Je ve me neco z kluka, co cetl majovky a mel rad Old Shatterhanda, protoze se choval cestne a nez prisla pest, snazil se mluvit? Proto se mi Walking Dead tak libej? Protoze hlavni hrdina je v podstate takovejhle clovek? A je normalni, ze vetsina ostatnich takovi lide nejsou? Ze proste maji svuj nazor a neslysi, kdyz na ne nekdo mluvi? Ma vubec smysl mluvit, kdyz se stejne kazdy zachova tak, jak si mysli ze je to dobre a schopnost vest neni o schopnosti mluvit smysluplne, ale ukazovat jen silu.
Truce si chtela hrat na svazovani, ale hrat si. Nikdy jsem na tuhle hru nepristoupil, protoze v ni byla sila, ktera se nedala snadno svazat a ukecat ji k necemu takovemu mi nepripadlo smysluplne jako predehra.
Proto to vzdycky zkoncilo bojem, malou valkou o moc.
Tohle je clovek?
At dela co dela, spravedlnost je nakonec jen sila?
Nedokazu to popsat. Vlastne nechci mluvit, nechci psat, premyslim.
Pokud mam delat politiku, co to vlastne znamena? Chodit na zbytecna jednani, po kterych stejne lide udelaji to, z ceho budou oni sami mit bonus, lepsi zivot? Bez ohledu na ty ostatni?
Ma vubec smysl o tom uvazovat?
Vetsinou delam veci uplne instinktivne s tim, ze verim, ze muj instinkt v sobe obsahuje cele me ja, vsechno, co jsem kdy zazil, co jsem prijal, odmitnul, prozil... nekteri lide mi rikaji, ze moc myslim.
Mozna, spis o tom moc mluvim.
Obcas uvazuju, jestli by z toho nemohla byt sila, kdybych mlcel. Pomaha vubec kdy nase schopnost mluvit, aby se neco zmenilo?
Plana uvaha, kdyby to byl papir, zmackam to nebo preskrtnu a otocim list.
Takhle jsou to jen data. Co uz.