TILIO: Ne. Ale pomaha mi rict si, ze zacnu necim malym apak se do toho dostanu. Cokolv ale bude na cas, bude me frustrovat a porad budu mit tendenci čekovat ten cas. Takze u me spis “odepisu na ten email” a pak uz mi jde odepsat na vsechno. Na platby uz mam ale radsi inkasa a prikazy. :)

TILIO: nejvetsi problem mam s tim, ze casto je potreba tomu venovat vic casu, nez tech 20 minut, protoze za 20 minut stezi udelam nejakej "zakladni setup" a leckdy se k necemu takovymu dokupu v momente, kdy uz mi hori koudel u zadku, tak na tom delam na posledni chvili a nedodelam to do konce...

... ale casto spis ani nezacnu.

TILIO: Moc ne, nejvetsi problem je zacit, Kdyz si to rozdelim tak budu zacinat 2x. Jak jednou zacnu tak udelam i vic nez jsem planoval. Novy trik co jsem se naucil nedavno kdyz vim ze neco neudelam na jeden zatah, je kdyz koncim nechat si hinty aby se priste zacinalo jednoduseji, typicky neudelat nejaky jednoduchy krok zastavit se pred nim, a dat si poznamku: tady zacni timhle krokem. Krok je jednoduchy a je vetsi sance ze zacnu.

TILIO: jo, i když teda v mým případě je to 15 nebo 45 minut.
Už skoro dvacet let, napsala jsem takhle tunu seminárek i diplomku ("nemusím to dneska dopsat, jen si k tomu na 15/30/45 minut sednu, dám dohromady podklady a pak toho můžu nechat"), používám to v práci i na nudný/otravný/příliš náročný domácí práce. Funguje to :-)
Případně si slíbím po 15 minutách nějakou odměnu, jako motivaci. A když to člověk dělá dost dlouho, začne mít i cit pro to, jak si tu práci rozdělit, kolik toho reálně za 15 minut stihne. Plus teda, ten kratší časovej úsek je doba, kdy JDE udržet pozornost i na něco, do čeho se člověku nechce. Ano, krom sebe - neurotypika - to úspěšně praktikuju i na ADHD synovi, i když u něj je to vzhledem k věku spíš třeba 10 minut (bývalo 5, lepší se to).

Kterej stůl je asi můj...

QUANTI: No já jsem dostal v práci nůž na krk, že faktury musí být do pátého, že prej nějaký zákon o účetnictví....
Tak jsem si dal tu práci a během několika desítek hodin napsal prográmek který ty faktury už prvního automaticky z člověkohodin v píchačkách vystavuje za mě.
Teď to ale drhne na tom, že fakturu sice mám, ale zapomínám ji poslat :(

MART1NKA:
THERIDANE:
Ach! Konečně se někde cítím jako mezi svými :D
Tady mi rozumí bo to mám stejně.

MART1NKA: Teda cieľom je dostať tie veci čo ma nebavia do tých rutinných. Baviť ma nezačnú. Ale musím teda povedať, že jak som vyriešila tú paralýzu vysávaním robotickým vysavačom (ktorý ma mega baví len sa naň pozerať ako handluje prekážky), tak mám nádej na iné veci.

QUANTI: No ja kým som mala partnera, tak som ich vystavovala až keď mi došli prachy, niekedy 3 mesiace naraz. Teraz to nejde, jak som sama.

Ja oscilujem medzi vecami ktoré ma obsesívne bavia a tými, do ktorých sa musím nútiť. Ešte tam sú tie, ktoré mám tak rutinné, že ani neviem že ich robím, akoby ich robila nejaká náhodná osoba v mojom byte. Nič medzitým.

Já abych se dokopal k dodělání (nebo zahájení :) nějakýho úkolu si musím vymyslet dva další mnohem důležitější, abych se cítil jako že řešením toho prvního prokrastinuju. Pak je to najednou v pohodě a skoro radost dělat.

Například potřebuju vyndat prádlo ze sušičky a složit (úkol A), ale to se nestane. Počká to do prvního, kdy mám vystavit faktury (úkol B), ale... stejně to nebudou platit ve splatnosti, tak s tím nespěchám. Musím ale dodělat objednávky výroby prototypů, to mělo deadline už před týdnem (úkol C) ... okay, tak já teda vyndám to prádlo. Takže ve finále dělám A, u toho myslím na B a panikařím z toho, že nestíhám C.

CNV: to je takovy muj setrvaly stav mysli, kterej mi zredukoval zivot na spanek, nicnedelani a naproste minimum prace potrebne k tomu, abych zaplatil za najem a za jidlo. Blby je, ze se mi casto ani nechce vystavovat faktury...

CNV: Jo. Někdy něco neuskutečním, protože se mi to nechce zařizovat, ale občas někam nejdu prostě jen proto, že absolutně nemám náladu (typicky akce s velkým množstvím lidí)

Taky vám komplikuje život "nechce se mi"? Já pořád plánuju, kam se půjdu podívat, za kým zajdu, co udělám, a vždycky se mi nakonec strašně nechce. Příští týden jedu na jednu zajímavou akci, těším se na to, ale zároveň se mi už teď fakt NECHCE. To přemýšlení nad tím a dokopávání se je protivně únavný.

VITEX: A je potreba si uvedomit, ze to za tebe nikdo neudela. Nic neni samospasny a potize nezmizi mavnutim kouzelnyho proutku. Naopak. Zodpovednost ale musi kazdej prevzit sam, protoze kamosi, rodina ani psychiatri to delat nemuzou a nebudou.

MARWIN: a o obojí se dá řešit appkkou, která se sama připomene.

VITEX: kamarád je vůl. Pokud se bojíš léků tak za mně pomohly 2 věci (a začni hned ať máš srovnání před a po) 1) meditace - vytrénovat pozorování toho co se ti děje v hlavě. A pak 2) deníček, pozorování zapisovat, dostaneš tak nějaký obraz před a po, a můžeš se sám rozhodnout jestli to má cenu. Ještě se hodí naverbovat osobu blízkou ,poprosit aby si všímala jestli/jaké máš změny v chování (a zapsat to do deníčku)

VITEX: pokud kamarad vychazi ze sve zkusenosti, ze ho medikace zombifikuje, tak to je jeho issue a s tebou to nemusi mit nic spolecneho. znam par lidi, kteri jsou hodne spokojeni, ze se konecne rozhoupali

protoze to neni nevratna lobotomie, prijde mi bez problemu par mesicu to vyzkouset a pokud nebude vyhovovat, tak to zase zabalit. co konkretne muzes ztratit

co se tyce "zatnout zuby" versus "ulehcovat si to". podle me ten pomocnik na exekutivu uz tu SKORO je, v podobe tech AI asistentu. jako by levny kouč, ktery by s tebou kazdy den probiral, jake jsou aktualni priority a kontroloval te. nebo muzes kazde rano ctvrt hodiny telefonovat o tom s kamoskou, ktere za to delas hodinoveho manzela

analogie, kdybys byl slepy nebo bez nohy, taky bys asi vyuzival vsechno mozne cim se to da kompenzovat. ale u adhd lidi casto je "kdybych pripustil ze mam handicap, znamenalo by to ze jsem debil, takze budu maskovat a zatinat zuby"

Jo a čím více sebemedikace, zejména omamnných látek do sebe člověk cpe, tím víc zvyšuje riziko, že neuronetypický mozek zareaguje netypicky a někde se to rozsype.