MEDOULKA: to přejde,ale musíš přestat mu koukat přes rameno,jak co dělá :) myslím to v dobrém ale v garsonce to jde asi dost těžko.. my máme 2+1 a taky jsem pořád běhala,když malý plakal,když byl s chlapem a já v kuchyni,jeslti se mu něco neděje,pak jsem se na to vyprdla,on ho taky uklidní a asi nebrečí,že by mu ubližoval.. od té doby máme snad nejlepšího tátu na světě :) ale taky to trvalo nějaký ten měsic ,u někoho to může být dýl
a neboj není to určitě jen u vás!!

MEDOULKA: nic takového se u nás nekonalo. A nemusí se konat nikde, pokud je muž ochotný a pokud ženská nezačne po návratu z porodnice chlapa ode všeho odstrkávat, myslíc si, že když má z porodnice náskok, zvládne to všechno líp. Od samého začátku jsem vrážela manželovi dítě při každé příležitosti, pečovali jsme oba stejně. Můj muž se stará o naše děti JINAK než já, ale STEJNĚ DOBŘE jako já.

přítomnost otce u porodu, pokud u něj chce být, je určitě hezká, ale nepřeceňovala bych to.

Navázat vztah je někdy těžké i pro matku, u které stále vělká část společnosti předpokládá, že své dítě musí milovat k zbláznení tak nějak automaticky a nejlépe od dvou čárek na testu.

Můj muž u porodu být chtěl, já na tom netrvala, nechávala jsem to na něm. U císaře, kterým nakonec náš syn přišel na svět, jsem ho rozhodně nechtěla a myslím, že ani on po tom netoužil a z anonymní vánočky, kterou mu na chvilku donesli ukázat před sál, radost měl.

Pritel u porodu byl a ja byla rada, choval se uplne bajecne a pomohl mi. Ovsem predtim jsem mu rekla, ze je to jen jeho volba, jestli se na to citi a pokud treba ne, tak budu rada, kdyz bude v porodnici, ale rozhodne netrvam na tom, aby byl celou dobu na sale. Mi prijde, ze v soucasne dobe je muz, ktery u porodu byt nechce povazovan skoro za sraba nebo nekoho nehodneho rodiny, pritom muze fakt mit treba fobii z krve a nemocnicniho prostredi, navic ja jako ta, co rodi, jsem in media res tak nejak automaticky, kdezto chlapik se tam nekdy muze citit jako prekazejici pate kolo u vozu, ktere jen utrpne prihlizi, jak jeho milovana bytost trpi. To ted fakt mluvim o te posledni fazi, kdy uz jsem tedy nevnimala moc nikoho.

SINSEMILLA: Já byl u dvou porodů a musím říct, že jsem nikdy nezažil nic tak naplňujícího jako příchod vlastního dítěte na svět. Uznávám, že to pro někoho může být křest ohněm; ne každý pár spolu před porodem zažije krizovou situaci, ve které se vyjeví, jak člověk reaguje pod velkým tlakem, ale náš partnerský vztah touhle zkušeností jen posílil. A i když jsem byl připravený na nejhorší, podle mých zkušeností je normální porod mnohem méně dramatický, než jak ho vyobrazují filmy. Navíc podle mně není žádný důvod, proč by i bázlivý muž nemohl být svojí ženě užitečný alespoň během první doby porodní, která se mi na celém porodu zdá být to nejotravnější.

Co se týče dětí, je úžasné vidět malé novorozeňátko, jak se těsně po porodu zvědavě a soustředěně rozhlíží (ne, že by toho moc vidělo :-) nebo jak se uklidní, když uslyší váš hlas; navíc je nepochybně jednodušší navázat vztah s nahatým tvorečkem, kterému přestřihnete pupeční šňůru než s anonymní vánočkou, kterou vám přinesou ukázat až druhý den po porodu.

Na druhou stranu bych přítomnost otce u porodu nepřeceňoval. Je to dobrý a silný začátek vztahu k vlastním dětem, ale nic to nevypovídá o tom, jak se ten vztah bude vyvíjet a rozvíjet dál.

Napadá mě, že po tmě se dobře vyrábí, ale těžko rodí:))

za sebe můžu říct (jsem máma 4 měsíce), že i když s mužem máme naprosto nestydící a otevřený vztah a známe se ze všech možných úhlů, taky jsem chvíli laborovala, jestli ho tam "chci". Brala jsem porod jako největší výkon, který mě v životě potká a při pomyšlení, jak třeba snáším, když spolu lezem na skalku - nenávidím ho, kam mě to dostal, nadávám jen proto, že je po ruce:)) Bála jsem se, že se nebudu moct soustředit, že před ním budu dělat v krizi herečku a takové podobné věci mě napadaly.
Nakonec jsem SAMOZREJME vyhodnotila jako důležitější to, co to bude znamenat pro něj (k porodu chtěl) a co to bude znamenat pro nás jako poprvé rodinu. Měl pro mě pochopení, znal mé "obavy" a do ničeho absolutně nezasahoval. Na nic se neptal, nic mi nenabízel.. ale BYL tam, čekal každej můj pohled, který jsem k němu obrátila, aby pomohl.
Nebylo pro mě zas až tak úžasné vidět, když prcek vylezl z břicha jako spíš to, když ji poprvé držel muž v náričí, koukali na sebe a on jí vyprávěl.

LEPEK: To je taky jedna věc, která mě vede k myšlence, jestli ti dva vůbec mají být spolu.
Jako proč ho tam nechce?
Nemá k němu tu důvěru? Stydí se před ním (no sorry ale ...)?
Čeho se bojí?

SINSEMILLA: Mně příjde hodně divný, když otec u porodu není.
Jako proč tam není? Z jakého důvodu?
Vždyť se rodí jeho dítě a kdo jiný by tam měl být, než právě jeho máma a jeho táta!
Teta? Babička? Soused?
Nechci se nikoho dotknout, ale příjde mi, jakoby tatínkové (kteří pošlou svoji milou porodit jejich dítko samotné) dávali najevo, co od nich jejich ženy a děti můžou v životě čekat.
Až mě budeš potřebovat, tak budu vedle ... ne u Tebe.
Byl jsem u porodu a přišlo mi to naprosto logický.
Už jen proto, abych ženu podporoval, abych byl prostředník mezi ní a ostatním světem.
A vidět to stvoření hned po narození je k nezaplacení.
Ikdyž jsem se ho bál dotknout, protože je to fakt svraštělý prcek, tak jsem tam musel být.
Máma byla na lůžku a starali se o ni doktoři, tak je jasný, že ho do světa budu vítat já ... a ne nějaká "sterilní" sestra.
Myslím si, že kdybych ho viděl až po pár hodinách po porodu, že na něj budu koukat jako na cizího tvora.
Takhle jsem na něj hned od začátku koukal jako na milovaného syna.
A koukám na něj tak i po třech letech :-)

Partnerky jsem si vážil už předtím a po porodu si ji vážím stále, asi i o dost víc.
Tohle bych já sám dal se ctí hodně těžko :-)
A myslím, že moje přítomnost u porodu náš vztah ještě víc posílila.
Takový to potvrzení, že jsme opravdu spolu a že se na sebe můžeme spolehnout.

Je tu nějaký táta, který z nějakého důvodu u porodu nebyl (nepočítám ty situace, kdy to nestihl).
Kde byl? Co dělal? Na co myslel?