My se v péči o holky (3 a 1 a čtvrt roku) takřka od začátku angažujeme zhruba půl na půl. Ani jedna neměla výraznější separační úzkost, ani kolem toho osmého, devátého měsíce, kdy se uvádí jako nejsilnější. Obě měly období, kdy byly fixovány na mě (starší někdy rok až rok a půl, mladší dříve), říkali jsme jim tehdy "tatánci" a to období odeznělo. U starší se překlopilo někdy po druhém roce směrem k matce a je to tak stále. Když přichází nad ránem k nám do ložnice, tak se zásadně přitulí k mámě, pokud žena vstává a já ležím dál, raději také vstane...
Trochu mi to potvrzuje nějakou teorii z vývojové psychologie, že dítě v různých obdobích svého života osciluje mezi matkou a otcem. Vychází tak z nějaké své potřeby, kterou je dobré respektovat. (Nevíte náhodou někdo jméno autorů? Slyšel jsem o tom kdysi na nějaké adiktologické přednášce, kde tuto teorii aplikovali na neuspokojené potřeby z dětství u závisláků).
Doma tyto dětské preference zpravidla respektujeme (dítě si řekne s kým bude usínat, kdo jí odveze a přiveze ze školky), pokud nepřekročí snesitelnou mez (jeden z rodičů by neměl šanci si odpočinout), nenaruší běžný chod domácnosti (např. manželka by nemohla odejít kam zrovna chce). Kdybych za tím viděl nějakou manipulaci, nebo kdyby při večerním usínání s mámou moc zlobila, tak se proti vůli dítěte vyměníme...
Při prvním dítěti jsem asi mnohem více řešil dětské preference k jednomu z rodičů, při druhém už ne, jsem rád, že mi dítě dává přestávku. Neberu si to osobně, dítě asi v tomhle ví co dělá. Kdyby se ale jednalo o nějakou extrémnější formu fixace na manželku, tak nevím... Byla by to velká zkouška mé trpělivosti.