KURE: Já jsem o tom přesvědčená. A nejen to. Hodně teď přemýšlím o domestikaci, kterou člověk provedl sám na sobě - zavřel se do klece, sám, dobrovolně, uvázal se k naprosto nepřirozené existenci a teď se v ní trápí. Není to zdaleka jen o pohybu, je to i o rozpadu rodin a malých komunit, existenci v extrémně stresujících anonymních davech, o přepodnětování a věčném kraválu, přetížení informacemi, stresu bez fyzického vybití, nekonečném sezení, potlačování signálů vlastního těla, že se necítí dobře, o obřím množství chemie a nepřirozeného jídla, které do sebe sypem. Podle mě důsledkem zdaleka není jen obezita, ale třeba i ta šílená epidemie duševních onemocnění, úzkostí, depresí, a možná i další věci.
Je to jeden z důvodů, proč považuju to nadšení z Ozempiku a spol za dost dvojsečné. Jo, zhubnem po tom, ale ty příčiny nevyřešíme, jen se v nich ještě víc zacyklíme. Podle mě skutečným lékem na obezitu je nějaká forma revoluce nebo vzpoury, rezistence vůči té kleci, do které jsme se dobrovolně nechali zavřít. Musíme podle mě v sobě znovuobjevit to divoké zvíře, nebát se překousnout svoje řetězy, aspoň pro začátek některé z nich, nebát se seknout drápem nebo zavrčet, když nás někdo ohrožuje nebo příliš omezuje, nebát se utéct ze situací, které se nedají snášet, nebát se požadovat snesitelné životní podmínky, i kdyby ta nesnesitelnost byla sebevíc normalizovaná. Podívat se kriticky na to, co jsme ve svých individuálních životech přijali za normální a co nás ničí, a prostě se začít po kouskách vzpírat. Toxickým vztahům, toxickým životním prostředím a toxickým pracovním podmínkám. Tohle je podle mě skryto za tou starou pravdou, že lékem na obezitu je změna životního stylu. My si "životní styl" začali představovat jako otázku toho, kolik jíme a kolikrát týdně chodíme do fitka - akorátže ono jde právě o všechny ty ostatní věci.