LEOZ: moc pěkně napsaný a zní to velice nadějně

CONTINUITY: tak, že důležitý i rodinný či vývojový kontext téměř každé diagnózy, asi nikdy nebylo v psychologii sporu, za celou dobu její existence, jak v akademických vodách, tak v praxi, napříč různými proudy a hnutími. Otázkou je:
"Jak má vypadat péče a služby poskytované klientům tak, aby byla zahrnuta i rodina?" V současnosti se v psychiatrických léčebnách s rodinnou pracuje opravdu výjimečně a jsou to většinou nadšenecké iniciativy psychologů. Za mě by to tedy znamenalo
--> více psychologů a vymezit psychoterapii jako hlavní nástroj dlouhodobé dekompenzace
--> zpřístupnit předatestační přípravu více zájemcům (tj. platit více školitelů, administrativně snadnější získání akreditace pro zdravotnická zařízení, aby směli přípravu poskytovat). Současné podmínky pro přípravu na atestaci mi připadají značně elitářské a poškozující kvalitu poskytovaných zdravotnických služeb nejen v psychiatrických zařízeních.

Co se týče paradigmatu poskytované péče a služeb. Péče o zdraví se dlouhodobě odehrávala převážně v biologické rovině, pak přišla rovina sociální a psychologická (v praxi se ale moc neproje´až v posledních letech). Bio-psycho-sociální paradigma je již několik desetiletí konsenzuálně přijímané. V posledních deseti letech se nikdo nebude asi už ani hádat, že je vhodnější hovořit o bio-psycho-socio-spirituálním paradigmatu. Obzvláště v psychiatrické a následné péči. Otázkou je:
" jak oslovit a pracovat se spirituálním apektem? jak skloubit duchovní aspekty s aplikací psychofarmak?"
(psychedelika toto zrovna umí výborně, existují právě z tohoto důvodu =)
"jak by se spirituální aspekty projevovaly ve fungování nemocnic/léčeben, ambulantních služeb?"
--> za sebe myslím, že duchovní aspekt člověk nepozná ve velkých zařízeních s vystresovaným a vyhořelým personálem. Takže je dobře, že v rámci reformy jsou zamýšleny ta Centra duševního zdraví. Jen se mi zdá, že je málo 2 klinické psychology (s terapeutickým výcvikem) na centrum, které bude spádové pro 100 000 obyvatel.
--> taky bych více zapojil poznat z eko a environmentální psychologie. Dlouhodobější léčbu bych přenesl do nejlépe do hor či přírodních rezervací a chráněných krajinných oblastí apod.
--> spirituální pro mě znamená focuc na existenciální dimenzi, tudíž by péče měla téma smrtelnosti vždy nějak uchopovat. Nejlépe dle charakteristik klienta, jeho preferencí a diágnózy. Toto téma by se nemělo nějak proaktivně afresivně vnucovat. Ale mělo by být implicitní součástí celého chodu zařízení a poskytování péče (rituály, design prostor). Spirituální dimenze taky obsahuje odvahu a sílů nebýt závislý na druhých v otázce každodenní péče o své pohodlí. Pro ambulantní péči v zamýšlených CDZ budou i sociální pracovnice Pro ústavní péči by bylo dobré, kdyby si klienti, pokud to zvládají, mohli sami vařit, prát, společně pracovat. Společenství, kde se má odehrávat plnohodnotná léčba duše, musí být akcentovat komunitní soužití. Ne jen čumět do zdi, balit cíga a krýt se před nějakým pacošem, co může kdykoli vybuchnout.

Ale hlavně bude potřeba do systému nalít tak 4x tolik peněz, než se v současné době do psychiatrické péče investuje. Pak bude i terapeutická péče dostupnější. A péče o kritické "pacienty" v ústavech nebude pořád připomínat přelet nad kukaččním hnízdem.

LEOZ: To, co bych si představovala, je zatím asi utopie, ale alespoň malé krůčky k tomu.....

Aby se člověk dozvěděl, že jsou i jiné pohledy na duševní krize a poruchy, než ten jeden (že se něco z neznámých důvodů pokazilo v hlavě a je třeba to zalékovat), a i jiné metody, které mu potenciálně mohou pomoct....

Existuje tolik materiálu...např. Grof a Reich při své práci s psychicky nemocnými oba zjistili, že často je nemocné i jejich rodinné prostředí, a porucha pacienta není nějaká náhodná záležitost v mozku, ale celkem logická reakce na to, co se děje okolo....
To mi přijde jako velmi důležitý bod, že nemoc není nějaká od všeho odtržená náhodná věc, že je to výsledek komplexních procesů, které souvisí s celým životem, prostředím, okolím a životním stylem pacienta.

