ELIZHANNAH: tak ono dneska by snad každá škola měla mít metodika/čku prevence a s dětma se pravidelně pracuje, ale ono se to strašně těžko podchycuje hned v zárodku, strašně záleží na konkrétní konstelaci, na třídní učitelce/li a tak dále.
Ve třídě staršího syna to např. bylo tak, že na druhém stupni dostali třídní učitelku, která je měla
pouze na výtvarku. Takže je viděla na dvě hodiny týdně a jednou za 14 dní třídnickou hodinu. Vůbec je neznala, když jsem za ní šla, že mého syna spolužáci šikanujou, tak si ani nevybavila, kterej to je. A měl by to být třídní učitel, který s tou třídou interaguje nejvíc, žejo, protože kdo to má podchytit? Ty děti za nikým nepůjdou, zvlášť ne za učitelkou, kterou ani neznají a nevědí, jestli jí mají důvěřovat.
Dopadlo to pak přesně tak, jak jsem psala. Syna jsme museli přeložit na jinou školu, tam to bylo zabitý, jinak by nepřežil. Třída jela na speciální školu v přírodě, kde s nima celej tejden pracoval etoped a školní psycholožka, která je pak i nadále sledovala, ale bylo to úplně k prdu, už to byl rozvrácenej toxickej kolektiv a ta šikana tam bujela furt, jenom si místo mýho dítěte vybrali někoho jinýho.
No a když jsem byla malá já, za hlubokýho socíku, tak neexistovalo takovýho vůbec nic, třídní učitelka mi nevěřila/bylo jí to jedno a moje matka to zkusila řešit jednou, ale když s ní ta učitelka vyběhla, tak to vzdala a řekla mi, že se holt neumím zapojit do kolektivu a že se mám víc snažit. Takže já jsem si prožila pět let pekla, kde myslím, že řada věci i naplňovala podstatu nějakého trestného činu, ale smolík, už to nikdo nikdy neřešil a já jsem to pak řešila sama v sobě do hluboké dospělosti.