ARGANNAH: ještě krásně stihneš výsev podzimní zeleniny jako jsou ředkvičky ředkev mrkev a saláty ;)

ARGANNAH: můj soukromej názor na to je, že určitě to nebude stejný.
Nemam na to žádný data, jen anekdotický analogie. Určitě jste slyšeli pojem terroir. U vina. Souhrn vlivů prostředí na chuť. Stejná "kytka" jinej kopec, jiná chuť.
Další příklad, vidalia cibule, cibule která vůbec nepálí. Roste v Georgii US. Když se zasadí jinde, pálí. Důvod je absence síry v georgijské půdě.
Prostě jsi co jíš, platí i pro kytky, a nevidím důvod myslet si že to pro mikroby bude jiný. Ale znova opakuju, je to sedlácká úvaha a netuším jak moc silnej vliv to bude mít.

CMLKA: A fermentovaný věci prej. Včetně pravýho kvasovýho chleba.

ja ted videla nejakej dokument o mikrobiomu-teda na netflixu- a tam rikali, ze co jis, na to se ty bakterie preorientujou a vyzadujou to. Takze kdo furt ji cipsy a smazak, ma na to chut. Nastesti to jde prenastavit v radu tydnu. Plus tam zaznelo, ze to chce jist 20-30 druhu zeleniny, ovoce, bylinek a orechu tejdne, aby byl zdravej. To uz jsem videla i jinde...

Taky bych mohl zas něco napsat.
Jako jsem spokojenej to nemůžu říct, snad po 20 letech mě ukázala váha na druhým místě 2 :D

Ve čtvrtek jsem byl po 6 týdnech u nutriční.. 4,2kg dolů a prý kilo svalů nahoru. Beru to jako využítí tý lepší decimálky zadarmo (výsledek v příloze), že by něco konstrukčního poradila to se říct nedá.

Do kalorických tabulek jsem zapisoval něco přes týden, nebaví mě psát pořád to samý a navíc se stresovat když nedám to co bych měl i když jsem přecpanej.
Myslím že po letech jím konečně zdravě.
Maso čerstvý přímo od řezníka, vajíčka, sejra, zelenina, ovoce, skončil jsem i s párečkama, salámama, klobáskama. Když už tak 90+ šunku, jednou za čas si dopřeju kvalitního buřtíka :)
Příprava buď v horkovzduchu, ale udělal jsem si žulovej kámen na ohniště a je rozpálený skoro pořád. Burgr z mletýho hovězího jen na vlastním výpeku je nemalej luxus. Taky jsem po delší době vyzkoušel kramfleky, jen kapka oleje na šutřík, pěkně do slaboučka roztáhnout. Sice nejsou tak křupavý jao když plavou, chuť je taky trochu jiná, ale jsou výborný a hlavně mě po nich vůbec nebylo těžko a blbě jako po vykoupaných z pánvičky.
Co se týče různejch oslav tak kupodivu naprosto v pohodě. Maso, zelenina, ovoce, kousek čerstvě upešený buchty... Chlebíčky, čipsy, sušenky, neřeším... Ať si to zdlábne někdo jiný. Stačí když si vezmu jeden plátek chipsu a je to tak hnusný a přesolený, že mě okamžitě přejde ten náznak chuti a říkám si jak jsem to mohl cpát ve velkým :)

Celkově, doufám že mě to vydrží.
Když mám chuť na sladký, tak dám víno, banán, nebo jiný ovoce. Pokud jen chci něco sežrat nakupil jsem natural kešu, arašídy.
On mě k tomu prakticky dokopal ten HIT. Poslední roky vtrůstající žaludežní a střevní problémy, s trvalou sr.... kterou občas vystřídala zácpa. Teď už dva měsíce normál. I to břicho se začíná pomalu zlepšovat.
Takže pokud nechci aby mě zas bylo blbě, sejně nemám jinou možnost než jíst zdravě a popravdě je to fakt velká motivace, nechtěl bych se vrátit do období 6-10 měsíců zpět.

