Takže pár verzí Stvoření světa (jen ve stručnosti, pro porovnání).
Stvoření světa
Egypt:
Nu bylo jméno tmy, vířícího chaosu před počátkem času.
Z těchto vod povstal Atum, jenž stvořil sám sebe svými myšlenkami a čistou silou své vůle.
A Atum stvořil kopec, protože nebylo, kde by mohl stát.
Atum byl ve světě sám. Nebyl ani mužem, ani ženou, a měl jedno vševidoucí oko, které mohlo těkat celým vesmírem.
Atum se spojil se svým stínem, aby zrodil syna a dceru.
Atum dal zrodit se svému synu a vyplivl jej. Dal mu jméno Shu a učinil jej bohem větru.
Atum dal zrodit se své dceři a vyzvracel ji. Dal jí jméno Tefnut a učinil ji bohyní mlhy a vlhkosti.
Shu a Tefnut byli pověřeni úkolem rozdělit chaos do principů zákona, řádu a stability.
Chaos byl rozdělen na světlo a tmu a usazen na místo.
Řád byl nazván Maat, který zformoval principy života pro všechny doby. Maat byl pírko, byl lehký a čistý.
Shu a Tefnet zrodili Geba, Zemi, a Nut, Nebe. Ti dva byli zpočátku spojeni jako jeden.
Shu, bůh vzduchu, vytlačil Nut do nebes. Tam zůstane, klenouce se nad Gebem, svým druhem. Toužili být spolu, ale ve jménu Maat musí zůstat odděleni, aby naplnili svůj účel.
Nut zrodila pro Geba déšť a Geb dal věcem růst na zemi.
A jako obloha dává Nut narodit se Slunci každou noc před úsvitem, aby přes den sledovalo svou cestu kolem země a při soumraku zemřelo.
Shu a Tefnut stvořili další bohy.
Isis, královnu bohů.
Hathor, bohyni lásky a krásy.
Osirida, boha spravedlnosti a moudrosti.
Setha, boha zla.
Thotha, boha moudrosti.
Nephtys, ochránkyni mrtvých.
Ale chaos byl stále obrovský, nerozdělený zatím do řádů Maat. Shu a Tefnut se jednou ztratili v temných vodách Nu.
Atum zoufale hledal své děti. Vyslal své vševidoucí oko napříč nebem i zemí, aby je nalezlo.
Během času se Shu a Tefnut vrátili s okem. Když je Atum znovu uviděl, byl tak potěšen, že plakal radostí.
A jak tyto slzy padaly na zemi, stávaly se prvními lidmi.
Jak člověk zalidňoval zemi, měl za úkol udržovat pravdu a rovnováhu Maat. Úkolem člověka bylo ošetřovat zemi a uctívat bohy.
Bohové na oplátku ochraňovali a milovali své výtvory.
Aborginiové:
Vše bylo temnotou v čase před časem.
Temná země byla zvána Il-ba-lint-ja a nebylo na ní nic krom nekonečně dlouhé tyče vedoucí z půdy. Ta se natahovala z pusté země až k vrcholu nebes nad ní.
U základny tyče ležel v nejhustší noci speecí Ka-ro-ra.
Zatímco vše kolem něho byla hluboká černota, jeho sny byly tak zářivé a barevné jako svět, který známe dnes.
Snil o Bandicootech (vakojezevcích), a tak tato stvoření vzešla z jeho pupku, podpaží, nosu a úst.
Náhle přišel úsvit a Il-ba-lint byl poprvé zaplaven světlem.
Ka-ro-ra vstal z místa, kde spal. Spal po dlouhý, dlouhý čas, a tak byl hladový a unavený.
Chytil dva Bandicooty a uvařil si je v horku slunce. Když se najedl, uvědomil si, že byl osamělý.
Slunce se zahalilo a ponořilo pod horizont. Ka-ro-ra šel opět spát. Tentokrát snil o Bull-Roareru (starověký hudební nástroj), který se zjevili z jeho podpaží. Ten se změnil v mladého chlapce.
Přes den otec a syn lovili Bandicooty.
Přes noc, když spali, snil otec o více a více synech. Každé ráno po probuzení jich shledal dvakrát více, než po předchozí noci.
Přes den Ka-ro-ra a jeho synové jedli Bandicooty a vařili je na slunci.
Netrvalo dlouho, než Bandicooti došli.
Ka-ro-ra posílal syny na lov stále dál, ale oni se večer vraceli s práznou a hladoví. Bandicooti byli pryč.
Jednoho rána zaslechli podivný zvuk, a v mlžném světle zahlédli tmavé zvíře. Mysleli si, že by to mohl byt Bandicoot a zaútočili na něj.
„Nejsem Bandicoot! Jsem T-jen-ter-ama, muž jako vy. Teď jste mne zmrzačili!“
T-jen-ter-ama byl první z kangaroo (klokanů).
Ten večer se všichni jeho synové shromáždili kolem Ka-ro-ry.
Z díry v zemi, kde Ka-ro-ra spal, se vyvalila záplava medu, která pohltila celou zemi Il-ba-lint-ja.
Všichni naráz byli Ka-ro-rovi synové spolu s T-jen-ter-amou smeteni pryč, do podzemí, pryč z výhledu.
Ka-ro-ra zůstal stát u velké tyče. Ka-ro-ra šel spát, aby opět snil.
Inkové:
Na počátku slunce Pachacamac pomalu vystoupilo z jezera Titicaca.
Pachacamac byl tak jasný a zářivý, že nic kromě něj nebylo na nebi vidět. Ale v noci nebylo na obloze nic, tak vytvořil hvězdy, planety a měsíc.
