Evropské daňové ráje: Proč se necháváme okrádat? | A2larm
http://a2larm.cz/2017/05/evropske-danove-raje-proc-se-nechavame-okradat/
(...) Když řídíte v Itálii velkou firmu na výrobu nábytku, nepřenesete se s celým harampádím do Rakouska. Proč byste to dělali? Registrujete společnost ve Vídni a reálně platíte šest procent daní. (...) Češi se naštvali. Podali oficiální stížnost k Evropské komisi. Brusel zahájil kontrolní řízení. Dal dohromady tým, který celou záležitost přezkoumal. Vyslechl představitele poškozených zemí a vyslechl Rakušany. Argumenty, vysvětlování, diskuse. Po několika měsících dostalo Rakousko tzv. žlutou kartu. Podalo odvolání. Zase argumenty, vysvětlování, diskuse. Mezitím čas běžel. Žlutá karta nabyla právní moci, pak přišla červená karta. Další odvolání. Všechno to trvalo rok a firmy mezitím měly daňový ráj. Konečně poslal Brusel Vídni rozhodnutí: „Musíte to změnit“. „Ale samozřejmě, řekla Rakouská vláda, respektujeme evropské hodnoty, velmi se omlouváme a hned to změníme“. 31. prosince předpisy odstranili a 1. ledna zavedli jiné, které fungují velmi podobně.
(...) Protože inteligentní daňový ráj spočívá v tom, že zdánlivě je všechno v pořádku. Oficiální daně v Rakousku jsou také vysoké. „My snižujeme daně? Nikoli! Podívejte se na naše sazby!“ Oficiálně činí daň devatenáct procent, ale platíte ji z desetiny reálných zisků, protože zbytek si můžete odečíst jako náklady. Reálné zdanění je ve výsledku menší než dvě procenta.
(...) Vezměme si tedy příklad velké evropské obchodní korporace, která má tisíce obchodů a obrat několik miliard eur. Její kamiony vozí zboží po německých, francouzských, italských a polských cestách. Cesty se ale opotřebují. Je třeba je opravovat z daní. Pokud má kamion nehodu a není jasné, kdo ji zapříčinil, soud rozhoduje, kdo je vinen. Soudy jsou také udržované z daní. Když pracovník skladu spadne ze žebříku, ocitne se ve veřejné nemocnici. Když dosáhne důchodového věku, dostává od státu důchod. A tak dále. Firma vytváří různé náklady pro stát tam, kde operuje a kde má obrat. Daně mají tyto náklady pokrýt. A najednou se objeví štědrý strýček v podobě takového Lucemburska nebo Rakouska, kde firma ve skutečnosti vůbec neoperuje, a říká: „My ti dovolíme platit dvě procenta, plať daně u nás.“ Pak už jen slíznou smetanu.
(...) Oficiálně se k tomu nepřiznávají. „Ale jak to? Proč nás buzerujete? Máme dobrý daňový systém, vysoké sazby, dodržujeme všechny zákony.“ Přitom Lucembursko potají podepisovalo smlouvy s velkými korporacemi na zdanění zisku sazbami od jednoho do tří procent. V roce 2014 to odhalili novináři a propukla takzvaná aféra Luxleaks. Ukázalo se, že Lucembursko k sobě stáhlo celý evropský byznys. Tři sta čtyřicet největších holdingových společnosti. Na tom seznamu byli všichni. Můžete střílet jmény naslepo. (...) Všichni důležití světoví hráči – od Spojených států po Rusko – platili ze svých evropských zisků od jednoho do tří procent daní. Jestli se název nějaké velké firmy v dokumentech z Lucemburska neobjevuje, jsou tam různé dceřiné společnosti. Oficiální daň z příjmů právnických osob je v Lucembursku 29 procent. Tvrdí, že mají vysoké daně, a přitom pokoutně – jedno procento. (...)
V roce 2014 po aféře Luxleaks byla lucemburská vláda nucena předložit Evropské komisi dokumenty. Předložila jich sedm milionů. A je v nich černé na bílém, že holdingové společnosti platily ze svých evropských zisků daně do tří procent.
