ARGANNAH: já měl v "topu" tak nějak. To bylo už oser. Pohyb nula nula nic, pocení, vysokej tlak a všechno co k tomu patří. Ale zase že bych nemoh chodit bos, nemohl vstávat z postele tak to ne. Bydlím v 3 patře bez výtahu a to jsem taky dával. I pro nákup z rohlíku jsem si chodil dolů ke vchodu do baráku.
Pak jsem se hecnul, nějaký chození, krabičkova dieta, dal jsem docela dost dolů. Pak covidove obdobi a HO takže jsem zase něco pribral ale ne všechno. Začal jsem o vikendech turistikovat takže jsem se zase dostal trochu do "formy". A pak přišla nemoc, od loňského léta jsem byl marnej, slabej, dejchavičnej, furt nastydlej. A pak doslova reset v nemocnici.
No a teď mám metrak a strach abych se zase nevykrmil.

MADIETTA: Já si začínám poznenáhlu myslet, že léčba takovéhle formy obezity by možná měla vypadá podobně jako třeba léčba vážných psychických nemocí. Prostě transport do specializovaného zařízení a hospitalizace, intenzivní psychoterapie a léky, pravidelný režim. A následně, když to tělo dost splaskne, tak bariatrie.

Viděla jsem nedávno dokument o obézním chlapovi odněkud z Havaje, měl snad 250 kilo, od začátku říkal, že potřebuje pomoc a že to sám nezvládne. Ve hře byla přítelkyně enablerka, co strašně chtěla dítě, ale z nějakýho důvodu ho neměla (nevzpomínám si přesně, jestli děti mít nemohla nebo o co přesně šlo), takže místo dítěte maminkovala jeho a nosila mu, cokoli si přál. Oba od začátku vlastně otevřeně říkali, že to v domácích podmínkách nedají a že potřebujou pomoc, a doktoři tvrdošíjně opakovali, že musejí a že dokud on něco málo nezhubne, tak se s ním nebudou bavit. Do toho se řešilo, že by se mu udělala bariatrie, ale na Havaji na to žádné zařízení nebylo stavěné a celej ten dokument se v podstatě hledaly cesty, jak ho odvézt na pevninu. Ten dokument nakonec skončil tak, že chlápek jednoho dne ráno prostě umřel.

Já jakoby na jednu stranu souhlasím s tím, že život každého z nás je naší vlastní odpovědností a bez přijetí téhle odpovědnosti se nehneme nikam. Tenhle konkrétní chlap se opravdu choval jako dítě - postarejte se o mě, nakrmte mě, zhubněte mě, zařiďte, ať přežiju. Na druhou stranu nemůžu nevidět paralelu třeba s alkoholismem - na takovéhle váhy se člověk bez PPP neprožere. Představuju si, kdyby v odmašťovnách říkali potenciálním klientům "ano, můžete nastoupit na protialkoholní léčbu, ale až poté, co zvládnete tři měsíce nepít, do té doby se s vámi bavit nebudeme." I kdybychom z toho odlepili problém deliria tremens, kolik lidí by to asi takhle zvládlo a dotáhlo. Jasněže v nějaké chvíli musí nastoupit fáze, kdy to člověk musí převzít sám a překopat si svou domácí rutinu, nicméně může to dělat až ve chvíli, kdy ma za sebou nějakou léčbu a třeba i bariatrii a má mnohem víc nástrojů, jak si s tím poradit, než jenom "tady máte jídelníček".

ARGANNAH: mám známou, aktuálně má 200 kg. Už v podstatě téměř nevychází z bytu, dojít si na záchod nebo se umýt je pro ni záhul srovnatelný s výstupem na strmý kopec. Občas ji někam doprovázím, pohybuje se pouze o dvou berlích a je to fakt těžký, jak říkáš, člověk to pomalý tempo jenom těžko udržuje. Já jsem to nejvíc dotáhla na něco kolem devadesátky a už tehdy to pro mě bylo v mnoha situacích nekomfortní, ale vlastně jsem si ten nekomfort uvědomila až zpětně, třeba když jsem přidřepla k dítěti a došlo mi, že ještě před půl rokem by pro mě tento úkon byl velmi nepohodlný. Žít v jejím těle si skoro neumím představit, musí to být v podstatě trvalé utrpení.

