ARGANNAH: Na tohle mi moc pomohlo vysvětlení nejakyho trenéra/doktora, už zaboha nevím, kdo to byl.

Ale říkal, že zdravě zhubnout z obezity nebo velký nadvahy je práce na roky. A že během těch několika let ne možná, ale nevyhnutelne přijde fyzický nebo psychický úraz. A že s tím je potřeba počítat a brát to jako součást plánu nebo spíš procesu. Budou blbý časy a je fajn mít třeba promyšlený nějaký "nouzový plán" a vědět, že to holt jednou nastane.

Plus jeden dobrý psycholog klade lidem vždycky na srdce, ze žádné hrabání z čehokoliv (ani nemoci, ani psychických obtíží, odvykání čemukoliv, ani cesta k jakýmkoli cíli) není lineární. Nikdy. Je to sinusoda, bude to kolísat a budou kroky zpátky. Ne kvůli ničí lenosti a neschopnosti, ale prostě protoze život.

A podle mě je fajn na to myslet. Naselhala jsem, přišly komplikace.

ARGANNAH: to si můžeš uvědomit, je to sice užitečné, na druhé straně to uvědomění tě nezhubne.

Kéž bych si pamatovala podrobnosti, dost mi to z hlavy vyvanulo. Mj. se chlubil, jak týral svoji podřízenou a dělal to údajně pro její dobro.

ELIZHANNAH: Samozřejmě je to na pěst, ale jedna věc mi v tom přijde zajímavá: zeptat se sám sebe, jaké výhody mi ta tloušťka (popřípadě nějaký životní styl) nabízí. Ne proto, že by tloušťka byla berlička nebo vlastní volba, ale spíš proto, že když člověk porozumí sám sobě i v tomhle, může pro něj bejt snazší najít cesty, jak to změnit. Protože to, co mu to dává, lze možná získat i jinak a líp.

Napadá mě teď třeba tenhle příklad: když jsem kdysi sériově sledovala Chrise Powella (já vím, no, ale je to tak, sledovala), tak spousta z těch hubnoucích superobézních žen (a i někteří muži) v té šou přiznali, že začali přibírat poté, co je někdo znásilnil. Že ta obezita vlastně vznikla jako kombinace prášku na úzkost a brnění proti dalším útočníkům. Tohle si vyjasnit může člověku změnit život. Nebo míň dramatický příklad, někdo může mít třeba problém vydržet zdravě jíst, protože je gurmán, má rád sofistikovanou kuchyni a jíst dokola kuře a zeleninu je pro něj utrpení. Takový člověk může napřít síly k tomu, aby se naučil dobře vařit, a pomůže mu to. A tak.

Akorát tahle sebereflexe má podle mě často velmi bolestivou podobu a patří do rukou soucitného terapeuta. Ne nějakého debžotního charismatického vůdce hubnoucí sektičky, kterému stojí péro z týrání svých následovnic.

ELIZHANNAH: Uf. :-/

BERUSKA_CA: no ony tyhle skupiny k tomu nemívají daleko... je to tak možná už dva roky, kdy jsem byla členkou jiné online hubnoucí skupiny, po čase jsem musela odejít, to se nedalo. Vedl to tentokrát chlap, ale hubnoucí byly jen ženy, vesměs dost zoufalé. A on jim říkal, že jsou tlusté, protože jim to poskytuje berličku v životě a že si mají popřemýšlet, jaké výhody jim ta jejich tloušťka přináší. Pak tam dal video, kde mluvila členka téže hubnoucí skupiny z minula. Což o to, krásně zhublá byla. Jenže: jenže byla absolutní troska. V slzách mu tam děkovala, že jedině nebýt jeho a všeho toho, co si uvědomila, zhubla. Ale nevypadalo to jako slzy dojetí, spíš byla fakt dost těžce v depresi.

ARGANNAH: tesat. Jj, stoprocentně souhlasím.

ELIZHANNAH: Tohle je příšerný.

Z mojí zkušenosti, většina hubnoucích projektů nekrachuje na nedostatku "silné vůle"(co si myslím o "musíš mít hlavně silnou vůli", jsem sem ostatně psala mockrát), ale na tom, že přijde průser. Nemoc, zranění. Nával práce v zaměstnání. Průšvih s dětmi, problémy ve vztazích, stěhování, jakékoli jiné jobovky. Hecovat se v ultrapozitivním modu, když je všechno super, je skvělá věc, dobře to motivuje, člověk je na vlně, veze se, připadá si jak pán světa. Co ale dělat, když se všechno sere, když se hubnutí z jakéhokoli důvodu zastaví a podmínky objektivně nejsou v tom pokračovat (jak úplně skvěle napsala Anika, člověk si najednou musí vybrat, jestli chce dál hubnout, anebo zůstat naživu). Když ultrapozitivní přístup nefunguje, protože člověk moc dobře ví, že si jím lže do kapsy: věci v danou chvíli nejsou super, naopak jsou krajně na pikaču, a nemá smysl se tvářit, že to není pravda.

