TILIO: jo, tohle je složitý. Ono člověku tak nějak přijde, že tom co dělám dělá víc než ostatní jednoduše proto, že je vždycky u toho. Ale není vždycky u toho, když to dělají ti druzí. Typický případ je, jak NIKDO nedává nádobí do myčky, ačkoliv když se na to podíváš vědecky, tak zjistíš, že ho tam vlastně dávaj všichni, akorát se občas něco zapomene a to je ten výsledek, co z toho trčí. Protože ty ostatní to dohromady zapomínají častějc než ty (a když to někdo uklidí za tebe, tak to nevidíš). S kverulanty a mlčochy to může být podobné. Ale oproti nádobí se to blbě měří - ty bitvy se odehrávají na mnoha frontách a často za zavřenými dveřmi.
Podobně to "odcizení" je spíš iluze. Remember that you are unique, just as anybody else. Ono to asi pramení z toho, že si člověk řekne "aha, to je ta diagnóza, takže to mám jinak" a pak to začneš vidět všude. Jako že když máš v ruce kladivo, všechno vypadá jako hřebík. Což na jednu stranu může pomoct líp identifikovat co funguje a co ne a nesnažit se to urvat na sílu když to nejde, na druhou stranu člověk nesmí koukat na ty ostatní jako na marťany (nebo na sebe jako na marťana). Nejhorší je podlehnout představě, že žiju v jiným vesmíru a ostatní to nikdy nemůžou pochopit, protože to tak nemaj. A když to maj, tak to maj míň a když to maj víc, tak ty tím zase víc trpíš atd. Je to dost nebezpečná mentální past a rozlišit skutečnost od zdání je hodně těžké. Soudě podle jakékoliv společenské debaty na tom asi není nic zvláštního.
Pak je docela svůdná myšlenka, že svět je zařízený pro tu normální většinu (nebo bohatý, praváky, nebo někoho), do které nepatříme a tak trpíme útlakem a někdo by to měl napravit. To teď dost frčí ve všech možných tlupách a přijde mi to dost destruktivní pro všechny.
TL;DR pointa: každej je jinej, ale přesto jsou všichni stejní :)