Abych nekecal jen o žrádle, jak jsem začal jezdit na kole, tak jsem rychle přestal. Nějak se to nelíbí prostatě a když tě pak pravidelně dva dny ve tři v noci budí jestli to s tím kolem myslíš vážně. Moc se do dalšího ježdění nechce.
Vytáhnul jsem hůlky a začal v podvečer chodit, mám kolem lesa 2km kolečko, dávám dvě až tři ostrou chůzí abych se tepovkou dostal do spalování tuku.
Přemejšlím že bych zase začal chodit na pilates, to jsem začal loni v létě, ale padlo to jak mě bylo v zimě extrémě blbě. Jenže v tom lese mě je samotnýmu líp :D

• obrazek.png

MARINNE: Já jsem dokonce na chvíli ztratila hlavu sama. Šestnáct měsíců a úbytek pět kilo - navenek tk nevypadá slavně prostě. Na poslední konzultaci na obezitologii jsem šla během prvního dne krámů, strašně se mnou cloumaly hormony, bolelo mě břicho a cítila jsem se pod psa, měla jsem pocit, že je všechno v hajzlu a já jsem kráva, co už se nikdy nikam neposune. V tomhle stavu jsem mu na tu operaci kývla a pak jsem šla z nemocnice pěšky na metro a brečela celou dobu jako želva, že jsem kráva, vzdala jsem to a poseru si zbytečnou drastickou operací pracně vybudovaný zdraví. Naštěstí profesor asi tušil, že jsem v nějaký vyjimečně černý díře, protože jsme se víceméně domluvili, že se v srpnu domluvíme, co a kdy se teda odehraje. Plánuju tam v tom srpnu jít s tím papírem z Tanity a říct mu, že na tu operaci přece jenom (zatím) nejdu. Snad mě nezabije. :D Takže suma sumárum, celý je to ve skutečnosti nejen originální, ale opravdu kontroverzní až na půdu.

KURE:
IOM_NUKSO: nenapísala som, že to je kontroverzné, ARGANNAH sama v jednom z príspevkov píše, že jej nutričná terapeutka a obezotolog z nej šílí. Tak ma zaujíma, či zmenili názor.

MARINNE: co je na tom kontroverzni? Mne jeji popis prijde jako normalni zivotni styl, nejak to udrzet tak, aby to clovek dokazal delat "navzdy". Jakekoli velke omezovani a nuceni se do neceho vydrzi jen chvili a pak je z toho clovek jen vic v haji psychicky. NEjlepsi je to udrzet nekde mezi, zas tolik si nezakazovat a zaroven nic neprehanet.

(Byť "dlouhodobá úspěšnost" je většinou definovaná tak, že člověk něco shodí a udrží si ten úbytek pro 3 roky. Moje kritéria permanence tohle pojetí nesplňuje, ale zase se do toho vejdu. Jinými slovy, když si tu "dlouhodobou úspěšnost definujeme takhle blbě, tak mezi těmi třemi procenty už rok jsem.)

MARINNE: Obezitolog trvá na tom, že je potřeba operace. Všechno tohle, co jsem psala, považuje za dočasné. A statisticky vzato má naprostou pravdu - dlouhodobá úspěšnost běžného hubnutí obézních je 3-5%. Všechno stojí na tom, jestli si budu věřit, že můžu patřit mezi ty tři procenta.

ARGANNAH: :D to je nápad, taky si budu vizualizovat to zvíře.

Večeře 😁

MARINNE: proč ti to připadá tak kontroverzní?
Byl jsem se v týdnu přihlásit do Nutriadaptu aby mě někdo měřil hlídal a obecně jsem měl kontrolu nad tím jak to se mnou vypadá.
A jedna z prvních věci co mi moje specialistka řekla, bylo že jídlo je třeba nastavit tak, aby ho bylo dost, ale ne moc. A hned potom mě poslala na odběr krve aby viděli jak to vypadá.
Tím to u mě vyhráli.
Teda a tím že mi vyrobí mojí vlastní knihu. Kuchařku:)

