LUSINDA: mně hodně, já jsem typ, který trápení zažírá. Už v dětství. Pamatuju si, jak jsem žrala jako dítě celý bochník chleba se sádlem a bulela u toho. Když tě terapie naučí vypořádávat se se stresem, tak ubude ta zoufalá touha se toho nějak zbavit. Kamarád mi říkal, že když se člověk dobře nají, cítí euforii a něco na tom bude. Stejně tak s tím alkoholem.
LUSINDA: to je blbost. Nikdy ti nepřestane chutnat, když jsi takhle nastavená, pokud si teda nevytvoříš v hlavě nějaký blok, ale tam pak zase máš tendenci jíst míň a míň a za každé jídlo cítit vinu. I tím jsem si prošla. Spíš bych preferovala naučit se jíst jinak.

LUSINDA: Mne terapie treba zabraly na to, ze jsem zjistila, ze mam uzkostny jednani, coz se treba projevuje tim, ze proste zachvatovite zeru…a s tim pracuju.
Taky mi pomohly hodne se vztahem k sama sobe, svym schopnostem a vlastnimu telu. Uz si nemyslim, ze jsem totalne marna, neschopna, hnusna a tlusta marena, na kterou by nevlezl ani clovek s dvoucifernym IQ.

Takze ano, stoji to za to.

LUSINDA: Tys to evidentně vůbec nepochopila. To je jako by ses ptala, jestli někomu zabrala psychoterapie na mizerný jaterní testy způsobený alkoholismem. Ne, psychoterapie tvoje tělo přímo neovlivní, ale může tě naučit, jak to udělat, aby sis přestala ubližovat.

No a přímá odpověď na tvou otázku: ty výsledky, který mám teď těch posledních čtyři a půl roku, bych bez těch psychoterapií nikdy neměla. Myslím, že můžu celkem s jistotou říct, že kdybych tehdy v roce 2006 konečně nepochopila, že můj problém je v hlavě, tak těch dvě stě kilo mám teď taky. Možná i víc - až budu mít chvíli, vyhrabu někde svůj graf váhy, kterej jsem zpracovávala pro VFN, a zkusím speciálně pro tebe protáhnout tu křivku 1992-2006 do budoucnosti tak, jak by vypadala, kdyby se to tehdy nezačalo konečně řešit jinak než metodou "nežer a cvič".

LUSINDA: Mě terapie dostaly do stavu, kdy jsem byla schopná, ochotná a měla prostor to začít řešit. Takže ano, bez terapie bych 18 kg neshodila a hlavně bych po vysazení léků zajídala právě ty problémy, které mi terapie pomohla (vy)řešit.
Analogie o kánoi je velmi trefná.

A taky mi terapie pomáhá dál se smířit se zhubnutím. Je tedy vidět, že moje problémy jsou pod povrchem.

LUSINDA: Díky terapii se můžu podívat na důležitý věci v životě a nějak si posvítit na svý vzorce přemýšlení o sobě, na různý automatický vzorce chování.

Zatím jsem teda nemusela řešit takovou nadváhu, že by mi to bránilo v nějakých normálních činnostech (moje nejvyšší BMI bylo 30, teď jsem někde lehce pod 28) ale díky terapii a taky mindfulness jsem si tak nějak posvítila na to: jak se stane, že potřebuju rychle zahnat/zasytit něco nepříjemnýho jídlem nebo alkoholem? A jestli by šlo zapojit do toho něco jako vědomost a laskavost k sobě?

No a díky terapii pro mě prostě jednoho dne přestaly být otázky kolem vlastního těla, váhy, vzhledu apod. tak emočně zatížený, začala jsem to brát nějak konstruktivněji, přihlásila se k nutriční poradkyni, podívala se na to, co jím, co by se dalo dělat, a v podstatě se mi daří pomalu ale jistě hubnout tuk a nabírat svaly (kterých teda mám i tak habaděj, ale prostě jsem takový typ, že mám svaly skoro jako muž :) A navíc jsem zjistila, že už se těmahle otázkama nezaobírám tak intenzivně - a jaká je to úleva, neřešit dokolečka, jak vypadám, jak bych chtěla vypadat, jak působím na ostatní, jestli jsem nebo nejsem tlustá, furt kontrolovat špeky apod :) ... a kolik mentální kapacity se tak uvolní!

U mě to teda byly častěji tendence sáhnout po alkoholu, než po čokoládě. Ale ten princip je stejnej, teď, co víceméně abstinuju, vnímám, že by bylo fakt velmi jednoduchý začít se přejídat, když se cítím mizerně.

LUSINDA: nemá cenu řešít buď a nebo. potřeba je oboje a akutně.
to že se přihlásil do "lágru" mu statisticky v horizontu 5ti let nebude nic platný, pokud se nestane něco dalšího, viz moje odkazy.
Stejně tak je pravda, že bez toho "lágru" nemusel mít ani těch 5let.

p.s. jsem v podobny situaci a ted smutně sleduju jak mi de váha nahoru, přes to že chodim k poradkyni a snažim se.
Do nemocnice už jsem objednanej tak vam pak řeknu jak semnou naložili.
Jo a na tu terapii se du taky někam zapsat. diky za otevření tyhle debaty a tim i postrčení.

