MAR_TINA: asi jak u které rodiny. Můj syn jako malý každou chvíli brečel, prostě mu přišlo něco líto. Já jsem ho od toho nijak nezrazovala, když je mu něco líto, tak je mu to líto, je to pro mě prostě odreagování napětí, odplavení emoce slzami, aby to v sobě nemusel držet, ale učitelka to s námi jeden rodičák rozebírala, že je to jako divné, aby kluk brečel :) Jak rostl, tak se frekvence zmírňovala, ale i teď ví, že když mu něco přijde líto, není to katastrofa, ale normální věc, prostě otře oči a je to...

ELIZHANNAH: A není to dneska při výchově dětí už lepší? Tohle bylo cpaný nám, ale mladší lidi mi přijdou víc otevření různým emocím a projevům.

ANABEL_LEE: Je otázka, jestli u tebe je to ještě autenticita nebo něco jiného... nevím. Možná bych to ještě přeformulovala s tou autenticitou tak, že je hlavní, aby člověk byl pravdivý vůči sám sobě, aby si nelhal do kapsy a přiznal sobě samému, že ho něco štve, mrzí, rozesmutňuje, že něco ale fakt pokazil atd. A pak je třeba se sebou umět zacházet a nevyjadřovat emoce úplně nefiltrovaně, že druhého pak zbytečně děsím a zraňuju... Neprudit nepříjemnými otázkami a poznámkami zbytečně, ale tam, kde je to třeba, tu otázku či poznámku říct, protože ničemu nepomůže, když bude falešný klid za cenu toho, že se někdo užírá a trápí.

KURE: jo no, bylo by lepsi, kdyby se mohli vybit nejakym rizenym zapasem

ELIZHANNAH: neprospeje to nikomu. ja mam kratky reflexnii oblouk, rychle reakce, emoce se mi davaji ven samy, az s tim mam problem, protoze to lidi sere, ze rikam veci jak jsou na plnou hubu... autenticita zni hezky na papire, ale realne lidi chteji tu pohadku a hlavne aby je nikdo neprudil s neprijemnymi otazkami a poznamkami

ANABEL_LEE: muž nemůže brečet, žena se nemůže zlobit, aniž by byli onálepkovaní jako slaboch a hysterka... ale komu to prospěje. Pocity nemají pohlaví. Smutní či naštvaní jsou čas od času všichni a je dobré to nedusit v sobě, nepotlačovat, ale přiznat. Kolikrát když to člověk nepřizná ani sobě, neumí absolutně s těmi pocity pracovat a když to pak z něho jednou přesto vybublá, tak právě v té primitivní, děsivé podobě.

ARGANNAH: ja teda odjakteziv vim ze v kanclu sedet nesnesu, ze potrebuju byt venku a v pohybu. Tomu odpovidaji vsecky profese kteryma jsem prosla a i jsem odolala dost houzevnatemu usili me “povysit”. No a cely zivot jsem hubena. Jestli proto, tak treba jo.

CHOCOLAT: lovci a sběrači umíraliu na banální infekce a byli a jsou plni parazitů. malý komunity byly plný násilnickejch psychopatů který celou tu komunitu terorizovali.
MY jsme ti co se mají nejlíp z celý historie, ale i my máme vážný potíže. A jedna z nich je, že jsme perfektně nachystaný na to v dobách hojnosti nabrat zásoby a co možná nejíc šetřit energií. :)

ARGANNAH: Souhlasím s tebou, že současný stav nám ubližuje. Cítím to na sobě, jak tělo protestuje proti tomu celodennímu sezení. Strašně toužím vyrazit do přírody, do lesa, do ticha. Ničí mě to jak fyzicky, tak psychicky.
Ale nemyslím si, že "dřív" se lidi měli lépe. Co to "dřív" vůbec znamená? Před 200 lety nebo lovci sběrači v pralese? Před 200 lety na vesnici byli lidi hodně na vzduchu, jedli bio jídlo, nebyli přetíženi informacemi, spolupracovali v rámci malé komunity. Ale na druhou stranu, to jídlo bylo dost jednotvárné a nevyvážené, neměli dostatek odpočinku, protože museli stihnout všechno kolem hospodářství. Vztahy v rodinách byly kdovíjaké a musela jsi se chtě nechtě přizpůsobit. Taky jsi nemohla žít, jak by se tobě líbilo a určitě byla spousta lidí nešťastných. Jen se o tom nemluvilo.
A ti lovci sběrači? Těžko říct. Určitě byli v mnohem lepší kondici než jsme my. Podle oblasti, kde žili měli možná rozmanitější a vyváženější jídelníček. Oni lidi byli dřív celkově zdravější taky proto, že přežili jen ti nejsilnější a nejodolnější. A možná to platí i pro psychiku. Kdo měl sklony k depresím, měl asi větší riziko smrti v mladém věku.

TAPINA: jenom by na tebe nesměla přijít inkvizice.
Jinak jo, souhlas, taky bych nejradši byla čarodějnice v domku v lese či nějaká varianta poustevníka.

ARGANNAH: No mně teda nepřijde dřívější stav, kdy člověk musel existovat v rámci nějaké komunity a pořád s ní udržovat dobré vztahy, protože ty lidi potřeboval k životu, kdovíjak "snesitelný". Já bych trpěla depresema spíš tehdy než teď. Musela bych si zařídit život nějaké té čarodějnice v domku v lese, za kterou lidi chodili pro rady, protože věděla, ale jinak jí dali pokoj :D

KURE: ale jen pro nektery povahy. pro vsechny ne.