• úvod
  • témata
  • události
  • tržiště
  • diskuze
  • nástěnka
  • přihlásit
    registrace
    ztracené heslo?
    IJACZEKOtcovský cit... když dva... býti rodičem, bezpečný domov a hračky, kočárek, autosedačka a v neposlední řadě miminko ...
    LEXXA
    LEXXA --- ---
    AVATAR: deti se maji zabavit sami
    AVATAR
    AVATAR --- ---
    CROSS: dva roky
    LEXXA: me jde spis o to, aby to bavilo deti ;)
    LEXXA
    LEXXA --- ---
    AVATAR: osvald mi prijde moc slunickovej. my jsme jeli mrnousky a jak krasne se nam to ted vraci :)
    CROSS
    CROSS --- ---
    Očividně jsem četl nepozorně, při těch 4-5 hodinách spánku (na které jsem si nezvykl ani po dvou a půl letech) se to stává. Kolik je dvojčatům?
    AVATAR
    AVATAR --- ---
    Oswald je nejlepsi ;)
    Oswald The Octopus-Odd One Out
    https://www.youtube.com/watch?v=DRmTrCtWrFk
    CROSS
    CROSS --- ---
    AVATAR: zmátl mě Oswald ;-]
    INUSHKA
    INUSHKA --- ---
    AVATAR: Tak to jo, jestli to bylo určeno někomu, kdo má pocit nespravedlnosti, když se musí po příchodu z práce hodinu věnovat dítěti, aby žena mohla uvařit večeři, tak chápu :-D Každopádně vás obdivuju, jak to zvládáte a ještě neztrácíte humor a nadhled.

    ZEMINO: Samozřejmě že se neptám, jestli stojí za to mít dvojčata, ale tolik se honit v práci a v domácnosti. Jestli by nebylo lepší snížit pracovní úvazky nebo najmout někoho na výpomoc v domácnosti. Mně to za to totiž nestálo a práci jsem po třičtvrtě roce zase opustila a to mám zatím jen jedno dítě a psa.
    AVATAR
    AVATAR --- ---
    BALAENA: vidis, ani jsem si nevsiml, ze pise tri. Mam dve deti, psa a kocku.
    AVATAR
    AVATAR --- ---
    ZEMINO: Ona je s nima domluva docela uz i ted. Kdyz teda chteji. Kdyz nechteji, tak si delaj co chcou :D
    Vydrzime. Oba jsme ted docela spokojeni. Je to lepsi, nez kdyz jsme co tri hodiny stavali ke krmeni. To bylo zatim nejkritictejsi obdobi, kdy jsme na sebe se zenou s nevyspani stekali. Ted je to sice hekticke, ale oba si u deti odpocinem od prace a u prace od deti. Pohoda.
    BALAENA
    BALAENA --- ---
    AVATAR: doteď jsem si myslela, že máte děti dvě
    ZEMINO
    ZEMINO --- ---
    AVATAR: já vám držím pěsti.. mít dvojčata si člověk nevybírá,proto mě trochu zarazila otázka.jestli to stojí za to? dobré věci se dějí a třeba seženete školku dřív nebo jiné hlídání,když už děti nebudou takoví draci a bude se dát s nimi domluvit.
    AVATAR
    AVATAR --- ---
    CROSS: pocitas spatne... jeste kocka ;)
    ale novotatinek je ten, komu jsem to puvodne psal...

    ZEMINO: skolka az za rok v zari. Snad vydrzime. Kdyz ne, tak holt zena skonci v praci (coz by byla skoda, je to fakt supr flek).
    AVATAR
    AVATAR --- ---
    INUSHKA: nadsazka je pouze v tom, ze jsem vynechal to pekne, co si s detma uzivam, jinak vse odpovida ;)

    ucelem bylo presvedcit ho, ze jedno dite neni tak hrozny a ze by mel byt rad, kdyz muze spat v tydnu v jine mistnosti a nevstavat k potomkovi a ma 8 hodin denne klidu na praci.

    vydrzet se to da. Po par mesicich si moje telo zvyklo na pet hodin spanku denne, ale obcas se dospat musim. O vikendu se venuju vyhradne zene a detem a na praci ani nesahnu. Bez toho bysme asi uz nemeli zadnej vztah.