VRATENKA: za sebe musím říci, že se mi to nikdy u nikoho nestalo a to ani v potíži, kterou bych já (nejen) snížením váhy i řešila. Ano Cornela mě nechtěla zhubnout :)

Jsem teď ve fázi hledání novýho praktickýho doktora a úplně se modlím, abych narazila na někoho pricetnyho, kdo nebude jakykoliv zdravotni problem resit tim, ze mi rekne at zhubnu, aniz by se mi v tom snazil konstruktivne pomoct.

DELIRIUM: Nene, plus size se prezentuje na velikosti 42. Stejně jako se běžná kolekce prezentuje na velikosti 34. Vypovídajicí efekt nic moc.

ARGANNAH:
Však tak by to mělo i bý. Přece plus size nebudou prezentovat na velikosti 38. Nicméně jo, je to obrovský pokrok.

DELIRIUM: Jo, to je přesně ta reklama, na kterou jsem narážela v první části toho článku o propagaci obezity.

Btw teď jsem sháněla plus size sportovní hadry a zjistila jsem, že eshop Adidasu má celou svoji úctyhodnou plus sice kolekci nafocenou na tlustých modelkách. Teda až mě zaskočilo, jak si mě tím koupili a jakou jsem na to měla silnou emoční reakci.

VRATENKA:
Jo, to je přesný.
Lidi s nadváhou sice mají sportovat, nicméně asi jen v noci, aby neobtezovali okolí. To same u prezentace oblečení. Musí byt max velikost 38, jinak lidi chytaj infarkt.
Třeba toho času Lelosi měli reklamu s plus size holkou v leginach u kola. Tehdy se veřejnost prela, zda tohle mohou ukazovat. Jeden tabor: tlustý lidi můžou nosit leginy, nicméně jenom na ten sport, druhý tabor: leginy sou pro tyhle lidi tabu. A takový ti, co říkají, že prezentace oblečení na plus size lidech je oslava obezity, tam byli taky.
Po přečtení všech tech názorů by mě člověk pocit, že je celá ČR plná krásných a stihlych lidi. :")

VRATENKA: nečti diskuze, nečti diskuze, nečti diskuze.
Píší tam lídé, kteří mají sami problém se sebou a hojí se na jiných.

ARGANNAH: jinak teda, jak teď hodně hledám sportovní věci a koukám na sportovní videa, tak mi začaly na sociálních sítích ve velkém vyskakovat reklamy na sportovní oblečení a vybavení. Docela často (o hodně víc než dřív) v těch reklamách vídám modelky, které jsou v kategorii nadváhy nebo obezity, jsou oblečené ve tom sportovním oblečení a sportují. A vždycky mě úplně zděsí ta diskuze pod tím reklamním příspěvkem, takovej hate, posměšky, totální nedůvěra v to, že někdo takových tvarů doopravdy může sportovat. A do toho kecy, že je potřeba být k lidem upřímný pro jejich vlastní dobro, a nejvíc mě dostává, když se autor navíc přizná k tomu, že pracuje ve zdravotnictví, tak přece ví, jaké má nadváha zdravotní dopady a o to víc považuje za svoje poslání komentovat podobné výjevy, ať už na sítích nebo naživo.

Přitom mně to přijde skvělý, v takových reklamách vidím sdělení - pokud vypadáš podobně jako naše modelka, tak na tebe máme tohle super cool sportovní oblečení, ve kterým se ti bude dobře cvičit, protože ti skvěle sedne, prostě s tebou v naší sportovní kolekci počítáme. A to je přesně to, co po lidech s nadváhou a obezitou přece celá společnost chce, aby cvičili. A měla by taky chtít, aby se při tom cvičení cítili dobře, aby měli chuť to opakovat, pokud možno s radostí a celej život. Ale přijde mi, že tlouštík musí při cvičení trpět v pytli od brambor, nejlíp někde ve sklepě, jinak to jeho cvičení tak nějak neplatí, nebo co.

