rozhodně pomůže vědět, že to jak se chovám a reaguju není protože jsem neschopnej magor (jak jsem si velkou část života myslela), ale že mám problém o kterém se ví že existuje a že jím trpí mnoho jiných lídí, že v tom nejsem sama...
Celou základku jsem byla "to blbý dítě" protože jsem se nebyla schopná soustředit, nenaučila jsem se látku, která mne nezaujala. Protože jsem byla dyslektik špatně jsem četla a diktát byl vždy za 5.
To jsem se dozvěděla od své mámy v cca 25 letech ... do té doby jsem si myslela že jsem prostě blbá, protože jsem si nepamatovala, že mne brala k psychologovi.
Takže v 25 jsem se dozvěděla že nejsem uplně blbá...
...ale pořád jsem si myslela že jsem magor ... proč nejsem schopná telefonovat? Proč si z toho hovoru nic nepamatuju. Proč když mi někdo (třeba šéf) zadává ukoly, já je odkejvám, ale jen se otočí já nevím co řikal ..
a takových situací je mnoho a já se trápila, že jsem na hlavu ...to jsem začla řešit někdy po třiceti (32?)
A už jen vědomost, že mám nějaký problém, který u mě v dětství ještě prohluboval otec a přístup učitelek na ZŠ mi hrozně pomohl. Myslím, že i zvládám víc situací už jen protože vím, že mám problém, že už nejsem nešťastná z toho že jsem divná