LUSINDA: Jít na terapii. Hned. Včera bylo pozdě.

Může si u toho samozřejmě trénovat jezení jen do sytosti a snažit se začít nějak opatrně hejbat, aby si neublížil. Ale úspěch čehokoli je podmíněnej úspěchem tý terapie.

Na dvě stě kilo se člověk neprožere tím, že má "slabou vůli".

KRISKA: Brala bych rozhodně v úvahu, že tam z nich ty emoce ždímá produkce, aby na to někdo koukal :)
Mám info jen od jedné slečny, ta se hlásila sama a je prý moc spokojená.

LUSINDA: ja to neřikal jako argument proti hubnutí,
ale jako argument pro to, že zhubnout je ta menší část léčby. Taky ti někdo musí pomoct "zalepit kanoi".

Jinak jsou ale celosvětově dlouhodobý výsledky veškerýho hubnutí naprostá katastrofa a prostě to je nemoc kterou nemáme pod kontrolou.

KURE: tak co má ten člověk jako udělat? Nehubnout vůbec, nebo umřít?

BIRMA: no já myslim že většina obezit v tom nějakou psycho složku má. od začátku.

Prostě, zahraju si na psychologa, ale když už někdo dojde ve svém životě do takhle sebedestruktivního bodu, že se vlastně zabíjí, tak je pod tím vším nejspíš zcela jiný (bolestivější, hlubší) problém, než že by nevěděl, jak vypadá zdravá strava a že je fajn chodit pěšky a cvičit. Vlastně i ta forma může jen podporovat takové to "people pleasing," jakože tzv. dělám to všechno pro rodinu, pro děti, pro diváky, pro mého trenéra, nesmím je zklamat.

Přijde mi to v něčem podobné, jako byl ten pořad s uklízením extrémně zabordelených bytů. Jak tam někdo roky žil v takovým mrdníku, že už nemohl ani spát ve vlastní posteli nebo se vysprchovat, protože veškerý místo zabíraly starý krámy. Pak přijely dvě uklízecí údernice v růžové dodávce, všecko vysmejčily, dotyčný/á jim v slzách děkovali/y, že konečně po letech je jejich domov příjemným místem... no a věřím tomu, že v některých případech je to mohlo nastartovat i tomu udělat nějaké změny a k tomu zpětnému nesnesitelnému zabordelení už nedošlo. Ale prostě, pokud člověk nemá v sobě ten kontrolní mechanismus nějak vybudovaný za celé ty roky, tak docela pochybuju, že to vybuduje díky jedné TV show. Ale možná se mýlím :)

KRISKA: Tak jako lidi jsou různí. Někdo to má fakt rád, ten externí dril, autoritu nad sebou, nebo prostě něco, co ho fakt donutí, protože sám prostě dřív nebo později všechno vyzevlí. Podle mě třeba dobré srovnání jsou jazyky, to funguje podobně - někteří lidi se zvládnou učit víceméně sami, jiní se musí přihlásit na pravidelný kurz a mít nad sebou tu učitelku, protože jinak tu učebnici pro samouky otevřou třeba třikrát a pak se na to vyflajznou.

POZITRON: ano to by bylo skvělý.
ale nejspíš to dopadne takhle:
https://www.nytimes.com/2016/05/02/health/biggest-loser-weight-loss.html?_r=0

z části protože ten prostor pro polevení je o hodně menší než by se zdálo:
Persistent metabolic adaptation 6 years after The Biggest Loser competition - PMC
https://pmc.ncbi.nlm.nih.gov/articles/PMC4989512/

proto jsem od začátku říkal že následná péče je stejně důležitá jako ten akt zhubnutí.
Jenže mám obavu že to už za něj nikdo neudělá. A je otázka jak ho okolí podpoří v tom hledat si pomoc. A zaplatit ji.

KRISKA: no ono to nefunguje, protože neni vyřešenej duvod proč se ten člověk vykrmil.
Ať už je fyziologickej nebo psychologickej nebo obojí.

Pod bičem ten člověk hrozně rychle vylejvá vodu z děravý kánoe. Když je voda vylitá, bič zmizí ale díra v kanoi je furt. A možná i větší.
Ten člověk chvíli vylejvá dál,
ale časem nevyhnutelně zpomalí, protože ten režim neni stavěnej na to aby se dal držet.

Navíc zmizí motivace, vnější bič.
Ale i ta vnitřní,
protože závod skončil, cíle bylo dosaženo. Je čas slavit.
No ale voda do kanoe teče dál.....

KRISKA: Zkus si tu situaci představit se závislostí na drogách nebo s klinickou depresí.