OK, dost bylo vtipů zaměřených proti nebohým chemikům!
Asi před 20 lety jsem seděl na gauči u tety a byla tam na návštěvě strejdova sestra s manželem, oba chemici. Z nějakého důvodu tam začali povídat o tom, že všichni fyzici jsou děsně oškliví, jak mají křivé ksichty, každé oko míří jiným směrem, a prostě tak pořád dokola. Došlo mi, že tam je asi nějaká iracionální averze nebo somatizovaný stres z fyziky. Už ani nevím proč, ale prostě mi v tu chvíli přišlo jako nejlepší nápad jim ocitovat (nebo spíš volně parafrázovat, neznal jsem to úplně slovo od slova) následující úryvek z díla Daniila Charmse. Samozřejmě hned vzápětí, když nastalo dlouhé trapné ticho, jsem toho začal litovat, ale už to bylo venku a nedalo se nic dělat.
Čtyři názorné příklady toho, kterak nová myšlenka dokáže ohromit člověka, který na ni není připraven
I.
SPISOVATEL: Jsem spisovatel.
ČTENÁŘ: A u mě jsi hovno!
Spisovatel, otřesený touto novou myšlenkou, několik minut stojí, pak padne mrtev. Je odnesen.
II.
MALÍŘ: Jsem malíř.
DĚLNÍK: A u mě jsi hovno!
Malíř v okamžení zbledl jako plátno,
zachvěl se jak třtina
a nečekaně zhasl.
Je odnesen...
III.
SKLADATEL: Jsem skladatel.
VÁŇA RUBLEV: A u mě jsi...!
Skladatel, těžce dýchaje, zesnul. Je bez meškání odnesen.
IV.
CHEMIK: Jsem chemik.
Fyzik: A u mě jsi...!
Chemik už neřekl ani popel a těžce se zhroutil na zem.