ILLUZE: přesně jak u nás ;) a ještě se mě u toho ptá zda dělám "kaka" nebo "ccc" ;)

SEVERINE: závist, u nás naše nadšení a tleskání, jaká je šikulka má za následek, že mi asistuje na záchodě, kontroluje při akci a pak mi krásně zatleská a pochválí, že jsem "šikulkáááá" ;-)

story o čurání, útlocitný povahy prominou
SRETSIS: zdaleka ne. bez plín je jen když může být do půl těla nahej (ještě jsme nezkoušeli jestli by si uměl sundat kaťata) - tzn. doma. nehod je čím dál míň, ale třeba když je nemocnej, nebo jsme na začátku an návštěvě u prarodičů (to je jediný druhý místo, kde jsme to zatím zkoušeli), tak se stávaj - tak mu plíny na tu chvíli dávám. a umí jen čůrání - tzn. v době kadění, cože je 2x denně buď dostane plínu, nebo musíme bejt ve střehu (snažím se to střídat, aby si pak nezvyk, že se tlačí jen do plíny). když kadí, hlásí "boba".
nočník sem mu ukazovala už od půl roku, ale tvrdošíjně na něm odmítal sedět, tak sem to nelámala. teď si na něj sedne tak jednou za den, náhodou, z legrace. jestli sem to ještě nikde nezmiňovala, tak čurá aniž by cokoli řekl a ve stoje (až na vyjimku - tak jednou za 3 dny mi řekne "ččččč" a odvede si mě na záchod, kde si sedne na prkýnko a vyčůrá se v sedě .. to pak tancuje celej byt včetně rybiček :-) .. teda, na ten záchod nás tahá tak jednou denně, ale to je bez "čččč" a chce si tam jen sednout a vyrolovat půl toaleťákua důležitě se s ním utírat).
jako asi by mi to pomohlo, kdyby se dokázal obejít bez plín, ale že bysme to nějak výrazně cvičili .. spíš ten nočník stál tak dlouho vprostřed pokoje, až - když šel jednou kolem, chtělo se mu čurat a napadlo ho to zkusit tam - se to povedlo a my pak spustili takovej jásot, že ho baví tenhle pavlovův experiment na nás zkoušet furt :-)

MAGUMI: no... má to jednu vadu. každá žena prožívá ty fáze porodu různě, ony taky různě probíhají (i u stejné ženy, pokud jde o jiný porod) a to co je v knize, se holt vůbec nemusí stát, nebo na to žena bude reagovat úplně jinak. takže připravovat se na to, že proběhne A, žena to bude vnímat jako B a já jako muž udělám C, je vew většině případů zcela špatně, protože ono to pak bude možná úplně jinak.
doporučuju zvolit přístup naprosto indviduálně, protože muž svou ženu (a ona sama sebe) zná podstatně líp, než nějaká obecná knížka.
(říkám to např. i proto, že z mého těhotenství a porodu nic nebylo tak, jak se to píše v knížkách. a že jsem těch knih načetla opravdu mnoho :-)

u nas taky cteme kazdy den pred spanim, kristian (3 roky) moc rad pejska a kocicku a ferdu mravence s velkyma krasnyma obrazkama, nejhorsi je , jak maji deti radi opakovani, tak chce furt cist jeden dil..jak pejsek s kocickou myli podlahu uz zname nazpamět..ale chce to knizku s obrazkama! velkejma barevnejma

MAARISTAAN: JJ, čteme jim od chvíle, co si začali všímat knížek. Docela dlouho trvala ta fáze, kdy se jen ukazovaly obrázky a k nim se něco povídalo; snažili jsem se vždycky z toho obrázku udělat nějaký mini příběh, aby to nebylo jen takový to "a tohle je kočička" a "tohle je pejsek", a taky jsme se našich kluků pořád ptal, aby odpovídali, co vidí, pak se vydrželi dýl soustředit. No a z toho jsme postupně přecházeli na krátké, jednoduché pohádky. Je zajímavý, že oba kluci mají rádi básničky, ale neradi si je čtou, raději poslouchaj, když recitujem zpaměti; je to dobrý trénink. :-) No, ale oba jsme je museli trochu pobízet, aby měli to čtení jako pravidelnou součástí dne, nechtělo se jim.

Myslím, že taky pomohlo, že vždycky, když spolu jedeme nějakou veřejnou dopravou, vymýšlím jim nějaké pohádky. Starší, dnes skoro šestiletý chlapeček, byl na cestách vždycky hrozně neklidný, neměl to rád, někde trčet v autobuse, takže jsem se ho snažil takhle zabavit, a on si na to tak zvykl, že když ho vodím do školky, musíme si vyprávět, nebo spíš přehrávat různé příběhy. Jsou to dlouhé ságy, skoro celý loňský rok jsme strávili cesty do školky vyprávěním o dvou bojovných superžížalách Pidle a Fidle, které jsem si vymyslel, když se mi omrzely příběhy o pirátech. Už nějakou dobu si příběhy vymýšlí i sám a vyrábíme podle nich několikastránkové "knížky" s jeho obrázky; dřív mi text diktoval, ale asi před půl rokem začal psát, takže si je i píše.

Mimo to jsme udělali ze čtení před spaním pravidelný rituál, spolu s uklízením hraček, koupáním a písničkou na dobrou noc; odejmutí pohádky nebo písničky používáme jako trest. Zvykl jsem si číst hrozně dramaticky, ale i tak u toho ten mladší, dvou a půl letý, občas blbne; někdy pomůže, když se začnu ptát na obrázky, ale jsou večery, kdy to prostě nejde. Starší je v pohodě, čteme mu knížky na pokračování, a zvládá sledovat i delší texty, jako třeba Robinsona Crusoe nebo Letopisy Narnie.