    p.s. jsem moc rad, ze se staram s zenou o deti napul. Moc rad jsem s nima a mrzelo by me, kdybych na ne mel leda dve hodky vecer, jako to ma spousta lidi, ktere znam.
    ZEMINO
    ZEMINO --- ---
    INUSHKA: dlouhodobě se to vydržet nedá,naštěstí děti rostou,tak se mění asi i situace (pujdou jednou i do školky) a jako reakce "stojí to za to?" myslíš jak?že když ne,tak dají jedno z dvojčat pryč?
    CROSS
    CROSS --- ---
    INUSHKA: tak tři děti a pes, jestli dobře počítám, to bych novotatínkem nazval opravdu jen v nadsázce
    INUSHKA
    INUSHKA --- ---
    AVATAR: A účelem je co? Přesvědčit novotatínka, že má od rodiny radši včas zdrhnout? :-D
    Zcela vážně, jestli je to napsané s nadsázkou, tak super. Jestli takhle opravdu vypadá většina vašich běžných dní, tak potěš koště. Dá se to vůbec dlouhodobě vydržet? A stojí to za to?
    AVATAR
    AVATAR --- ---
    Nevím ;)

    tady jsme se o tom bavili (a pak jeste v poste, ale to zverjenovat nebudu):
    [ PHOTOSPHERE @ Game Development ]

    a napis primo jemu, nekouse :D
    YMLADRIS
    YMLADRIS --- ---
    AVATAR: jak velky deti? diky
    AVATAR
    AVATAR --- ---
    YMLADRIS: pokud te tohle tema zajima, ID PHOTOSPHERE vyrabi hry pro deti na ipad a na svem synovi je i praktikuje. Co jsem si s nim o tom psal, tak docela s uspechem.
    AVATAR
    AVATAR --- ---
    Sepsal jsem pro novotatínka svůj všední den, aby se měl na co těšit a když už jsem si dal tu práci, hodím to i sem ;)

    Ráno o půl sedmé vstávám - Áňa ječí, že už spát nebude, protože za mámou klaply dveře, jak odešla na půl směny do práce. Po pěti hodinách spánku by mi to bylo i fuk a spal bych i přes jekot, jenže to by znamenalo, že se vzbudí i Šimon a pak bude celý dopoledne z nedospání zpruzenej. Takže popadnu dítě a jdu s ním dolů. Snídaně, přebalit, převléct. Usadím Aničku u Oswalda a jdu nahoru pro Šimona, kterej už se taky vzbudil. Snídaně, přebalit, převléct, udělat mlíko a... a tím skončila ta klidná část. Ve chvíli, kdy dojí a dopijou začne tanec, do kterého mi chodí pracovní e-maily.

    "Šimone, nelez na liku! Aničko, slez z toho stolu! Šimone, zavři to šufle! Áňo, nehrabej se v odpadcích! Šimone, netahej Ednu! Aničko, to že na tebe kočka syčí a snaží se ti vyškrábat oči znamená, že si s tebou nechce hrát! Šimone, co zas děláš na té lince?!..." A dost, půjdeme ven, na tohle nemám nervy. Převléct, obout, namazat, Edně obojek, popadnout odpadky a následuje půl hodiny přemlouvání, aby šli po schodech dolů, ať se u toho drží, ať se na schodech nestrkají, ať Edna neskáče na procházející sousedy.

    Konečně o tři poschodí níže vytáhnu kočár, usadím dítka a vyrazíme. Kam? No přece na nákup. Jasně, mohl bych nakoupit v místním supermarketu, ale to by museli mít dost prostoru na projetí kolem kasy s mým dvojkočárem. Takže jdu přes půl města do obchoďáku, kde mají o pět cenťáků širší turnikety. Lidi jsou pochopitelně úplně dementní a ani je nenapadne, že potřebuju projet s tím kočárem jak kráva. Že asi spěchám, když se mi děti natahujou po všem barevným okolo (po všem) a ječí u toho, že to chtějí. Ne, hlavně důchodci se přede mě narvou a pak tam stojí jak trubky a já čekám a v duchu pěním. Když už to nevydržím a požádám je, aby mi uhli, koukají se na mě jak na idiota, co si vůbec dovoluju je nějak omezovat.

    Uff, mám nakoupeno a jsem z toho pekla venku. Edna po mě skáče, jak kdyby mě neviděla půl roku. No, alespoň mi jí nikdo neukradl. Děti jsou v kočáru už zpruzené a tak je uklidňuju rohlíkem. Ten ale nezabere na příliš dlouho. Jedeme tedy na nejbližší hřiště / pískoviště. Jestli si myslíš, že tam budu mít chvíli klidu, tak se šeredně mýlíš. Každé z dětí vyběhne jiným směrem a ve stejnou chvíli lezou na ty nejnebezpečnější prolézačky. Poté, co se rozpůlím a obě zachráním od takřka jisté smrti zjistím, že už je bezmála jedenáct a tak musíme domů - na oběd.

    Děcka mají ale jiný názor a tak pravidelně z hřiště odjíždíme s muzikou. Pohoršené výrazy dokonalých matek mi stékají po zádech jako kapky deště. Trhněte si, krávy. Ve čtvrt na dvanáct dorazíme k baráku a já si gratuluju, jak to hezky vyšlo. Předčasně. Dvojčata se šprajcnou a na střídačku se válejí po schodech vzteky, že jako domů nepůjdou a že je jim úplně jedno, že mám plný ruce nákupu. Co už, nákup nechám na mezipatře s tím, že tam snad bude až se vrátím, popadnu děcka a vyběhnu s nima nahoru. Tam je strčím za dveře, doběhnu pro nákup a když se vrátím a zjistím, že děti mou dvacetisekundovou nepřítomnost nevyužili k něčemu obzvláště devastujícímu, bych se nejraději svalil na gauč.