Stručný závěr

Kdybych to všechno měla stručně shrnout, tak základ vlastně je poskytnout tomu zvířátku, kterým jsme, co nejpřirozenější podmínky k životu. Prase v chlívku je tlusté, smradlavé a nešťastné, přitom je to silný a inteligentní tvor, který v divoké přírodě nádherně prospívá. Jádrem problému není žrádlo, jádrem problému je chlívek, ta podivná autodomestikace, kterou lidstvo provedlo samo na sobě. Je v pohodě, že si člověk rád zaleze do doupěte, všechna zvířátka milujou bezpečí. Problém obezity ale podle mě je, že potřeba bezpečí přerostla do geneze vězení, ve kterých se začínáme ze zoufalství roztékat stejně, jako chudák to prase zavřené v chlívku, kterému nic jiného než žraní z životních radostí nezbývá. Takže se snažím, aby ty změny v mém životě nebyly jen předělávka jídla a pohybu, ale aby to byl existenciální návrat k naší divoké prapodstatě, nové navázání diplomatických kontaktů se zvířátkem v nás. Dávat mu pohyb, který potřebuje, stravu, kterou umí rozpoznat a na kterou dobře reaguje, nechat ho být, když ho něco bolí nebo když je nemocné. A obecně se starat, aby bylo spokojené, šťastné a žilo životem, na který je uzpůsobené.

(Někdy si ho dokonce vizualizuju. Vypadá různě, podle toho, jak mi zrovna je a co zrovna v životě (ne)řeším – kočičky, pejsci, vlkodlaci, draci. Na někoho to může být trochu moc ezo - ale nějak mi to pomáhá se o něj líp starat.)

Jídlo.

Paradoxně na posledním místě, ale fakt mi to tak funguje – všechno ostatní je důležitější, u jídla vlastně jen hlídám vyváženost maker, trefuju se k nějakému energetickému příjmu (ne přesně, prostě volně, tu a tam to klidně i přepálím, pokud to není často, vůbec to nevadí). Pohybuju se vysoko nad bazálním metabolismem, snažím se respektovat pocit sytosti a naopak když mám hlad, najím se pořádně, i kdyby to mělo znamenat vyšší denní příjem (tohle se typicky děje před menstruací, přítomné dámy znají). Vysoká priorita je, aby drtivá většina jídelníčku byla zdravá strava (priorita jsou vyvážená makra, druhá priorita dost ovoce a zeleniny a vlákniny obecně), vyhýbám se alkoholu, smaženému jídlu, majonéze, uzeninám, většině konzerv, vepřové jím minimálně nebo vůbec (což má ale širší spektrum důvodů, od nutričních přes chuťové až po etické). V restauraci si vybírám jídlo kvalitní a vyvážené (takže např. znojemská s rýží ano, čočka s vejcem ano, tortilla se zeleninou ne, smažák s hranolky ne). Když potřebuju rychle něco sežrat, dám si klidně cheeseburger u Mekáče (ale už si třeba nedám KFC nebo bagetu plnou majonézy). Nejsem od přírody jedlík sladkého, zato ale o to víc miluju slaný sajrajt typu chipsy, takže rodina má zákaz nosit je domů bez mého souhlasu, protože je to fakt fet (můžete mě obložit čokoládou, zmrzlinou a dorty a já nehnu brvou; jak ale někdo poblíž otevře pytlík chipsů, jsem okamžitě v hajzlu). Jím většinou 4x denně, někdy víckrát, někdy míňkrát. Pokud člověk nemá 40 kilo i s postelí, nemá podle mě fakt smysl pitvat, jestli svačiny jo nebo svačiny ne a jestli kousek ovoce nebo radši kysaný mléčný výrobek, jestli jíst každé tři hodiny nebo pauzovat nejmíň 7 hodin mezi jídly, jestli večeřet lehce nebo normálně, jestli jíst hodinu před spaním nebo nejmíň tři. To jsou podle mě žabomyší války, zejména např. v porovnání s významem délky a kvality spánku; podstatné je, aby to člověku individuálně vyhovovalo. Osobně inklinuju spíš k low fat než low carb, nedávám ty emoční propady, které při delším držení low carb ženským chodí (jsem hodně citlivá a nepotřebuju si ještě nakládat další faktor kulervoucnosti do života, thanks but no thanks). Energeticky se to liší fáze od fáze, jediný společný jmenovatel je, že se držím v bezpečné vzdálenosti od bazálu.