Pak jsou tu rozmanité formy "alternativní medicíny", které narozdíl od psychiatrie nabízí právě ten celkový pohled na to, co se děje, vysvětlení, i možnost léčby.

Například ájurvéda, se svou tradicí několika tisíc let, má spoustu poznání i metod k psychickým poruchám, vidí je stejně jako ostatní nemoci jako vážné narušení rovnováhy, které má pochopitelné příčiny i řešení, a řeší je právě jako celek, skrze vyrovnání konstituce pacienta, opatřeními od stravy a bylin, přes úpravy životního stylu, po řešení vztahů a přístupu k lidem...a nejen k lidem, i k jiným rovinám vesmíru, což u závažných poruch může být taky ono.

Různé formy šamanského léčení také vidí psychické nemoci jako poruchy energetického pole člověka a jeho komunikace s dalšími rovinami bytí, a někdy mohou nabídnout jak odpovědi, co se to děje, tak pomoc.

Nebo pak metody vlastní práce na sobě, různé druhy relaxace, meditace, jógy, biofeedback...existuje toho tolik.....

A pak, odborně vedená psychedelická terapie zaměřená na pochopení vlastního vnitřního světa, a co a proč se v něm děje.... (já vím, v současné situaci se většina nemocných i profesionálů z takové představy opupínkuje a exploduje......a přitom to mělo 20 let tak dobré výsledky....).
Specificky si myslím, že by mohla pomáhat ayahuaska s kvalifikovaným šamanem, který vidí energii a umí s ní pracovat, protože ten doslova vidí, co a proč je špatně, a spolu s medicínou může člověku začít pomáhat....

Ale jak říkám, to je zatím pár utopických myšlenek

A samozřejmě ne každý z těch nápadů je pro každého, každá situace je jiná....ale člověk s nějakým problémem (resp jeho blízcí) by se ve zdravé společnosti měl o existenci všech takových prostředků dozvědět, měl by možnost jejich potenciální použití konzultovat se svým lékařem a posléze specialisty a případně se pro něj rozhodnout.

TILOPA: Když to poctivě přečteš, budeš na konci umět mnohem líp anglicky, a možná příští kniha už tě nebude namáhat.
Věci se obvykle naučíme tím, že je děláme :) Pomůžeš ostatním a ještě sobě.
A takováhle zajímavá kniha je na to ideální.

LEOZ: opravený link
http://www.ekopsychologie.cz/soubory/tyden140728.pdf
(sry, nahrával jsem to trochu ve stavu inhibované jemné motoriky)

No ešče, že sme s našim batelecím chlapíkem emigrovali na vesnicu ....


http://www.ekopsychologie.cz/soubory/tyden140728.pdf.

aktuality od asi nejkvalitnější studentské psychedelické společnosti, ty kluky holandský mám rád...
http://www.stichtingopen.nl/en/home

OPEN NEWS JULY 2014

The amount of scientific research being done into psychedelics worldwide has increased exponentially in recent years. Because it is getting increasingly more difficult to keep an overview of what is happening, we decided to devote a four-part series of articles to create such an overview. This month part 1: Fundamental psychology. Furthermore we have an extensive article about the therapeutic potential of Salvinorin A, the main psychoactive ingredient in Salvia divinorum, which is increasingly being investigated for many different applications. Lastly, we pay attention to the mood regulating effects that psilocybin seems to have. Might this compound be used to treat depression in the future?


- Psychedelic Research 2.0 - Part 1: Fundamental psychology
- The Therapeutic Potentials of Salvinorin A
- Psilocybin and mood regulation
- No OPEN Gathering in August

Psychedelic Research 2.0 - Part 1: Fundamental psychology

After a 20 year study-shutdown on psychedelics, a second wave of interest in the nature and applications of these compounds has engulfed the international research community and rendered a wealth of studies. To help you find your way in the forest of exciting information, this four-part series of articles provides an overview of contemporary (1990 – present) psychedelic research themes. Part 1 and 2 will focus on topics of psychological character, discussing fundamental and clinical research separately. Part 3 and 4 will guide you through the numerous studies that have been done in the anthropological field...
http://www.stichtingopen.nl/en/home/research/psychedelic-research-themes-20-part-1

