My se v péči o holky (3 a 1 a čtvrt roku) takřka od začátku angažujeme zhruba půl na půl. Ani jedna neměla výraznější separační úzkost, ani kolem toho osmého, devátého měsíce, kdy se uvádí jako nejsilnější. Obě měly období, kdy byly fixovány na mě (starší někdy rok až rok a půl, mladší dříve), říkali jsme jim tehdy "tatánci" a to období odeznělo. U starší se překlopilo někdy po druhém roce směrem k matce a je to tak stále. Když přichází nad ránem k nám do ložnice, tak se zásadně přitulí k mámě, pokud žena vstává a já ležím dál, raději také vstane...

Trochu mi to potvrzuje nějakou teorii z vývojové psychologie, že dítě v různých obdobích svého života osciluje mezi matkou a otcem. Vychází tak z nějaké své potřeby, kterou je dobré respektovat. (Nevíte náhodou někdo jméno autorů? Slyšel jsem o tom kdysi na nějaké adiktologické přednášce, kde tuto teorii aplikovali na neuspokojené potřeby z dětství u závisláků).

Doma tyto dětské preference zpravidla respektujeme (dítě si řekne s kým bude usínat, kdo jí odveze a přiveze ze školky), pokud nepřekročí snesitelnou mez (jeden z rodičů by neměl šanci si odpočinout), nenaruší běžný chod domácnosti (např. manželka by nemohla odejít kam zrovna chce). Kdybych za tím viděl nějakou manipulaci, nebo kdyby při večerním usínání s mámou moc zlobila, tak se proti vůli dítěte vyměníme...

Při prvním dítěti jsem asi mnohem více řešil dětské preference k jednomu z rodičů, při druhém už ne, jsem rád, že mi dítě dává přestávku. Neberu si to osobně, dítě asi v tomhle ví co dělá. Kdyby se ale jednalo o nějakou extrémnější formu fixace na manželku, tak nevím... Byla by to velká zkouška mé trpělivosti.

ono to zni trochu blbe, kdyz se nad tim zamyslim, ale my jsme u dcery zavedly, ze vecer uspava manzel (pokud je doma), ja nakojim/nekrmim a predam... on cetl pohadky, povidal ji, nebo tam proste jen tak byl. bylo to "jejich"... a myslim, ze to bylo super, proste tu tata byl "k necemu" a ne jen nahodne a tak se naucila, ze tu je... u syna to tedy bylo o dost horsi, ale snad to bude lepsi, jako uz trochu je, ale krom toho, ze je to taky chlap a testosteron podle mne nejak vzajemne smrdi nebo co :D, tak proste tata je tak nejak vetrelec a mama je "mama"... snazim se s tim pracovat, bohuzel muz na to nejak moc nema aktualne.

FARFELOO: hele, já bych řekla, na našem testovacím vzorku (tři děti v věku 2,5-4 roky), že je to taková vývojová fáze. Nejde až tak o to, že chtějí konkrétně matku, ale chtějí vědět, že dokážou komandovat lidi kolem sebe (ne úplně ve zlém, prostě že mají vliv na své okolí).

Náš starší je výrazně fixovaný na otce, ale na spoustu věcí si vyžaduje výhradně maminku. Ale taky nezřídka něco, co včera musela máma, dnes smí jenom táta. Přišlo to někdy po třetím roce... u holek o hodně dřív (tak kolem těch dvou a čtvrt), ale myslím, že to primárně odkoukaly.

Netřeba si to brát nějak osobně, prostě dítě má fázi a doufejme z ní vyroste dřív, než rodiče dovede k šílenství.

FARFELOO: co ti budu povídat, teď jsme oba od dětí chytli nějakou tu rýmičku, žena skoro nemůže mluvit (já si to odbyl minulej týden) a do toho se po ní oba vrhaj... záhul je to správný slovo.

Jednoduchý to rozhodně neni, ale to s dětma nikdy. Někdy je opravdu složitý proniknout do jejich myšlení a aspoň odhadnout, co se v tý hlavě odehrává.

FARFELOO: u nás je to tak, že starší syn (3 a půl) má prostě svůj žebříček priorit. Pokud je žena k dispozici, tak rozhodně všechno máma máma, v noci volá taky především ji a klidně mě pošle pryč, když za ním přijdu (jako pokud nejde o krizovou situaci, tak si to nechá rozmluvit, myslím tím na argument "nebudeme maminku budit"). Soudíme, že tomu asi "pomohlo", když s ním podstatně víc času v prvním roce trávila manželka. Mladší syn s tím teď začíná (tomu je 16 měsíců), ale podle mě v tom je hodně element soutěživosti, kdy když si maminku nárokuje jeden, tak hned musí i druhej. Mladšího syna ukládám spát víceméně jen já, stejně tak primárně k němu v noci vstávám taky já, právě abychom tu závislost na matce potlačili. Do nějaké míry to funguje. (On teda mladší syn je vůbec takovej... víc nezávislej.) Ani s tim starším to nebylo jednobarevné, noci strávené s ním bych nespočítal (spal hodně špatně tak do dvou let, pak už jenom špatně ;-]). Čistě v času stráveném společně to podle mě není.

