dává nějakou prasarnu a teď najednou jako ví že je to zvyk, ale chybí tam to puzeni to udělat... Stejně jako ve službě v noci je to s tím o dost lepší... Nicméně doporučovat to na poruchu příjmu potravy je za mě dost tenkej led...

MAR_TINA:
Já mám pocit, že mám hlad pořád...