CORDELL: v principu máš pravdu - nemá smysl hledat si výmluvy, má smysl hledat způsoby, jak tuhle konfiguraci osobnosti 1) využít, protože pokud už dokážeš dosáhnout superfokusu/flow, tak předvádíš výkony, o kterejch se lidem bez ADHD ani nezdá, 2) kompenzovat v oblastech, kdy to zasahuje do kvality života tebe i lidí kolem. Ale stejně, jako je pro člověka třeba s dyslexií opravdu fuška naučit se správně pravopis a potřebuje k tomu veškerý soustředění, kterýho je schopen, velmi dlouhej čas a veškerou možnou pomoc, radu a podporu, tak je tomu podle mě i u lidí s ADHD. Tím, že budeš takové lidi, kteří objektivně mají změněnou nervovou soustavu, nálepkovat jako "neschopný", nepomůžeš ničemu. Jen prohloubíš jejich dlouhodobý pocity méněcennosti a nedostatečnosti, který už tak maj na základě životních failů do velký míry zapříčiněnejch ADHD - což rozhodně není nejlepší motivační proces pro jakoukoliv změnu.

BTW, na svým ADHD pracuju už rok s odbornou pomocí a bylo velmi úlevný zjistit, že za základ své "lemplovitosti" nemůžu. Že má objektivní příčinu, proč s tím ani po dost intenzivní a mnohaletý snaze pomoct si sama neslavím velké úspěchy. To mě ale nezbavuje zodpovědnosti za to, že si s tím musím poradit.

K tvému receptu - pořádnou práci mám už mnoho let, dokonce jsem si na dva roky úmyslně nadělila level "vedoucí plánování", abych se v tom jó potrénovala. Meditovat se snažím naučit už taky několik let a kéž by sis jen dokázal představit, jak obtížný je to pro někoho s tak neklidnou, impulsivní a na všechno zvědavou myslí. A rozhodně to není recept, kterej by sám o sobě zabíral v řádu týdnů nebo měsíců :)

Jinak přeju hodně štěstí do života s tímhle konstruktivním a citlivým přístupem k ostatním lidem, který jsi tu demonstroval :) Musíš to mít se sebou taky těžký.

CORDELL: Tak pořádná práce a řádná meditace pomáhá jak sviňa;)

CORDELL: Tak to je fajn, že sis udělal názor a přišel nám to tu říct :o)

UNREALONE: mám to rozečtené... (jako asi sto knih ;)

Výňatek z knihy Dr. Edwarda Hallowella Delivered from distraction:
"The world of ADD baffles the uninformed with its complications
and contradictions. As John Ratey’s high school tennis coach used to
tell John, “You are the most consistently inconsistent player I’ve ever
seen!” Having ADD makes life paradoxical. You can superfocus sometimes,
but also space out when you least mean to. You can radiate con-
fidence and also feel as insecure as a cat in a kennel. You can perform
at the highest level, feeling incompetent as you do so. You can be
loved by many, but feel as if no one really likes you. You can absolutely,
totally, intend to do something, then forget to do it. You can have
the greatest ideas in the world, but feel as if you can’t accomplish a
thing.
Your typical report card—in childhood or adulthood—states that
you are not performing up to your potential; constantly struggling to
get organized; always waiting until the last minute—or later—to get
things done; but also blessed with great creativity, originality, energy,
wit, and drive. Teachers lament that you are unable to put those qualities
to their best use. Welcome to the world of ADD—at its most frustrating.
But there is more to this world than frustration.
Most people regard ADD as a problem, which it can indeed be.
The prisons are full of people with undiagnosed ADD. But I look at ADD as a potential blessing—with emphasis on the word potential.
The goal is to sculpt ADD into a blessing. You can do this by accentuating
what’s useful and paring back on what’s not. Usually, that’s not
easy to do.
For a few lucky people, it happens easily, but for most people such
life-sculpting takes pains. Sometimes it seems futile. But I have seen
too many people with ADD prevail over their problems ever to believe
it’s impossible. Everyone who has ADD can sculpt a fulfilling, joyful life
out of what they’ve been born with."