když se tady objevilo nemocniční téma, tak přihodím svou aktuální zkušenost - pár týdnů jsem teď pracoval v jedné psychiatrické léčebně na uzavřeném oddělení (stařecké demence, organická poškození mozku po úrazech, operacích atd., alkoholová deliria, agresivní schizofrenie atd. Převážně staří a nevyléčitelní pacienti určení na dožití) a opět jsem došel k tomu, že moje jediné přání týkající se stáří je zemřít rychle a mimo nemocniční prostředí. Mám ohledně toho takové zbožné přání, že jednou třeba bude možnost, že by se každý člověk mohl svobodně rozhodnout. Během života by podepsal prohlášení, ve kterém sděluje, že pokud by se dostal do nezvratného stavu ve kterém by byl v základních věcech (krmení, vyměšování atd.) odkázaný na pomoc ostatních, tak si nepřeje být udržován tímto potupným a nelidským způsobem při životě.
Oddělení tohoto typu jsou opravdu silné kafe, většina totálně nadopovaná haloperidolama a tiapridalama, takže jsou to jen takový velký zvířátka, který v lepším případě leží a nic nedělají, v horším se více či méně snaží pohybovat a žvatlají nějaké bláboly a dělají bordel. A kolem nich vyhořelej a unavenej personál, kterej k nim většinou přistupuje s náležitým despektem a agresivní direktivností, kterej je pořád dokola umývá, přebaluje a násilím krmí, dokud nezemřou. Opravdu nejrozvinutější forma humanity ve své plné kráse. Přemýšlel jsem, k čemu taková oddělení jsou a nenapadá mě nic jiného než že k tomu, aby měl personál práci a farmaceutický firmy odbyt.
Jeden případ za všechny - kluk měl nějak kolem dvacítky bouračku (nezaviněnou jako spolujezdec). Podstoupil těžkou operaci mozku během které mu vzali cca třetinu mozku, takže z jedné strany vypadá, jako by mu někdo ustřelil kus hlavy. Výsledek byl opravdu nečekaný a překvapivý - začalo docházet k postupnému zhoršování kognitivních funkcí, paměti, pohyblivosti, do toho těžké deprese. Jedna z posledních zpráv před trvalou hospitalizací byla o tom, že psychologovi vykládal o svých depresích a strachu z toho, co se blíží, že cítí, že se blíží moment, ze kterého už nebude návratu zpět a bojí se toho. Že přemýšlí o sebevraždě (nestydím se říct, že mě opravdu mrzí, že jí bohužel nestihl, bylo by to pro něj podle mě nejlepší řešení). Se stále horší pohyblivostí a vynechávajícím mozkem sedával celé dny doma před holou stěnou, do které hodiny a hodiny zíral. V invalidním důchodu a bez peněz, protože neměl odpracovaný potřebný počet let. Střih - o pár let později leží ve zmiňovaném zařízení v plínce, pořád hledí do stěny, často spíše v polobdělosti, kdy mu jde vidět jen bělmo a na jakoukoliv manipulaci reaguje otráveným "jdi do prdele" a "nechtě mě být kurva". Kromě těchto dvou hlášek jsem ho za celou dobu slyšel říct ještě jen "sladkost!", když se dožaduje nějaké dobroty, jejichž zásobu mu jednou za měsíc donese někdo z rodiny.