    Jenže tak snadný to nebude. Už je po půl dvanácté a to jsou děti zvyklé jíst. No a tak si o to také řeknou. Vytáhnu ženou uvařený oběd z lednice, ohřeju ho za neustálého řevu dvou malých rarachů. Usadím je do židliček, dám bryndáky a jdu dělat mlíčko před spaním. Žena přichází domů a komentuje situaci:

    "No to jsem si mohla myslet, zase jsi přes dopoledne nic neudělal. Nádobí v myčce, hračky rozházený. Alespoň vysát jsi mohl... Ježiš, děcka vy ste zase zasviněný, to na ně nemůžeš dát u toho oběda pozor, aby se takhle nezmachtaly?" Podívám se na hodiny a zjistím, že mi za 10 minut začíná práce. Ještě že pracuju z domu, jinak bych to nestihl. Tiše zaúpím, omluvím se, že jsem tak nevýkonný a alespoň ty hračky začnu sklízet.

    Ve dvanáct usedám o patro výš do práce. Odpovídám na e-maily, telefonuju a snažím se i něco udělat za neustálého zvukového doprovodu buď rvoucích se dětí, nebo ženy, která je usměrňuje. Konečně jdou spát. Dojdou si za mnou pro pusu a žena je uloží. Hurá, mám před sebou dvě hodiny klidu na práci. Nebo ne? Šimon / Anička nemůžou zabrat. Žena dole uklízí ten bordel a tak nezbývá, než abych se od práce urval (no, ne že bych se do ní stihl zažrat) a šel děti zklidnit.

    Další část dne je nudně repetetivní. Práce, práce, práce. Semtam přijde žena, že našla něco, co bysme mohli koupit. Semtam přijde i s dětma, že jde převléct postele / uklidit koupelnu / je jí smutno. Často jdou ven a to pak i něco udělám. O půl osmé se jdou děti koupat. Já mám ještě hodiu makat, ale zkuste to, když vám Šimon vypíná počítač, strká prsty do větráků, nahání kočku, rve se s Aničkou o sluchátka a tak dále. Raději je koriguju a snažím se je zabavit, než je koupel připravená. Svlíknout a strčit je do vany - snad bude ještě chvíle klidu na práci. Chyba lávky, žena využije příležitosti a tak si povídáme o tom, jaký má príma kolegy. No nic, budu pracovat déle.

    Děti se dožadují okamžitého uložení do postýlky a to tak usilovně, že není možné makat. Tak dělám mlíko, dávám kapky a uklidňuju dítě, které vyndáme z vany až jako druhé. Konečně jsou v postýlce. S trochou štěsí usnou bez toho, abych tam na ně musel co pět minut vlítnout a seřvat je, že už je půl deváté a mají dávno spát. No a tak ještě hoďku pracuju, abych měl alespoň těch osm hodin.

    Je půl desáté a já toho mám fakt po krk. Potřebuju pauzu. Sejdu dolů, kde žena uklízí bordel za odpoledne, meje nádobí, vaří oběd na zítřek. Nedá mi to a tak popadnu do rukou koště a alespoň zametu. Konečně se zdá, že jsme uvedli byt víceméně do podoby, kterou měl ráno. Sednem na gauč a pustíme si big bangy. God Bless NETBOX, který umožňuje koukat na pořady až tři dny nazpět. Dvacet minut klidu a tulení. No nic, dělal jsem živnost a pořád mám nějaký klienty co mi dávají práci a každá koruna se hodí, takže je čas jít pracovat. Mám to tak na dvě hoďky. Tak akorát, abych se dostal o půlnoci do postele. Dám ženě pusu na dobrou noc a jdu makat.

    V jednu to vzdám, že už mi to fakt nemyslí. Vezmu vyčůrat Ednu a o půl druhé upadám do komatu... na pět minut, protože se vzbudí děti s tím, že chtějí mlíčko. No, vlastně jsem ještě ani nespal a tak vstávám a dělám ho. Konečně! Za ssavých zvuků svých zlatíček upadám do hlubokého spánku, ze kterého mě probudí Anička o půl páté. Chce k nám do postele. Stal se z toho zvyk. Sice blbej, ale co už. Lepší, než poslouchat řev její i Šimona, kterého by vzbudila. Vstávám a přendám ji do postele. Většinou hned spokojená usne, ale občas už nemůže zabrat a to mě pak do šesti kope do zad, než vstane žena s tím, že v tomhle se nedá spát a že nechápe, jak v tom můžu chrápat.

    Já se spokojeně převalím na druhý bok, protože vím, že mám ještě dvacet minut spánku, než půjde žena do práce ;)
    Kliknutím sem můžete změnit nastavení reklam