Jinak (a tohle se nejspíš Mar_tiny netýká) spousta lidí, co válčí s váhou, si může automaticky pomyslet, že oni nejsou "sportovci", takže to ani neotevřou, protože se to na ně nevztahuje. Taky jsem nad tím v zimě hodně přemýšlela, že přece tlustá ženská jako jsem já o sobě nemůže uvažovat jako o "sportovkyni". Nakonec mě to přivedlo na myšlenku, že "sportovec" se nepozná podle toho jak vypadá, ale podle toho, co dělá. Pokud se člověk hýbe pravidelně, ne proto, že se nenávidí za tloušťku a chce se potrestat, ale protože mu pohyb dělá dobře a má ho rád, tak je v podstatě "sportovec", i kdyby ten pohyb byly jen pravidelné procházky. A když o něj přijde, tak ho to samozřejmě zasáhne. Mně to teda zasáhlo strašně, hlavně ty návaly pocitů marnosti a beznaděje na přelomu roku.

V tom nejste sami, já mám vyloženě paniku z toho že bych nemohla sportovat, a to žádnou nadváhu ani nemám. Prostě sport ke svému životu tolik potřebuju, že když jsem si nedávno zrakvila koleno, tak jsem měla opravdu nahnáno

Něco podobného jsem řešila teď poslední rok, když jsem začala mít problémy se šlachama na nohou. Srovnalo se to, já začala zase sportovat a buch, po čtyřech měsících jsem si ty nohy zrasovala znova. Ještě to doléčuju, už je to mnohem lepší, ale stejně. Ugh.

Co mi pomohlo: ujasnit si jednu zásadní věc - já jsem víc než sport. Jsem víc než ježdění na kole, běhání, whatever. Jsem lidská bytost. Moje tělo teď potřebuje odpočívat, MUSÍ odpočívat. Když se to budu snažit uspěchat, jenom to zhorším. Musím mu dát čas se vzpamatovat a pokud mě to bude stát pár kilo navíc (mně to stálo cca 3), nedá se nic dělat.

Ta nejhorší výzva je v tom ta panika, ta depka, strach z přibírání, ze ztráty formy, to, že se najednou vynoří všichni démoni (u různých lidí různí, přejídání nebo hladovění, alkohol nebo jiné závislosti, sebepoškozování, deprese...) a teď si s nimi poraď, žejo, bez té pravidelné dávky endorfinů. Pomohlo mi sériově koukat na YouTubu na videa pro zraněné sportovce, nějaká motivace to dát, atd. atd.

Ale hlavně, opravdu ZÁSADNĚ mi pomohlo investovat svůj čas do něčeho nového, zakousnout se do nové věci, nedepkařit na gauči, kde se člověk akorát přejídá, ale pustit se do nových věcí nebo se víc věnovat milovaným koníčkům jiným než sportu. V zimě mě z těch depek vytáhlo hlavně to, že jsem začala intenzivně pracovat na svojí primitivní němčině a zaplatila jsem si online lekce. Depky po pár týdnech zmizely, tendence k přežírání jsem ukočírovala a jako bonus jsem se rozmluvila německy. Teď v létě, poté, co se to vrátilo, jsem zase začala hrozně moc plést a učit se nové pletací techniky. Třeba taky najdeš něco, do čeho se budeš moct zakousnout místo sportu, co tě zaměstná a zabrání ti panikařit a myslet na jídlo a nutit se do hubnutí.

MAR_TINA: Je to rada na pěst, ale teď nemáš cíl hubnout. Nebo budovat fyzičku. Teď máš cíl přežít.

Tohle jsem si říkala, když jsem se snažila hubnout někdy před pár lety v dobách největšího pekla s dětma a enormním psychickým zápřahu, nespaní, řešení neustálých amoků a hledání cestiček, jak ten den přežít, kudy můžu jít, co dělat, co dítěti obléct (protože nesneslo skoro žádné oblečení), co dát k jídlu, co nesmí kde zahlídnout, jakým interakcím předejít... Zkusila jsem hubnout, ale bylo to strašný. A muž dostal vybrat, jestli mě chce hubenou, nebo naživu. A víceméně (spíše méně) příčetnou.

Tak ty teď podobně nemáš dobu na hrdinství. Debilní, ale dočasný. Bude líp :)

MAR_TINA: Při embolii zadržuješ vodu, to je to kilo. Když chodíš, jíš beze změny, tak se nic dít nebude. Drž se a dej tělu šanci se uzdravit.

MAR_TINA: My mame v pirucce, ze embolie se srovna (s leky) v radu mesicu. Nechci te strasit, spis uklidnit, abys na sebe nespechala. Nejspis reagujes naprosto normalne.

KURE: jako snažím se, ale ....
Včera jsem byla v termálu a sauně, ale bála jsem se jít z tepla do bazénku, aby mě nešlehlo, jen sprcha.

Na druhou stranu tuším, že kdybych se zašla zeptat do medicíny, jestli můžu jezdit na kole po rovině a saunu, Cornela by mě rozcupovala :D

Kolo zkusím zase v neděli jako indikátor.

MAR_TINA: hlavně klid. Já vim že se to dobře říká, ale stres tomu nepomůže. dvě kila nic nejsou, a nejspíš je to voda. Nepřepínal bych fyzický cvičení a soustředil se na psychohygienu.
To dobře dopadne, uvidíš :)

Já jsem přišla s osobní panikou. Embolie tam stále je, usuzuju z (ne)schopnosti projet se na kole a plavat. Asi to bude mizet týdny, měsíce? K nějakému lékaři, co mi možná dá nějaké informace, jdu za dva týdny.
Tělo reaguje na neokysličení bůhví jak - fakt netuším, co se uvnitř děje. Mám 2 kila nahoře, doufám, že otok. Jsem celá taková oteklá boulovitá medúza, po sebemenší aerobní námaze (15 km rovina na kole) jsem úplně hotová, otečou mi nohy a regeneruju dva dny.

A mám paniku, že se kondice nevrátí dlouho. Že ztloustnu - ne proto, že bych se nehýbala (chodím, jemně cvičím, jemně plavu) a jedla, ale protože bůhví jak probíhá metabolismus, když blbě dýchám. A pro mě je každý kilo boj na měsíce :( Bolí mě koukat na cyklovidea, protože dokážu jet leda jako babička do krámu. A nemůžu na kurz, na který jsme chtěla.

Asi nejhorší je na otm to neznámo, že moje konečně funkční tělo reaguje jinak a já nevím, co se děje a jaký na to pěkně inženýrsky aplikovat postup.

CMLKA: per se nic, jestli si pamatuju dobře.
já to chápu tak, že v principu to je upf. A pochopitelně čím méně syntetických příchutí barviv a sladidel tím lépe.
Ale pokud to má pro dotyčnýho nějaký benefity, třeba díky tomu nesežere nějakou tyčinku, nebo mu to umožní sníst dost proteinů, a pokud ti to nezpůsobuje nutkání se tim přežírat,
tak to je pozitivní změna.

Osobně to vidím na standardní paretovo pravidlo, snažit se o 80% bez upf. Nemá cenu to hrotit na max.

a co na proteiny říká vůbec kniha Ultrazpracovaní lidé?

ANNIKA: Trosku pomůže ho nechat odstat, i 10 minut stačí. Část té umělé chuti dělají ty přídavky, co zajišťují dobré rozpouštění. Díky za tip s teplým mlékem.