Děkujeme, odcházíme: prezentace v Praze (26. 4. 2011)
Hnutí doktorů bylo jedním z nejvýraznějších protestů pracujících od roku 1989. Nebylo jen symbolickým gestem, vědělo, že vládu musí jeho kroky bolet, žilo zdola, mělo prvky sebeorganizace, vyděsilo vládu i média.
Jaké byly přednosti a jaké limity tohoto hnutí? Proč se mu nepovedlo oslovit sestřičky? Jaké byly limity jeho sebeorganizace? Proč byla pro hnutí lékařů překážkou stavovská aura, která se s jejich profesí pojí, která jim znemožňovala, aby sami sebe chápali v kontextu pracující třídy, a která jim nakonec bránila v oslovení jiných pracujících a nedala zaměstnancům z jiných sektorů dostatečnou šanci se k jejich boji vztahovat? A co ze zkušenosti kolektivity a síly, kterou získali účastníci hnutí během boje, zbylo po stahování výpovědí?
I o tom přijďte diskutovat na prezentaci nové Třídní knihy, kterou vydává skupina Kolektivně proti kapitálu, v pražském klubu Cross, 26. 4. 2011, start v 19.00.
::: ::: ::: ::: ::: :::
"(...) A především: Tomu, co bychom mohli nazvat hnutí, vdechla život mobilizace, která přesáhla odborové schůze. Lékaři využívali svých vzájemných školních i pracovních kontaktů přes celou republiku, o kampani diskutovali na vzdělávacích akcích i v práci, komunikačními a organizačními kanály vzdorných doktorů se staly pracovní porady, hlášení i vědecké konference. Skrze tyhle kanály, stejně jako skrze sociální sítě, se šířily informace, padaly argumenty, proč se přidat, vyměňovaly se reporty mezi jednotlivými nemocničnímu buňkami a hnutí rostlo.
Začátek doktorského hnutí tak byl praktickou ukázkou toho, že pokud jde o organizaci boje, nemusíme začínat na zelené louce: můžeme využít toho, že už jsme jistým způsobem před-organizováni pracovním či vzdělávacím procesem samotným, a použít to proti šéfům."
"(...) Samozřejmě, lékaři „veřejnost“ oslovovali. „Zasloužíte si odpočaté a nepřetížené odborníky,“ snažili se ji jako pacienty vtáhnout (bezpochyby správným argumentem) na svou stranu. Problém však byl v tom, že ve „veřejnosti“ nic jiného než pacienty neviděli. Druhá strana, vláda, se takové chyby nedopustila, na rozdíl od lékařů neopomíjela sociální kontext dění v nemocnicích a na „veřejnost“ se obracela i jako na – pracující. „Zaměstnanci soukromého sektoru si utáhli opasky už dávno, snížení mezd se nevyhnul ani veřejný sektor, doba si vynucuje škrty a reformy... co říkáte na to, že jedna profesní skupina si chce právě teď tak polepšit?“ ptala se vláda. Získávala tak body, protože bojovala na celospolečenském hřišti, z něhož lékaři dezertovali."