Jako když na mě křičí, abych šel pryč, že chce mámu, neni to nejlepší pocit, ale stává se to spíš výjimečně a souvislost to má taky s tim, nakolik se malej zrovna ovládá -- o víkendech tj. mimo školku už vynechává odpolední spánek a když je pak večer unavenej, moc se neovládá. Další věc jem že děti v tomhle věku si dost potrpěj na pravidelné vzorce chování, takže prostě jak si na něco zvyknou, tak to potom vyžadujou. (Starší syn např. svoje večerní mlíko nebo dneska spíš kakao pije výhradně z jedný kojenecký lahvičky, ačkoli jinak normálně pije ze skleničky nebo z hrnku.)

Na druhou stranu myslim, že s ním mám úplně normální vztah, v létě jsem s ním byl týden sám a bylo to úplně v pohodě. (Myslim, že jsem to tu psal. Ptal se hlavně po bráškovi, po mámě ani moc ne. ;-]) Jakmile maminka zmizí z dohledu, nastupuje prostě další místo v žebříčku priorit (já). Horší je to pro babičky, ty jsou až daleko za námi rodiči (ale je to taky tim, že je vídá zřídka). Samo, zeptá se, kde je máma a kdy přijde, ale nechá si to vysvětlit.

Řekl bych, že do určité míry je to prostě normální. Můj přístup je, že to chce s dítětem trávit čas o samotě, myslím jen jeden rodič, ať to bere jako něco normálního. Navíc některé aktivity s dětma provádí jen jeden z nás (např. chceš si hrát s Legem -- tak to jdi za tatínkem) plus knihy máme přirozeně rozdělené, protože žena jim knihy v češtině nečte. Takže když má syn období Pejska a kočičky, nebo Ferdy mravence, ukládám ho spát já, když to pomine (ono to zas přijde), tak žena... Stejně tak mu každej povídáme jiný pohádky. Popisuju čistě, jak je to u nás.

Míra je individuální, pokud se tomuhle dítě aktivně nevyhýbá, tak si myslim, že je to v pohodě a časem se to usadí. Jak jsem psal, u staršího syna je ta fixace taková proměnlivá a záleží prostě na tom, v jaký je celkově náladě.

Ono to bude celý složitější, když to teď tak píšu -- syn třeba dost oblibuje ;-] mýho bráchu tj. svého strýce, zatímco bráchovu ženu moc nemusí (přece jenom, to je maminka bratrance, a tudíž nějaká cizí maminka ;-]).

FARFELOO: mno úplně dobře to nenesu, ale když mě večer uvítá "Táta, Táta", a máme pro sebe tu hodinku, tak mi to stačí. Ten úsměv a vidět jí veselou, to je best feeling ever.

FARFELOO: tak dítě bude víc fixovaného na toho, s kým tráví více času. Já jsem přes den v práci, přijdu domu v šest večer. Dcerka se chodí koupat a spát v 7, takže jí cca vidím tak hodinu denně. To stihmeme trošku si pohrát, zaskákat si (je jí 17 měsíců) a udělat pár kroků kolem sedačky v obýváku.
Když přijdu domu a slyší otevírat se dveře, křičí Táta Táta. To je super. Ale jakmile žena odejde z pokoje, dítě si toho všimne a zavolá Máma. Hlídá si jí, kontroluje její přítomnost.
Když vezmu dceru na vycházku jen já sám, občas zavolá máma, ale jinak jí je to jedno. Když beru dítě na celý den pryč, aby si žena odpočinula, taky si párkrát denně vzpomene na mámu, ale nic histerického.
Beru to zkrátka jako daň za to, že s ní nejsem téměř celý den

Taky tady někdo řeší fixaci dítěte na mámu? Já nemůžu skoro nic udělat, pokud je máma v bytě, tak musí všechno ona. Já můžu číst, hrát si, jít ven, tancovat, ale jakmile jde o nějakou nutnou činnost, tak nesmím nic. Včera se kamarádovi vzbudil v noci syn a do vysílačky volal: "Tati! Tati!", tak mi to bylo dost líto...