CONTINUITY: tak vycerpana rozhodne jsem a vim to, kazdopadne vycerpanejch je spousta lidi si rikam, a mozna to zvladaji lip nez ja. v zasade ta potreba se zhulit vychazi z potreby ziskat nejakou psychickou odolnost, nenechat se vydeptat situaci, protoze zkulena je jako kdyz by mi sedla na mysl nejaka uklidnujici mlha a pocit ze muzu prezit do dalsiho dne. dalsi vec je ze pak taky hulim nekdy tak nejak z nudy, ze tim ze uz nikdy nc zajimavyho nedelam, tak pak kdyz mam treba volnej vikend, tak vlastne nemam zadnou touhu "konecne mam cas udelat xy."
vycerpavaji me v zasade dve veci, prace a narocnej vztah.
narocnej vztah je v tom ze muj muz na tom taky neni uplne dobre, a potrebuje spoustu pozornosti a energie. asi takk dvakrat trikrat tolik nez mam :) a ja neustale balancuji na hrane toho dat tak moc kolik muzu, protoze ho miluju a nesnasim videt ho trpet a vedet ze jsem neudelala vsechno co jsem mohla. a tam mi to huleni pomaha bejt jeste jeden vecer mila a pomahajici, i kdyz mam nervy potrhany. kazdopadne nerada bych slysela nejakou radu jako vykaslat se na nej kvuli nemu, porad je moje vedoma volba ze tohle delat chci, a tak nejak doufam ze by se to mohlo vyresit.
s praci je to slozity. delam takovou pseudoprogramovaci praci, ktera je velmi dobre placena a ma vyhodu ze ji muzu dost proprokrastinovat (koukej jak mam cas psat sem romany ted,, ale vecer ne :) ). driv jsem si rikala ze touzim po tom byt programator, ze je to neco co mi dovoli byt na sebe pysna. v posledni dobe (a po podnetu vedle z ticha) si rikam jestli cast te motivace neni delat co mozna nejvic klucici praci, abych svetu ukazala nebo proc. fakt je ten ze programovani jako takovy me bavi kdyz jsou okolnosti priznive. To co delam v praci ma k tomu idealu ovsem hodne daleko, spis me to stve. k tomu se pridava takova frustrace ze mi to vlastne vubec nejde (i kdyz mozna je kus toho v tom ze me to zoufale nebavi), ze jsem neschopna a tak bych to jinam ani jit zkusit nemohle -> dalsi duvod dat si brko aby me to netrapilo. za mesic me maji v praci preradit na jinou praci ktera by mohla byt pro me zabavnejsi ale zaroven asi budou vetsi naroky, tak si rikam ze uvidim jak to pujde, ze to bud zacne byt lepsi a nebo me konecne vyhodi...
samozrejme me mockrat napadlo odejit a delat neco jinyho. jenze si na to vzdycky reknu, tak bud pujdu nekam jinam programovat, a je nebezpeci ze pujdu jeste do neceho horsiho, ze mi tam budou vic slapat po hlave abych pracovala a nezvladnu to vubec. nebo si rikam ze bych mohla jit mimo obor, jenze vlastne nic neumim, a delat cokoli jineho znamena mozna spadnout na polovinu penez, coz je sice prizemni zohlednovat, ale zase nemuset resit jestli jit do restaurace a moct si tam dat jidlo jaky chci je zivotni styl na jakej jsem zvykla. nerikam ze bych to s pulkou penez nezvladla, ale musim mit nejaky duvod proc to udelat. uz me taky napada ze se na to vykaslu a pujdu na pul roku na pracak, s tim ze ty penize ktere nebudu mit mi koupi tu svobodu delat co chci a snad najit nejaky novy smer, problem ale je, ze se bojim ze bychse zas citila neschopne, prizivnicky, a bala bych se ze by tak o me premysleli i moji blizci. pak me napada moznost odejit na materskou, ale na to zas clovek potrebuje spolupraci dalsiho cloveka, do ktereho bych ho mohla tezko nutit:) a nejaka moznost se sebrat a jet nekam sbirat jahody zas pada na tom ze i tak nejak nedovolim opustit muze kdyz mam pocit ze jsem tu potreba. A koneckoncu pak vzdycky prijde ten hlas "co si vymejslis nemusis skoro pracovat a mas spoustu penez, co na tom chces menit?"
rekla bych ze tady mam obrovskou moznost s zivot zlepsit, ale asi je to krize predstavivosti ci co, proste nedokazu vymyslet kudy z toho ven, byt nad tim travi spoustu casu premyslenim.