Podle mě v tomhle mimo jiné tkví problém takového toho mainstreamového hubnutí. Že je navržené pro lidi, kteří v danou chvíli neřeší žádné vážné problémy, cítí se dobře a nic jim nebrání skandovat "hurá". Ale ono se to láme právě na tom momentě, kdy to "hurá" už skandovat nelze. "Když nemůžeš, tak přidej", je pro většinu vážných lidských situací rada úplně na pytel.

Myslím, že zvlášť ti s hodně velkou nadváhou, kteří ji musejí odstraňovat léta, naopak zásadně potřebujou prostor, kde můžou říct i to, co se podělalo a co nejde. Že se to třeba i úplně schrulo a zase přibrali. A kde pak nebudou osočeni, že se "jenom vymlouvají, protože když se chce, všechno jde", nebo smazáni, aby nerušili tupou "hip hip hurá" atmosféru. Podporu člověk přece člověk potřebuje právě v těch těžkých časech, ne?

MAR_TINA: zkusím. Sice je mi to trochu proti srsti, cítím z toho trochu studenou sprchu a chuť sednout si na prsty a už nepsat vůbec nic, ale překonám to, aspoň budu vědět, na čem jsem.

MAR_TINA: jj, je to tak. Já jsem aktuálně členkou jedné placené online hubnoucí výzvy s výživářkou a trenérkou. Ona jede pozitivní myšlení, to sama říká. Jenže já získávám nebezpečný pocit, že nemálo sklouzává do toxické pozitivity. Dovolila jsem si pod její příspěvek napsat jemně pochybující komentář a v podstatě okamžitě byl můj příspěvek smazán, protože nic jiného než pozitivitu na max my tu nechceme... Mám fakt pochybnosti, co to bude za skupinu, je to teprve v začátku... jedna členka tam psala, že se jí teď z objektivních důvodů nedaří, psala tam nějaké závažné potíže se zdravím... šéfka skupiny to odignorovala, protože trvá na „pozitivním“ postoji za všech okolností.

ELIZHANNAH: hele, to se mi opakovaně dělo i Hubeňourech a teď se to neděje jen proto, že je ten klub málo aktivní.

Holky a kluci, co chtějí hubnout, jsou nespokojení se sebou a mají spoustu problémů. A tihle lidi se zkoncentrují v anonymním prostředí. V podstatě to lze očekávat.

Jenom takový povzdech: online hubnoucí skupiny jsou nepříjemně často toxické nebo toxicky pozitivní, což je vlastně nakonec jedno, vyjde to nastejno. Vlastně se v tom jenom odráží fatshaming od společnosti a následný self-fatshaming, protože „tak to je přece správné“. Prostě jupí!

KURE: mám asi někde audioknihu, asi na CD, kdyby to někdo chtěl.
Přečíst to je utrpení, ale v autě to odsýpalo. A pár věcí jsemsi z toho vzala.

ARGANNAH: já bych si dovolil fabulovat ještě o krok dále. Sportovec je stav mysli, způsob identifikace.

Četl jsem totiž nějakou chytrou knížku
Atomic Habits: Tiny Changes, Remarkable Results by James Clear
https://jamesclear.com/atomic-habits?mwg_rnd=8935165
o formování návyků, a tam psal, že spousta lidí podcenuje právě tu identifikaci.
Že když o sobě začneš přemejšlet jako o sportovci, je daleko snazší začít sportovat a hlavně u toho zůstat.

Protože sportovec přece nepřestane být sportovcem jen pro to, že teď tejden byl na dovolený kde se nacpával jako čuník a jen válel. Furt je sportovec a po návratu do reality se vrátí k sportu.

Kdežto povaleč co zkusil dietu, ale teď je na ty dovolený, se po návratu do reality stane zase povalečem, a někdy v budoucnu možná zase zkusí dietu. A i když tu dietu zase zkusí, furt je to jen povaleč co čeká na zámninku pro konec diety.

Jinak (a tohle se nejspíš Mar_tiny netýká) spousta lidí, co válčí s váhou, si může automaticky pomyslet, že oni nejsou "sportovci", takže to ani neotevřou, protože se to na ně nevztahuje. Taky jsem nad tím v zimě hodně přemýšlela, že přece tlustá ženská jako jsem já o sobě nemůže uvažovat jako o "sportovkyni". Nakonec mě to přivedlo na myšlenku, že "sportovec" se nepozná podle toho jak vypadá, ale podle toho, co dělá. Pokud se člověk hýbe pravidelně, ne proto, že se nenávidí za tloušťku a chce se potrestat, ale protože mu pohyb dělá dobře a má ho rád, tak je v podstatě "sportovec", i kdyby ten pohyb byly jen pravidelné procházky. A když o něj přijde, tak ho to samozřejmě zasáhne. Mně to teda zasáhlo strašně, hlavně ty návaly pocitů marnosti a beznaděje na přelomu roku.