(...)
Kolik prodělávají rozpočty evropských států? Každý rok tři sta miliard eur. To je suma vypočítaná na základě dokumentů z Lucemburska. (...) Nejspíš by nebylo nutné dělat škrty v důchodech, školství a zdravotnictví, což se po finanční krizi stalo v řadě zemí Evropské unie..
(....) Loni Evropská komise rýpala do Irska, protože to dovolilo, aby firma Apple své celoevropské zisky zdanila sazbou – pozor! – 0,005 procenta. Stalo se to na úkor všech zemí EU, kde Apple své výrobky přece prodává. Vypukl skandál, byla jmenovaná komise, která spočítala, že nezaplacené daně Applu činí třináct miliard eur. Brusel tehdy řekl Irsku: „Tak tentokrát jste to přehnali. Musíte požádat Apple, aby těch třináct miliard vrátil. A jestli ne, tak to sami zaplatíte.“
A do se ozval? Vláda USA. „Proč obtěžujete naše firmy?“ A Irsko okamžitě pokorně prohlásilo: „Pěkně děkujeme, ty peníze nechceme, protože jsme země otevřená byznysu.“
(...)
Takže všechny evropské země by musely firmám společně říct: „Daně máte platit tam, kde jste měly obrat.“ Dokonce vzniklo takové řešení. Byl jsem členem skupiny ekonomů, která toto řešení na objednávku Evropské komise připravila. Práce probíhaly od roku 2000. Ten nápad se jmenuje CCCTB, tedy společný konsolidovaný korporátní základ daně. Podle něj holdingy nemohou přesouvat zisky. Platí daně tam, kde fakticky operují.
Zisky koncernu ze všech států EU se nejdřív berou dohromady. Až potom jsou rozdělované na jednotlivé země. Funguje to na základě speciálního algoritmu, který bere v potaz, kolik lidí zaměstnává holding v konkrétní zemi, jaké má obraty a příjmy. To všechno je možné vypočítat. Pak si každá země samostatně, podle vlastních sazeb, zdaní část zisků, která jí připadá.
(...) Na mezinárodním fóru to všichni chválili: „Skvělý nápad! Skončíme s optimalizací!“ A potom se společným úsilím podařilo to nařízení rozmělnit. Práce na CCCTB trvala dvanáct let. Účastnil jsem se vyjednávání, mluvili jsme s představiteli vlád. Jenže například přijel ministr financí velké evropské země, doprovázeli ho tři lidé. Podáváme si ruce, představují se a slyším, že ti lidé jsou místopředsedové a finanční ředitelé největších holdingových společnosti. Nakonec v roce 2011 vznikl projekt regulace, který má ovšem mezery. (...) Ukázalo se, že CCCTB má být volitelný. Holding rozhoduje, jestli si toto řešení zvolí, nebo nikoli. A nikdo už nezajistil, jak znemožnit transfer zisků mezi starým a novým systémem placení daní. Holdingová společnost by mohla prohlásit, že využívá CCCTB, a zatímco jí všichni tleskají, je devadesát procent zisků účtována podle starého systému. Koneckonců nebyla zavedena ani ta rozmělněná verze CCCTB. Několik zemí – mimo jiné Polsko – tento nápad vetovalo.
(...) Edward Lucas, publicista britského časopisu The Economist, navrhuje zmrazit aktiva ve finančních rájích, vydražit je a zisky předat státním rozpočtům. Píše, že neočekával, že budu nucen tak ostře napadnout vlastnické právo, ale jestli nebudeme plutokracii krotit, můžeme se brzo ocitnout ve světě nového bolševismu. Silně řečeno. Všimněte si, že to napsal publicista časopisu podporujícího volný trh. Chybí reálné kroky ze strany států, a proto začínají vzduchem lítat radikální nápady. To je pochopitelné. Lidé, kteří do teď uvažovali v kategoriích tržního liberalismu, začínají říkat: „Je to zlodějna za bílého dne, takhle to dál nejde.“ A společnost se také začíná radikalizovat, když vidí ty skandály.