ORIKA: Do té doby určitě ne, ale kdy s tím začal, to nevím.

EDERA: Já jsem to prozatím řešila tak, že když za mnou přišel s tím, že mi jako uřízl ruku, tak jsem mu vysvětlila, že teď mi musí zavolat záchranku, tak jsme si pak hráli na to, že mi zavolal záchranku, že mě odvezli do nemocnice a tam vyléčili. Já mám s ním totiž zkušenost, že když mu 100x řeknu, že tohle nesmí dělat, tak to stejně dělá, tak jsem zkusila pro změnu trochu jiný přístup. Ale jestli to k něčemu bude, to si netroufám odhadovat.

MOTYLEK: Hele, moje děti (14 a 4) si s oblibou hrají na chytání ryby - nejdřív se chytne na háček (šup! prstíček do tlamičky!), pak se zabije (bum! pěstičkou do hlavičky!), pak se zbaví šupin (drbání na zádech), pak naporcuje (dloubání do žeber), pak se osolí (lechtání), obalí v mouce (válení sudů a lechtání), vajíčku a strouhance (další lechtání), hodí na pánev (resp. do peřin), osmaží a sní (ohlodování různých částí těla). Přišly si na to samy, ačkoliv velmi podobnou hru jsem hrávala i já s tátou, když jsem byla malá. Já jsem z toho vyrostla, děti teda zatím ještě nee.

KEMAL: jj, tu jsem milovala. Už je v knihovničce přichystaná pro synka ,))

KEMAL: jj, tu si pamatuju, děsně se mi líbila :D

do dneška mám v živé paměti knížku "Krása nesmírná a další ruské pohádky" nebo tak nějak, která byla ilustrovaná způsobem, za který by se nemusela stydět žádná norská blackmetalová kapela. Na každém obrázku nějaký bafomet nebo aspoň lebka. A ty pohádky taky většinou stály za to - slovy klasika: krev, vraždy, surovosti :-)

Já si s bráchama v dětsví strašně ráda hrála na zabíjačku. Jeden byl prase a druhej řezník. Tak ten řezník řval na to prase: "chyťte tu svini, střelíma ji mezi voči!" a to prase pak muselo být jako mrtvý. Řezník pak dělal, že podřezává krk a pumpoval mi nohou, aby vytekla krev. A taky se pak řezaly kopejtka a bůček a sádlo a pro mě jako pro děcko to byla hrozná sranda. Sadista z toho nejsem a v zabíjení si taky nelibuju ;-)

Ono je to možná taky o tom, že když je dítě samo, hraje si na nevhodný hry s rodičema, kdežto mezi sourozencama se nějaký to "nevhodný" hraní ututlá.

KEMAL: prosimtebe, je to naprosto normální - objevují své emoce, nevědí si s nimi rady, tak občas takhle vyvádějí. Nejčastěji to směřují na mámu, protože, co si budeme povídat, jsou s ní nejvíc - v mém případě téměř neustále, takže jsem ta, na kterou jenejčastěji naštvaný. Zeptej se svých rodičů, manželčiných.. kohokoliv, kdo má děti starší a všichni ti řeknou, že tohle děti dělaly, dělají a dělat budou.
Jen to kolem patnáctého roku přejde z "mama schovat" do "matko neser" :-D

KEMAL: Náš tříletej syn má taky občas takovýhle "protimaminkovský" úlety, dostane vyhubováno a většinou pak za mámou příjde a omluví se, s tím že je mu to líto.
Přikládáme to "ponorce", protože jsou spolu fakt furt :-)
Spíš moc nechápu "módu", kterou jsi zmínil a to vše řešit přes dětský psychology.
Poslední dobou jakoby se toho vyrojilo nějak moc.
Vždyť ty chudáci malý si v dnešní době nemůžou sáhnout ani na pindíka, aniž by o tom jeho rodiče nemluvili s dětským psychologem ...

KEMAL: můj syn sice zatím případné negativní emoce vůči mě nevyjadřuje slovně, zato fyzicky je umí dát najevo víc než dobře, takže když má svůj den, kope do mě, buší do mě rukama, tahá mě za vlasy apod...já z toho mám značně ambivalentní pocity a on si sám se sebou evidentně často neví rady, protože do mě kope a zároveň se po mě sápe abych ho vzala do náruče...podle mě je to součástí osamostatňování se, vytváření si vlastní nezávislé identity, odpoutání se od matky a jelikož to ty děti ještě neumí pořádně zpracovat, chovají se takto....řešíme to v podstatě stejně jako u terrynky