VRATENKA: Joo, ono to samozřejmě jde samo - takovým těm mladým silným chlapům, co hubnou prvně. Ti potom taky nejvíc rozdávají rozumy - a zcela souhlasím, házela bych to ze skály, bejvá to čistá arogance. Ta představa, že všechny těla fungujou stejně, zvládají stejný věci, a kdo tvrdí něco jinýho, se jenom vymlouvá, je něco fakt ultra toxickýho.

Jinak držím palce, přijde mi, že to děláš skvěle, možná si jenom potřebuješ porovnat momentální množství pohybu a množství jídla a přidat nebo ubrat příjem. A dost odpočívat, samozřejmě. Plus jestli máš za sebou dlouhodobý stresy, může chvíli trvat, než se srovnáš a telo se uklidní. Ale za mě teda pořád lepší žít zdravě a sportovat bez valnýho efektu na váze, než nasadit nějakou riskantní hovadinu, po který sice čísla poletí dolů, ale zas to časem všechno nabereš zpátky a poškodíš si u toho zdraví. Hodně štěstí!

Asi taky potřebuju trochu někde vyventilovat svoji lehkou frustraci. Po letech, kdy jsem řešila hlavně jiný věci, hlavně svojí slušnou duševní nepohodu, práci, nějaký rodinný trable, velký změny v osobním životě, se moje životní situace stabilizovala a uvolnil se čas a mentální prostor konečně začít řešit svoji postupně vzniklou obezitu a ztrátu fyzické kondice. Nejsem chronický dietář - nikdy jsem nedržela žádnou drastickou dietu, jídlo mě neděsí, jím v zásadě všechno, spíš mám občas trabl s emočním zajídáním smutků, ale nikdy to nebylo takový to úplně nekontrolovatelný přejídání, takže nějakou hranici PPP jsem asi nikdy nepřekročila. Vlastně většinu času jím vcelku v pohodě, jenom tam pak jednou za čas pošlu dort, nebo nějakou prasárnu. Jednou za čas si pro zajímavost týden zapisuju do kalorických tabulek a vypadá to, že většinu času jím něco mezi 1800 - 2500 kcal, vzhledem k mojí maso a vejcožravosti, ani nemám moc problém s nedostatkem bílkovin. Říkala jsem si, že bych se svojí jídelní historií nemusela mít nijak rozjebaný metabolismus, hlad normálně cítím, pocit sytosti taky. Obecně mám spíš kladný vztah k různým pohybovým aktivitám, kde mě vždycky spíš brzdily nějaký moje úzkosti, ať už sociální, nebo nějak různě jinak zamaskovaný. Rozhodla jsem se, že na to půjdu spíš přes pohyb, protože mi to přišlo jednoduší a měla jsem pocit, že ten mi v životě chybí mnohem víc než redukční jídelníčky.
Tři měsíce tak držím svůj denní průměr kroků nad 10k (dřív to bylo spíš 5-6k), dva měsíce chodím do fitka zvedat železo + nějaký kardio 2-3x týdně (dříve 0), o víkendech obvykle nějakej pěší výlet (to je asi stejný).
A váha se nehla ani o píď, dokonce ani centimetry se za ty tři měsíce nehly víc než o chybu měření. Doufala jsem, že změna pohybový aktivity bude třeba za těch pár týdnů mít aspoň nějaký minimální měřitelný efekt. A ono úplný nic. Má to samozřejmě jiný benefity, přece jenom první posuny v kondici vidím, tak přestávat rozhodně nebudu, ale s obezitou spolu teda ještě nějaký čas asi budem.
Až mi někdo zase bude říkat, že stačí vystoupit o zastávku dřív, trochu cvičit a nejíst sračky a ono to půjde samo, tak ho asi rovnou hodím ze skály.