Stařec umře a přijde do nebe, kde ho Ježíš přivítá: Buď vítán! Jak se jmenuješ? Já ti nevím, povzdechne stařec, jsem tak starý, že už si nevzpomenu ani na jméno. A pamatuješ si aspoň něco? ptá se Ježíš. A to zas jó, na to stařík, a začne šátrat v paměti. Vzpomínám si, že jsem býval tesařem, ale to není tak důležité... Zajímavější byl můj syn, ten byl doopravdy zvláštní. On to nebyl tak úplně můj syn, ale já jsem ho vychovával... Už samotný počátek jeho života byl... no já bych se nebál říct přímo zázračný. A když pak trochu vyrostl, tak za ním chodily davy, aby ho slyšely... a ty kejkle, co předváděl! A měl i nepřátele, bylo to vážné, šlo mu o život, ale nakonec všechno – zas jakýmsi zázrakem – dopadlo dobře... A zatímco ještě mluví, Ježíšovi se jiskra zaleskne v oku, úsměv mu rozzáří tvář, i rozpřáhne náruč a zvolá: Papá! Načež stařec rozjasní tvář, rozpřáhne náruč a zvolá: Pinocchio!