Nějaký věci z poslední doby, který se točí kolem stejnýho tématu – cca měsíc zpátky přišla jedna celkem těžká zpráva, kterou bych asi zpracovával delší čas. Ale těsně předtím, než jsem se to dozvěděl, tak přišla synchronicita, mimoděk jsem si pustil ambient album od ASC s názvem „time heals all“ a na shuffle začal jako první hrát track s názvem „washed away over time“. Což jsem bral jako přitakání osudu/záměru, že bych to měl brát tak jak to je, nebojovat s tím a počkat až to přejde, což mě uklidnilo. Pak když jsem hledal nějakej film, tak jsem si všiml, že tam mám „man from earth“ kde je jedna výborná promluva o čase a tu vysamploval společně s tím ambientem na jedno hraní.
Potom jsem začal být zase dost fyzicky zapřaženej a skrz to se mi zase vrátil zvyk si během dne valit mantru (om mani pame hung), když si všimnu, že myšlenky moc lítají. Má to dostředivou tendenci, že to sice není úplné setrvávání v tichu, ale je to aspoň modifikace vnitřního dialogu, že minimálně vím, že „teď“ se děje jen mantra a myšlenky tím pádem nejsou v minulosti ani přítomnosti, ale tady. A skrz to jsem začal být víc spokojenej s věcma tak, jak jsou a tolik neřešil nějaký svoje plány, představy, věci v hlavě. Což pak produkuje to, že ty věci ke mně začnou přicházet paradoxně samy od sebe víc, než kdybych je nějak uměle konstruoval a plánoval. Jakože primární je to naladění v přítomnosti, a to pak způsobí to, že v budoucnosti se můžou začít dít nějaké věci, protože jsem jim otevřenější. Pár příkladů z poslední doby - řešil jsem, že bych chtěl lidem bydlícím ve stejném prostoru projevit větší náklonnost. Minulý týden jeden z nich neměl klíče, takže by musel do jedné do noci čekat venku v zimě než se vrátí přítelkyně s druhýma klíčema, tak jsem ho pozval k sobě, ať si tam čte a nabídl mu večeři. Jel jsem do města na internet a v tramvaji se na mě najednou otočí cizí kluk a zeptá se mě, kam jedu. Když mu to řeknu, tak mi doporučí levnější možnost netu. V práci používám boty, který jsem měl na zimní sezónu a který se tím hodně ničí. Při cestě z open-airu najdu v lese nový Solomon pohorky přesně v mé velikosti. Na open-airu zažiju setkání, který je pro mě vyloženě terapeutický a nabije mě na nadcházející období studia na přestupovky
Asi dva týdny potom jsem nějak doma ležel a proklikával co mám za četbu na kindlu a otevřel jsem „moc přítomného okamžiku“ od Eckharta Tolleho. Už jsem to kdysi četl a nějak mě to neoslovilo, přišlo mi to takový moc obvious a plýtký. Ale teď když to bylo zasazený do té aktuální situace, tak to secvaklo a najednou mě to hodně oslovuje a dovedu víc vnímat to, na co to celou dobu poukazuje. Protože on tam celou dobu pořád dokola vpodstatě točí to, co jsem si řešil, vnímání času, toho kdy jsem tady a kdy jsem v minulosti nebo budoucnosti.
Kromě mantrování mě do přítomnosti dokáže celkem efektivně hodit i dostatečně intenzivní a zahlcující hudba (psytrance apod.), která mysl zahltí natolik, že jí vyresetuje a zastaví. Během nějakých fází, kdy se v té hudbě ty elementy ještě spojují a poletují, tak ty zvuky analyzuju a hodnotím, ale pak jsou momenty, kdy se všechny spojí dohromady v nečekaný celek, nebo příjde nějaká překvapivá část, a v tu chvíli hodnocení vypne. Podobnej potenciál má i thc, ale tam je to dost zrádny, takže s tím experimentuju jen vyjímečně. Thc může taky hodit do tady a teď, ale často tam přichází dost výrazná zpětná tendence ega, který se lekne. Takže začne podnikat protikroky a bránit se tomu skrz přepisování minulosti (vytahuje věci z minulosti a vykládá je takovým způsobem, aby jejich vyznění pro mě bylo nepříjemné) nebo budoucnosti (maluje jí tak, aby vyzněla ohrožujícím způsobem, abych měl pocit, že věci v budoucnu se mi nepovedou, nezvládnu je). Takovej jakoby trest za to, že jsem si dovolil být v prostoru, kdy ego nemá takovou moc.