V tuhle chvíli si, jak jsem psala, s makry moc nehraju – abych neměla chutě na sladké, potřebuju sacharidy dlouhodobě kolem 300g/den, bílkoviny kolem 130, tuky jsou typicky 90-110. Není to ale žádná obsese, prostě když má matka narozeniny a jde se do restaurace, kde mají božskou husu na švestkách, tak si proboha dám husu na švestkách. Jasně, tuků pak mám 250% denního příjmu ale whatever, občasné výjimky nemají na dlouhodobé výsledky vliv. Stejně tak když je mi blbě, můžu tam mít třeba 9k, což je fakt signifikantně málo, ale je to jedno, podstatné jsou prostě ty dlouhodobé průměry. A na to se snažím jíst co nejpřirozeněji, nechat tělo co nejvíc si to regulovat samotné (což ale předpokládá srovnanou psychiku a schopnost odlišit hlad od záchvatu přejídání), reagovat na hlad a sytost a nedělat nic, co vyžaduje nějaké brutální sebeovládání. Dokonce bych řekla, že pokud jídelně-sportovní styl někoho, kdo není vrcholový sportovec, vyžaduje brutální sebeovládání, tak ten člověk dělá něco (nejspíš dokonce všechno) fundamentálně blbě.

Pohyb

Abych řekla pravdu, moje hlavní úvaha u pohybu není „cvičit“ nebo „hejbat se“, ale „najít svého vnitřního sportovce“. Začínala jsem fyzio cviky, stavebními pracemi a posléze i lehkými procházkami, ale postupně se přidaly delší procházky nebo rychlejší procházky, pak „sprinty“ (což je rychlochůze po rovině tak mezi 5,5-6 km/h, což je na mě HODNĚ), kopce, větší kopce, pak tancování, pak fitko. Vylepila jsem si Laru Croft na plochu počítače, nárazově koukám na videa o sportu a cvičení, jednu dobu jsem hodně jela filmy o sportu a sportovcích a obecně se snažím si poctivě přiznat, které typy pohybu mě odpuzují nebo se jich bojím (kolektivní sporty, kolo), které mám ráda a můžu je dělat (chůze na všechny způsoby, tanec, fitko, rekreační plavání) a které teď dělat nemůžu, ale ráda bych je jednou dělala nebo si je aspoň zkusila. Snažím se sportovat 3-5x týdně, ale nemám žádnou fixní kvótu (kromě fitka, kam už tři měsíce chodím poctivě 2x týdně). Proč: fixní kvóty mě odpuzují a navíc někdy má člověk páru a nejradši by lítal šestkrát týdně se sluchátky v uších podél řeky nebo zvedal železa, až by mu stříkalo z uší (a pak by ještě hodiny gruntoval barák za zvuků energické hudby), jindy jsem už od rána utahaná a sotva lezu, tak jsem na sebe hodná. I to fyzio někdy dávám 4x týdně, někdy 2x, ale i když to třeba delší dobu trochu flákám (většinou kvůli stresu v práci nebo vyčerpání), zase se k tomu vrátím, když se otřepu. Co mi hodně pomáhá – moje tělo umí takové ty endorfinové rauše a není tak těžké je trochu podpořit (pořádná snídaně a silné kafe dost dlouho před tréninkem na to, aby člověk neměl plné břicho, ale ještě byl pěkně najetý). Užívám si to, včetně toho následného hladu – málo co (snad kromě sexu) je tak zvířecky primitivně příjemné, jako pořádně se zbušit na tréninku, odcházet z fitka hladová jako pes a pak se vrhnout na hromadu dobrého, kvalitního jídla a najíst se do plné sytosti.

Fáze

Extreme makeovers weightloss edition byla poměrně dlouho moje guilty pleasure. To, co Chris Powell s těmi chudáky dělá, je sice všechno absolutně špatně, ale bavilo mě koukat na to, jak se může extrémně obézní člověk fyzicky proměnit k nepoznání. A při tom jsem si nenápadně zvykla uvažovat o hubnutí ne o jako homogenním procesu, ale jako o sérii dílčích fází, která je každá jiná, jinak se projevuje a jinak funguje. Dobře mi to navazuje na to, co říká Havlíček, totiž že tělo se skvěle přizpůsobuje a jakákoli metoda zabírá jen dočasně a pak přestane fungovat.

