Jdu si opět postěžovat aneb
#terapienyxem:
Přišel za mnou trpaslík s tím, že mu babička říkala, že i když něco udělá dobře, tak to nevyjde. Okay, to se prostě stává, mám to celý život, člověk nachystá všechno ale autobus jede pozdějí a přepoj prostě nestihne. To tak je. Jenže prcek začal povídat příběh o tom, jak jsem jako malý složil zkoušky na karate, ale nedostal pásek, protože jsem prý zlobil (říkal trenér) a moje máma se za mne nepostavila, takže nemá ani pásek, ani prachy. A já byl jak opařený. Mě říkala, že na pásek neměla, přeci jen na kimono se šetřilo dlouho, takže mi to nepřišlo divné. Jenže pak jsem měl kimono ale nebyl pásek, přestože zkoušky byly, tak jsem začal místo na karate chodit za karate. Ale já si tu křivdu v sobě nesl celou dobu. Celou dobu se pejorativně stavím ke všemu důležitýmu, protože i když složím zkoušku, nedostanu to ocenění. Proto jsem měl problém se střední, proto jsem nedodělal vejšku, zbroják, VZV (cokoli), proto mám problém ve vztazích, proto mám problém se u zaměstnání dostat dál než na pohovor (když už se na něj vůbec dostanu, což se několik let nestalo) a proto třeba taky neznám cenu úspěchu. Kurwa je to pedagožka, to ji nedošlo, že ta dětská duše v těch sedmi či devíti nebo kolik mi bylo, tohle prostě nepochopí a je to na celý život? Opět, kde jsem mohl dneska být.... Proč se mě vůbec nezastala? Sice jsem zlobil (hyperaktivita ve mě), ale to přeci na zkoušku (záverečnou), její průběh a následné splnění vůbec nemá vliv!
Ne, nechci ten pásek z karate, chci zpátky sebedůvěru a sebehodnotu z posledních 30 let života kua!
A ještě to podá mýmu dítěti, že takhle je to správné. Je vůbec legální nakopat matku do prdele?