MMchodem ujel si trady nekdo z mistni posadky na serii STALKER? Vlastne je to posledni hra, kterou jsem hral. Dojel jsem Call of Pripjat, ted se snazim dostat se na konec Shadow of the Chernobil. Hrozne mi vyhovuje to spojeni horroru a urbexu.
Urbex? Duchoce lidi, kteri uz tu s nami nejsou...
Nejsem si jisty, jestli nekdy nekomu vysvetlim, jak moc me fascinuje, a jak moc se mi zdava o mrtvych mestech, o zanikle civilizaci, o tom, ze je valka a cloveku nezustalo vubec nic, jen on sam a strach.
Naprosto miluju chodit v mrtvych budovach, kde clovek slape po zbytcich beznych zivotu lidi, kteri neco dokazali, po kterych zustali stopy, kteri snili sve sny a palily je touhy ci hrichy. Kazdeho jednoho.
Domy, sklepeni a tunely mi pripominaji zivou bytost, bytost ktera uz nikam neodejde, protoze je prilis slaba, mozna uz chvili po smrti, mozna tesne pred ni. Jsem posledni, kdo si ji pamatuje, kdo se ji dotyka... Jako polibek mrtve milence, jako nehty, ktere se najednou zdaji byt cizi, kdyz prestanou byt soucsti vaseho tela, tak jsou citit mrtve budovy uprostred mest...
Trubky a draty, ktere dirv fungovaly jako zily a tepny, kotle a rozvadece podobne mozkum a srdcim, kusy veci bezne spotreby, casopisy a porno, kousky detskych hracek, plechovky od barev, stare ucetnictvi, nabytek, strin rostrilena pistolovou munici, zabarykadovane dvere, na ktere nekdo napsal DO NOT OPEN, DEAD INSIDE!, to vsechno jsou myslenky v hlave zemreleho organismu budovy. Bezdomovci a fetaci jako bakterie a viry napadajici a rozkladajici mrsinu. Ticho nebo poryvy vetru, ktere zpivaji mezi kostmi rozkladajiciho se tela, stromy, mechy a trava, tak jak jednou vyrostou na mem i vasich telech, na nasem prachu, kdyz budeme zapomenuti.
Miluju postapoklalipticke prazdno, tajmene stiny a srach rozdnychny adrenalinem, kdyz slezam do jamy u ktere neni jiste, co me v ni ceka a zda se jeste dostanu nahoru.
Kdysi, kdyz jsme byli na Nakladovem Nadrazi Zizkov s Baluem, ptal se me, proc rad chodim do prazdnych a umorajicich budov, odpovedel jsem mu, ze se rad bojim, a on kontroval, ze jeho zase fascinuje ten klid, ktery nastane posmrti uprostred hlucneho davu mesta. Ze ma rad tu samotu, kterou pri Urbexu citi.
Jo, porad mi chybis muj reverzni jmenovce, kazdopadne jednou se potkame v prazdnych salech, kde uz nikdo nehoduje, jen dest a vitr hraje a zpiva sve tiche pisnicky bezeslov.
Proto mam rad Urbex, proto jsou mrtve budovy jednim z nejdulezitejsich konicku meho zivota. Mista, kde smrt ma chut, kde se ji jde dotknout, kde slysim ticho a vidim duchy.