dekuju
je to jeste tezsi, nez jsem si dokazala predstavit
ja vim, nejsou tu s nama naporad, jednou to prijit musi.. potkalo to radu lidi prede mnou a potka i po mne
akorat deset let je clovek zvyklej je mit u sebe, ze je nekdo vita, proste jsme tu pro sebe navzajem .. visely jsme na sobe a ted mi proste strasne chybi..
navic jsme doufali, ze nam na veterine daj dalsi atb a pojedem domu, clovek si pak rika, ze kdyby to jen tusil, aspon ten den by se ji vic venoval, dopral by ji nejaky dobroty /ja mela s sebou na veterinu piskoty, takze po rozhodnuti jsem ji dala aspon ty/ .. a ruzne si vybavuje, kdy byl na ni osklivy a nejradsi by to vratil zpatky..
nedalo se to lecit, jen by se to zhorsovalo a rozhodne bych ji nenechala se trapit, ale proste to rozhodnuti, ze ji necham odejit naporad .. je hrozne tizivy ..