The Therapeutic Potentials of Salvinorin A
Salvia divinorum is a sprawling perennial herb found in the Sierra Mazatec region of Mexico. It has a history of use as a divinatory psychedelic, and has been widely available since the mid 1990s primarily as a smoked herb. Jean Basset Johnson was the first to document its use in 1939. R. Gordon Wasson, better known for his ‘discovery’ of the psilocybin mushroom, continued to document the Salvia divinorum herb and eventually confirmed its psychoactivity on himself in ‘A new Mexican psychotropic drug from the mint family’ published in Botanical Museum Leaflets (1962)...
http://www.stichtingopen.nl/en/home/research/the-therapeutic-potentials-of-salvinorin-a-

Psilocybin and mood regulation
With their recent publication, Kraehenmann et al. (2014) have added some pieces to the puzzling mechanism that is thought to underlie the potential effectiveness of psychedelic–assisted psychotherapy in relieving mood and anxiety related symptomology. Their results elaborate on earlier findings that the administration of psychedelics in addition with psychotherapy reduces anxiety symptoms on a relatively short term (Gasser et al., 2014; Moreno, Wiegand, Taitano, & Delgado, 2006), with one study even showing a reduction of...
http://www.stichtingopen.nl/en/home/research/psilocybin-and-mood-regulation

No OPEN Gathering in August
Due to the holiday season there won't be an OPEN Gathering in August. The next gathering will be on Tuesday September 2nd. Perhaps until then?



Warm regards,

Erwin Krediet
OPEN Foundation

CONTINUITY: ok. tady je nejaka recenze z ktere to vypada ze to budou spis obecne principy nez konkretni techniky, ale nevim. tak to asi necham plavat
The Art Of Essentialism - Forbes
http://www.forbes.com/sites/lawtonursrey/2014/04/17/the-art-of-essentialism/

URZA: psal jsem na to kdysi recenzi pro Sedmou generaci:

Zelená psychologie

Jakou roli hrají lidé na Zemi? Může se naše západní industriální civilizace inspirovat u domorodých kultur? Pionýr výzkumu psychedelik, psycholog a psychoterapeut Ralph Metzner obohacuje ekopsychologická témata svými znalostmi etnofarmakologie, změněných stavů vědomí i syntézou mnoha dalších oblastí jeho badatelských vášní.

Od začátku 60. let minulého století se Ralph Metzner profiloval svými pracemi o změněných stavech vědomí a terapeutickém potenciálu psychedelik (tj. halucinogenů jako LSD, psilocybin či meskalin) coby vědecký výkvět Harvardské univerzity. Bezprecedentní mocenský zásah vlády USA do kompetencí vědeckých institucí na konci 60. let však znamenal striktní ukončení velice slibného farmako-psychoterapeutického výzkumu. Dějinné události tak přiměly Metznera věnovat více pozornosti dalším technikám transformace vědomí, jako jsou jóga, alchymie a šamanismus. Cestami za představiteli šamanských, léčitelských a duchovních tradic preindustriálních kultur získalo jeho studium nejen interkulturní charakter, ale stejně intenzivně tvarovalo samotného vědce.
Zelená psychologie, jež v originále vyšla před dvanácti lety, představuje koláž témat, které Metzner diskutuje se svými studenty na prestižním Kalifornském institutu integrálních studií, pokládaném za jedno z center vynořujícího se holistického paradigmatu vědy.

Lidstvo jako nervová síť planety
Svoji břitkou kritičností k současné psychologii, společnosti i vědeckému a hodnotovému pojetí dominantní industriální kultury nenechává autor nikoho na pochybách, že navazuje na ekopsychologickou tradici Theodora Rozsaka (viz 7.G 5/2008). Ke prospěchu věci Metzner hřímá a moralizuje o poznání méně než jiní autoři tohoto proudu. Podobně jako jiní „rozsakovci“ se pokouší o analogii vztahu lidstva a přírody. Jeho úvahy vychází z Lovelockovy teorie Gaia, tj. pochopení planetárních systémů díky celostnímu vnímání Země jako superorganismu.

Metzner si klade otázku, co za funkci lidé, jakožto tkáň organismu Země, reprezentují a v čem jsou specifičtí. Prozkoumává naši potenciální jedinečnost v možnostech vnímání, interpretace reality a koordinace jednání, které všechny korespondují s funkcemi nervového systému. Případnou pýchu na výsadní pozici našeho druhu ale rychle smete, když započne oblíbenou disciplínu ekopsychologů – rozjímání nad hledáním vhodné psychologické diagnózy pro nejvýstižnější popis našeho pokřiveného vztahu k přírodě; v tomto případě nad naší nezvládnutou koordinační (nervovou) funkcí ekosystémů. Postoj industriální civilizace označuje za lidský komplex nadřazenosti. V psychodynamické tradici ho vysvětluje jako kompenzaci za nevědomý komplex méněcennosti. Vymizení rituálů přechodu a iniciace prý zase vede k zafixování lidstva na úrovni rané adolescence, kdy neznáme vlastní roli a naše nevyzrálá identita se slepě pachtí za uznáním, sebedefinováním a neurvale projektuje svoje konflikty do (přírodního) prostředí.

