ANNIKA: Ale já si živě vybavuju X situací, kdy jsem zamlada vykládala řeči typu "musíš mít prostě hlad, nic jinýho se nedá dělat", a když jsem po jedné opravdu megahladovce shodila skoro 30 kilo (což jsem samozřejmě do roka a půl měla všechno zpátky i s úroky), nechala jsem se spokojeně obdivovat a hlásala hladověcí evangelium každému, kdo to byl ochoten poslouchat. Ještě bych mohla povyprávět o hubnoucích soutěžích doma, o interakcích s rodinou, o tom, jak jsem ten klasický narativ "nežer" jela s absolutní jistotou... Kdyby mě tehdy po zhubnutí býval oslovil nějaký ženský časopis, jak ráda bych mu byla navykládala spoustu krávovin o silné vůli a jak se člověk musí ovládat. I takové ty řeči "jak lidé mohou tak šíleně žrát" jsem vedla. Byla jsem na Erasmu ve Španělsku, seděla tam v univerzitní jídelně a pozorovala, jak si ty celkem normálně štíhlé Španělky nakládají na talíř první chod, druhý chod a moučník. A vykládala svojí španělské známé, jak vůbec nerozumím tomu, kam se to do těch lidí vejde. Já s tehdy neléčeným záchvatovitým přejídáním, já, která se během nejhorších přežíracích záchvatů nedokázala přestat cpát klidně celý den nonstop. No a teď před pár týdny jsem tady psala Lusindě, jak na mě tenhle typ řečí nedělá absolutně žádný dojem - a přitom jsem je sama vedla.
Jestli je pokrytectví uznat, že jsem něco totálně posrala, jestli je pokrytectví nebát se hlasitě říct, že někdo druhý, kdo opakuje moje omyly ještě v horším vydání, dělá obrovskou chybu, jinými slovy, jestli je Cajthamlová pokrytec, tak já jsem taky.