Fáze
Extreme makeovers weightloss edition byla poměrně dlouho moje guilty pleasure. To, co Chris Powell s těmi chudáky dělá, je sice všechno absolutně špatně, ale bavilo mě koukat na to, jak se může extrémně obézní člověk fyzicky proměnit k nepoznání. A při tom jsem si nenápadně zvykla uvažovat o hubnutí ne o jako homogenním procesu, ale jako o sérii dílčích fází, která je každá jiná, jinak se projevuje a jinak funguje. Dobře mi to navazuje na to, co říká Havlíček, totiž že tělo se skvěle přizpůsobuje a jakákoli metoda zabírá jen dočasně a pak přestane fungovat.
Takže hubnu po fázích. A asi před patnácti lety, v době, kdy se vysílalo Jste to, co jíte, jsem začala tím, co bych mohla označit jako nultou fázi: tehdy jsem se konečně přestala drasticky podjídat a začala se stravovat normálně. K hubnutí mi to moc nepomohlo, ale přestala jsem raketově přibírat – když se člověk podívá na graf mojí váhy, tak do cca 28 šel strmě nahoru, do té míry, že kdyby měl pokračovat, mohla jsem mít dneska 200 kilo. Ten pořad měl svoje mouchy, ale fakt mě zachránil.
První fáze (ze 150 na 143, start byl koncem roku 2020): to jsem sotva chodila a k hubnutí mi stačilo jen mindful eating, fyzio cvičení a práce na baráku. Pak se to zastavilo. Druhá fáze (143-133): to jsem šla na obezitologii, začala jsem počítat jídelníček (jedla jsem kolem 10500 kJ denně, k stravě blíže viz níže), začala jsem hodně chodit, nejdřív krátké, potom i dlouhé trasy. Pak se to zase zastavilo. Třetí fáze (133-125): mírně jsem snížila jídlo a zvýšila pohyb, ale nebylo to ono, kila ubývala jen velmi ztěžka. To už jsem měla slušnou kondičku, tak jsem tancovala a zkoušela běhat, ale skončilo to přetáhlými achillovkami. Než jsem si je vyléčila, vrátila se mi váha cca na 129 kg, ale díky prioritizaci psychiky to nešlo výš (ale byla to depka a peklo, co si budeme povídat). Čtvrtá fáze, po uzdravení: rozhodla jsem se, že tohle byla blbá metoda a zkusím teď sice přidat pohyb (fitko 2 x týdně), ale místo ubrání jídla naopak přidat. To dělám doteď. Počítám, že počkám, dokud to ponese ovoce, a pak, až se změny zastaví nebo hodně zpomalí, to v páté fázi zase sesekám. V tuhle chvíli mám mlhavý plán, že energeticky sice moc dolů nepůjdu, ale hodně přeorám makra na mírný low fat (teď makra spíš neřeším, spíš si je tak po očku hlídám, abych jedla plus mínus vyváženě).
K fázím patří pauzy. Hned zkraje jsem se rozhodla, že budu mezi fázemi pauzovat – jednak si tělo odpočine a jednak je to trénink udržování váhy. Obezitolog i nutriční z toho šílí, „nedělejte si pauzy, všechno zase přiberete“, nicméně pokud bych neuměla při pauze nepřibrat, pak přece sakra nemá smysl hubnout, to bych musela hubnout už navěky a to mě ani nehne. Po letech jsem pochopila, že tak od půlky listopadu do konce února fakt nemá smysl se o nic snažit – zima, tma, depka, únava a Vánoce, kombinace vítězů, smrt každého režimu. Tak holt v těchhle měsících pauzuju. Co to znamená: nepočítám, ale snažím se dál si držet kvalitu a složení stravy, povoluju si víc (víno, cukroví, hodování s rodinou, chipsy a prasárny tu a tam included), dál se hýbu, byť v průměru asi míň, a jsem smířená s tím, že váha skočí o dvě tři kila nahoru. Psychicky je to ovšem strašně super, nejsem ten typ, co dokáže jet askezi bez konce.
I během roku si tu a tam dám den dva pauzu, nejčastěji proto, že se mi nechce počítat (v zásadě ale dám ruku do ohně na to, že ty dny většinou nejsou energeticky signifikantně horší než dny, kdy píšu). Někdy ale pauzuju z psychických důvodů, prostě je toho na mě moc a nemám na to kapacitu. Pauza je zdravá věc, nemám z ní žádné výčitky svědomí, jen takový pomyslný samolepící papírek v mysli, že je to jen na chvíli, odpočinu si, vzpamatuju a jedeme dál.