WOODY_: taky ti rozumím, už jsem to zažila 3 krát a úplně se klepu až mi mopsinka umře, je jí 10, ale pořád je to fit dáma. Na druhou stranu, nejlepší co sjem pro sebe mohla udělat bylo jet pro psa a to bez debat. Když mi umřela moje čubina bsp na otravu, kdy jí to bylo podáno násilím a než jsem si všimla že není nastydlá, ale umírá bylo pozdě, probrečela jsem týden, ještě jsem žila s pitomcem co mě nutil chotit na společenské akce a řval na mě jak to vypadá , když jenom bulím a piju, bylo to jako bych si dloubala klackem do srdce. Když jsem se jen malinko zmátořila, jela jsem pro psa, věděla jsem že ze začátku bude jen taková nálepka na to prázdné místo, ale péče o něj, učení chodit čurat a to vše mě postupně donutilo milovat ho a jeho předchůdkyni odsunout v mysli do spího nebe. Vzpomínám na všechny své psy, hodně a často, nadávám si v duchu za ty mraky chyb co jsem udělala, ale dneska se já i moji psíci máme výborně a když konečně vím, že pokud mi umřou, bude to stářím a u mě, tak si už nemůžu nic vyčítat. člověk se prostě učí, ale trápení po ztrátě zle vyřešit jen takhle. Moje kamarádka před časem také ztratila pejska, říkala to co ty, že nechce psa, že nemůže mít psa, že tohle byl ten jediný a nakonec pochopila že to dál nejde a za týden si jede pro miminko bostonka. Doufám že brzy najdeš sílu pořídit si nového kamaráda