HONZAL: Míra distribuce blbců v území je relativně rovnoměrná,
jen ve městě je to více naředěné a vzniká pocit anonymity a sociálních bublin.
My když začali rekonstruovat statek po předcích (vesnice 80lidí), tak nám někteří ze začátku nosili zeleninu, zajímali se o nás, předcházeli si nás.... a vše vypadalo úžasně ...a já si říkal (jak naivně!) co se vše od místních "stařešinů" naučím o přírodě a okolí a pak se ukázalo, že tam fungují jakési rozvětvené rodinné klany, že ten nepeče s tamtím, ukázalo se, že dědkové sedí u piva a nahoře za vesnicí na kopci nebyli roky, o hnízdících výrech ví hovno, ukázalo se, že myslivec se chlubí střelenou liškou, ale o přírodě toho zase tak moc neví, že se hádají, kdy udělají pečené prase za peníze dobrovolných hasičů...ale nakonec přeci jen, ...zvykli jsme si, že není třeba do těch sociálních sítí vstupovat prudce a že to chce čas.
Především nás s bráchou "vzali mezi sebe", když jsme spolu káceli stromy, musel jsem pokácat do louky obří jasan 30metrů, měl jsem fakt obavu a pak se večer s nimi připít a tak...a některé názory a zájmy si holt nechávám pro sebe, co jim budu povídat o Bhagavadgítě nebo poznatcích z kvantové fyziky.
Podle mě je iluze hledat nějaké "zaslíbené místo", spíše bych se díval jak je to tam s vodou, podložím, perspektivou krajiny, dojezdem, nebo jestli tam jsou lesy ve kterých se dá aspoň na půl dne ztratit :)
Jo a našli jsme si pár spřízněných duší, přes kopec bydlí jeden starý ptáčník, ví o krajině všechno, to je jak poslouchat knihu a pár mladých lidí, kteří mají chuť něco dělat a pak posedět u ohně a vykouřit dýmku míru a tak...podle mě komunit není třeba, stačí postupně vplouvat do sociálního prostoru a ze začátku se spíše držet zpátky, neptat se hned každého na auru, čakry, nebo jestli už měl tripa nebo žábu BUFO ,-)