Hykal, pisnicka, co mi nejak konvenuje ke vzteku a bezmoci (znate Peraka? Nebo Jacka Rippera? To byly pohadky, ktere se vypravely detem o okypantech. Prioadne to psali comandos na zdi, kdyz nekde provedly akce. Proste superhrdinove, kteri podlamovali moralky...
Hykal, dej si pozor na mravence, co zerou zle lidi, dej si pozor, hykal, dej si pozor na les, dej si pozor na mravence, co zerou lidske maso. Hykal, dej si pozor na les, at te nesezere cerveny vres/breh/vees/les)
Nekdy, kdyz cloveku zustava jen nadeje, co umira posledni, ale i na ni dojde, tak si vymysli pohadky... jsem dobry, ve vymysleni pohadek.
Ma sestra me milovala, kdyz jsem ji hral divadlo a vymyslel pohadky, v rukach jehly, kterymu kapala sladka voda a cytostatika, v ruce drzic figurku garfielda, celou od krve, jak uz nemohli najit zilu. Smala se, dnes zije, a jsme kazdy jinde, uplne, az je to smutne.
Ale tehdy se smala, kdyz jsem vykladal, co mi na jazyk mozek prines. I o hejkalovi...