Jedu na psychiatrii pro stratteru, posledni dny premyslim, jestli delam dobre, jestli to nezvladnu bez. Vse rano skvele nacasovane, deti vcas nasnidane, oblecene, zuby vycistene, mame i rezervu. Pred odchodem z bytu nenachazim klice na obvyklem miste. Hledam v batohu, na botniku, v kuchyni, vsude, zbesile jsem vyhazela vse z policek, supliku, haldy veci, neni kam slapnout. Najednou je pozde, jdeme pozde. Pouze zabouchavam, pisu manzelovi, ze nemam klice a ze se po navratu od doktorky budu potrebovat dostat domu, mam hodne prace, pracuju z domova, ve 12:30 pak vyzvedavam nejmladsi dite. Manzel uz je zvykly. Behem sprintu od skolky na zastavku autobusu pri hledani kapesnicku nachazim v batohu klice. V batohu, kde jsem je hledala nekolikrat.
Ono to asi tak nezni, ale bylo to psycho. Navic pouze zabouchnute dvere se obcas samy otevrou, uz jedu pozde a nebyl cas se vratit zamknout, nastesti mame na chodbe nove kamery, tak v nejhorsim uvidim, kdo nam odnasi vybaveni. :)