Takže hubnu po fázích. A asi před patnácti lety, v době, kdy se vysílalo Jste to, co jíte, jsem začala tím, co bych mohla označit jako nultou fázi: tehdy jsem se konečně přestala drasticky podjídat a začala se stravovat normálně. K hubnutí mi to moc nepomohlo, ale přestala jsem raketově přibírat – když se člověk podívá na graf mojí váhy, tak do cca 28 šel strmě nahoru, do té míry, že kdyby měl pokračovat, mohla jsem mít dneska 200 kilo. Ten pořad měl svoje mouchy, ale fakt mě zachránil.

První fáze (ze 150 na 143, start byl koncem roku 2020): to jsem sotva chodila a k hubnutí mi stačilo jen mindful eating, fyzio cvičení a práce na baráku. Pak se to zastavilo. Druhá fáze (143-133): to jsem šla na obezitologii, začala jsem počítat jídelníček (jedla jsem kolem 10500 kJ denně, k stravě blíže viz níže), začala jsem hodně chodit, nejdřív krátké, potom i dlouhé trasy. Pak se to zase zastavilo. Třetí fáze (133-125): mírně jsem snížila jídlo a zvýšila pohyb, ale nebylo to ono, kila ubývala jen velmi ztěžka. To už jsem měla slušnou kondičku, tak jsem tancovala a zkoušela běhat, ale skončilo to přetáhlými achillovkami. Než jsem si je vyléčila, vrátila se mi váha cca na 129 kg, ale díky prioritizaci psychiky to nešlo výš (ale byla to depka a peklo, co si budeme povídat). Čtvrtá fáze, po uzdravení: rozhodla jsem se, že tohle byla blbá metoda a zkusím teď sice přidat pohyb (fitko 2 x týdně), ale místo ubrání jídla naopak přidat. To dělám doteď. Počítám, že počkám, dokud to ponese ovoce, a pak, až se změny zastaví nebo hodně zpomalí, to v páté fázi zase sesekám. V tuhle chvíli mám mlhavý plán, že energeticky sice moc dolů nepůjdu, ale hodně přeorám makra na mírný low fat (teď makra spíš neřeším, spíš si je tak po očku hlídám, abych jedla plus mínus vyváženě).

K fázím patří pauzy. Hned zkraje jsem se rozhodla, že budu mezi fázemi pauzovat – jednak si tělo odpočine a jednak je to trénink udržování váhy. Obezitolog i nutriční z toho šílí, „nedělejte si pauzy, všechno zase přiberete“, nicméně pokud bych neuměla při pauze nepřibrat, pak přece sakra nemá smysl hubnout, to bych musela hubnout už navěky a to mě ani nehne. Po letech jsem pochopila, že tak od půlky listopadu do konce února fakt nemá smysl se o nic snažit – zima, tma, depka, únava a Vánoce, kombinace vítězů, smrt každého režimu. Tak holt v těchhle měsících pauzuju. Co to znamená: nepočítám, ale snažím se dál si držet kvalitu a složení stravy, povoluju si víc (víno, cukroví, hodování s rodinou, chipsy a prasárny tu a tam included), dál se hýbu, byť v průměru asi míň, a jsem smířená s tím, že váha skočí o dvě tři kila nahoru. Psychicky je to ovšem strašně super, nejsem ten typ, co dokáže jet askezi bez konce.

I během roku si tu a tam dám den dva pauzu, nejčastěji proto, že se mi nechce počítat (v zásadě ale dám ruku do ohně na to, že ty dny většinou nejsou energeticky signifikantně horší než dny, kdy píšu). Někdy ale pauzuju z psychických důvodů, prostě je toho na mě moc a nemám na to kapacitu. Pauza je zdravá věc, nemám z ní žádné výčitky svědomí, jen takový pomyslný samolepící papírek v mysli, že je to jen na chvíli, odpočinu si, vzpamatuju a jedeme dál.