UNREALONE: Tomu našemu jsem to začala víc vysvětlovat kolem devíti - dřív si vystačil s takovým vágním popisem toho, že každému hlava funguje trochu jinak, ta jeho umí některé věci obzvlášť dobře, ale zase se neumí tak dobře soustředit, tak jí musíme pomoct se to naučit. Teď v desíti došlo na stratteru, to už jsem mu podala zcela objektivní a ucelený popis, vzal to s uspokojením (kombinace "alibi" a "známého nepřítele" :-)), prášky bere ochotně, zabírají mu až nečekaně dobře, je motivovaný na sobě pracovat ("nechci, aby se na mě každý zlobil"), občas toho mírně zneužívá, ale obecně je určitě dobře, že to ví, protože je sám nešťastný, když se nezvládá ovládat. :-)
REFLEX: My kupříkladu věděli, že ten náš není v pohodě, prakticky od mimina - prostě nereagoval "správně". Ale dlouho jsem čekala diagnózu z autistického spektra, takže adhd vlastně dobrý, i když je to šmrncnutý aspíkem :-)
Na druhou stranu, vezmi to takhle - jestli z toho nemáš dobrý pocit, tak když se k ní budete chovat jako k hyperaktivní, vůbec nic se tím nezkazí. (Tím samozřejmě nemyslím omlouvat třeštění, ale být přiměřeně jejímu věku důsledný, dopřávat jí pravidelný režim a přiměřené rituály a pravidla a požadavky atd. - u hyperáčů se prostě nevyplácejí výjimky...) Ale dva a půl - to prostě JE období vzdoru jak vyšité a ano, je to maso, musíte zkrátka přežít! :-D