Příčiny rozštěpu mezi lidmi a přírodou
Metzner se vymezuje vůči prostšímu a vágnějšímu Rozsakovu popisu lidské patologie jako potlačeného ekologického nevědomí. Po rozboru autismu, kolektivní amnézie, závislosti a narcismu dochází k přesvědčení, že potíže lidstva ve vztahu ke zbytku Země lze chápat jako disociační poruchu.

Disociace je opakem asociace a představuje normální součást kognitivních (poznávacích) funkcí mozku a psychiky. Účastní se téměř všech mentálních procesů, určitou míru disociace potřebujeme ke každému zaměření pozornosti. Metzner se domnívá, že došlo k rozštěpu mezi myšlenkami, emocemi, vzpomínkami a sebepojetím člověka a vyšších systémových biotických struktur, jež ho obklopují.

Kořeny utilitárního vztahu k přírodě Metzner stopuje v kapitole o mytologii. Patriarchální kurganští kočovní nájezdníci ze střední Asie, uctívající Bohy Nebes, si podmanili matriarchální evropské starousedlíky, zemědělce uctívající Bohyni Zemi. Započali tak odklon západní civilizace od úcty a pokory vůči přírodě. Metzner si je často až příliš jistý tam, kde historici tápou, jeho pohledu ale nelze upřít značnou podmanivost.

Okradení přírody o posvátno autor vytýká pozdějšímu transcendentnímu monoteismu, mechanistické vědě bez hodnot, arogantnímu pojetí humanismu a protestantskému reformnímu zápalu proti rituálům. Metzner se ovšem nepokouší hlásat polyteismus a panteismus, pouze poukazuje na jejich pozitivní environmentální dopad. Na příkladech křesťanských mystiků jako Hildegardy z Bingenu pak dokládá, že vnímání posvátnosti přírody a její respektování se neváže na specifické vyznání.

Inspirace šamanismem
Výše popsaný historický vývoj též vedl k potlačení etnické přírodní spirituality a léčitelství. Šamanismus se praktikoval téměř ve všech koutech planety po drtivou většinu doby existence lidstva a doposud přežívá u domorodých národů a některých obyvatel třetího světa. Zároveň nabývá na popularitě i mezi příslušníky industriální společnosti, rozčarovaných z vlastní kultury (viz 7.G 5/2008). Metzner se tímto tématem dostává oklikou zpět k úvodnímu psychologickému ladění knihy a s jistotou hry na domácím hřišti pokazuje na nedávno obnovený výzkum psychoterapeutického přínosu zodpovědně užitých psychedelik profesionály, kteří se šamanismem otevřeně inspirují v léčbě disociačních poruch, závislostí a úzkostí. Práce se změněnými stavy vědomí spojuje lékařství (reaguje na psychosomatiké potíže), psychologii (poskytuje vhled a katarzi) a náboženskou spiritualitu (skrze zážitek přesahu mimo běžně prožívané hranice bytí a identity). Šamanismus nám tak nabízí Metznerem postrádané rituály přechodu, formující identitu jak individuální, sociální, tak i environmentální.

Metzner přichází před širší environmentální publikum s myšlenkou, že integrující funkce změněných stavů vědomí v podpůrném prostředí může překonat rozštěp mentálních funkcí na úrovni jednotlivce, posílit sociální vazby a sounáležitost a opět zvědomnit lidskou zakotvenost v přírodním prostředí.

Netradiční americký výzkumník tak nepochybně stojí v kontroverzních vodách hned několika oborů. Ohromná mozaika jím předkládaných argumentů a souvislostí by pro přesvědčivější vyznění potřebovala více než pouhých 264 stran. Ovšem Zelená psychologie jakožto vizionářské dílo nového komplexního oboru láká pozornost čtenářů rozličných profesí a téměř každý v něm nalezne obohacení. Někomu se může zdát výklad postmoderně rozbředlý, většina se ale bude na Metznerově intelektuální pouti bavit jako při čtení napínavého románu. Po knize by měli sáhnout zastánci decentralizace, bioregionalismu, ekofeminismu a každý, koho zajímá další krok ke zformování ekologického paradigmatu.