MAARISTAAN: JJ, čteme jim od chvíle, co si začali všímat knížek. Docela dlouho trvala ta fáze, kdy se jen ukazovaly obrázky a k nim se něco povídalo; snažili jsem se vždycky z toho obrázku udělat nějaký mini příběh, aby to nebylo jen takový to "a tohle je kočička" a "tohle je pejsek", a taky jsme se našich kluků pořád ptal, aby odpovídali, co vidí, pak se vydrželi dýl soustředit. No a z toho jsme postupně přecházeli na krátké, jednoduché pohádky. Je zajímavý, že oba kluci mají rádi básničky, ale neradi si je čtou, raději poslouchaj, když recitujem zpaměti; je to dobrý trénink. :-) No, ale oba jsme je museli trochu pobízet, aby měli to čtení jako pravidelnou součástí dne, nechtělo se jim.
Myslím, že taky pomohlo, že vždycky, když spolu jedeme nějakou veřejnou dopravou, vymýšlím jim nějaké pohádky. Starší, dnes skoro šestiletý chlapeček, byl na cestách vždycky hrozně neklidný, neměl to rád, někde trčet v autobuse, takže jsem se ho snažil takhle zabavit, a on si na to tak zvykl, že když ho vodím do školky, musíme si vyprávět, nebo spíš přehrávat různé příběhy. Jsou to dlouhé ságy, skoro celý loňský rok jsme strávili cesty do školky vyprávěním o dvou bojovných superžížalách Pidle a Fidle, které jsem si vymyslel, když se mi omrzely příběhy o pirátech. Už nějakou dobu si příběhy vymýšlí i sám a vyrábíme podle nich několikastránkové "knížky" s jeho obrázky; dřív mi text diktoval, ale asi před půl rokem začal psát, takže si je i píše.
Mimo to jsme udělali ze čtení před spaním pravidelný rituál, spolu s uklízením hraček, koupáním a písničkou na dobrou noc; odejmutí pohádky nebo písničky používáme jako trest. Zvykl jsem si číst hrozně dramaticky, ale i tak u toho ten mladší, dvou a půl letý, občas blbne; někdy pomůže, když se začnu ptát na obrázky, ale jsou večery, kdy to prostě nejde. Starší je v pohodě, čteme mu knížky na pokračování, a zvládá sledovat i delší texty, jako třeba Robinsona Crusoe nebo Letopisy Narnie.