Překrásný měsíc, Pachamama, se stala jeho ženou a spolu vládly nebesům i zemi.
Pachacamac vytvořil první lidi z kamene obrovské skalnaté hory.
První lidé byli ubohá stvoření. Nevěděli nic o světě, ani jak v něm přežít.
Slunce a měsíc zplodili syn a dceru. Z lítosti je poslali na zem, aby pomohli lidem.
Syn Pachacamacův učil muže obdělávat půdu, sázet obilí a stavět domy.
Dcera měsíce se ujala žen a učila je umění tkát a vařit.
„Naučte lidi laskavosti a spravedlivosti. Dám jim teplo a světlo, každý den bez výjimky, ale ujistěte se, že nezapomenou na své stvořitele.“
Pachacamacův syn se stal prvním Inkou. On a jeho sestra-manželka vládli prvním lidem.
Po nějaké době se Inka a jeho žena vydali na dlouhou cestu, aby našli dokonalé místo pro osídlení lidmi. Při každé zastávce zarazili do země jedno z otcových zlatých žezel. Každé zlaté žezlo bude pro lidi symbolem, aby na tom místě vybudovali město.
Když došli do údolí Huanacauri, zlaté žezlo se ponořilo do země a zmizelo.
Inka rozhodl, že zde bude stát první chrám slunce a že zde se jeho lid usadí.
Inka a jeho žena se vydali shromáždit lid. On vyrazil na sever, ona na jih.
Děti slunce byly překrásné a mluvili přesvědčivě a Pachacamacovi a jeho zákonech.
Když se setkali s lidmi v malých vesnicích, lidé byli tak pohnuti, že opouštěli své domovy a následovali Inku a jeho ženu do údolí Huanacauri.
Brzy měli následovníky z celé oblasti.
Následovníci Inkovi ženy se s ní usadili na jihu a jejich městem bylo Hurin-Cuzco, Jižní Město.
Následovníci Inky obsadili severní část údolí a pojmenovali své město Hanan-Cuzco, Město Severu.
Od té doby byla všechna města Inků rozdělena na jižní a severní poloviny, reprezentující mužskou a ženskou sílu.
Norsko:
Ginnungagap byla velká prázdnota, předcházející světu a všem věcem žijícím v něm.
Daleko na Jihu Ginnungagap byla ohnivá říše Muspell s dlouhými, horkými řekami. Nic zde nemohlo růst, protože nebe bylo vždy temné a hory byly bloky pevného ledu.
Pomalu, rok za rokem, začaly ohnivé zášlehy z Muspelli rozpouštět ledové hory Niflheimu. Z tajícího ledu vystoupil ledový obr Ymir, první bytost celé Ginnungagap.
Jako další vystoupila z ledu kráva. Kráva olizovala sůl z ledových hor a Ymir pil její mléko. A Ymir rostl a stával se stále větším.
Kráva slízala celé hory ledu. Pomalu olízala led i ze dvou dalších bytostí, tentokráte z boha Buriho a jeho božské manželky. Ti měli syna Bora, a jeho syn se jmenoval Odin. Odin se stal králem všech bohů.
Ymir byl krutý a brutální. Odin a ostatní bohové nemohli déle trpět toto zlo a tak ho zabili. Ymirovo obrovské tělo se stalo zemí. Jeho krev se stala moři, jeho maso půdou, jeho kosti horami a jeho vlasy stromy. Odin a ostatní bohové zformovali z jeho lebky nebesa, podpíraná čtyřmi pilíři.
Odin posbíral jiskry z ohnivých hlubin Muspellu a stvořil slunce a měsíc. Ty umístil na nebe.
Jak slunce a měsíc svítili na nový svět v Ginnungagap, led začal tát a rostliny a stromy růst.
Největším stromem ze všech byl Yggdrasil, rostoucí v samotném středu země. Jeho kořeny pronikaly až na dno světa a jeho listy se dotýkaly vrcholu nebes.
Odin byl s novým světem spokojen a pojmenoval jej Midgard, „Střední země“.
Ale svět stále potřeboval lidi. Na jedné ze svých procházek našel Odin dva padlé stromy, jasan a jilm. Zvedl je z bláta a vytvaroval z nich prvního muže a ženu. Odin jim vdechl život a dal jim rozum a city a sluch a zrak.
Odin pojmenoval muže Ask a ženu Embla. Z těchto dvou vzešla celá lidská rasa. Úkolem lidí bylo dohlížet na Midgard, zatímco bohové vystoupili do Asgardu, nebes.
Avšak ne každý byl potěšen Odinovou prací. Setry Ymira, obryně, stále truchlily nad jeho smrtí a hledaly příležitost k pomstě bohům, kteří jej zabili.
Shromáždily se u základny Aggdrasilu a začali do něj vyřezávat linie.
Každá linie byla lidským životem, plným zákrut a otáček, začínala lidským narozením a končila smrtí. A na konci každé linie udělaly hluboký zářez, aby zajistily, že lidé nikdy nebudou tak mocní, jako bohové.
Tato kouzla byla tak silná, že ani Odin na nich nemohl nic změnit. A tak se Yggdrasil stal znám jako „Strom života“ a lidé poznali ve svém světě utrpení a smrt.
Zulu:
V dávných časech, dříve než člověk nebo jakékoliv zvíře kráčeli po světě, byla jen temnota a jediné obrovské semeno.
Semeno se ponořilo do země a z něj začaly růst dlouhé výhonky rákosu.
Byly zvány „Uthlanga“, což znamená „Zdroj všech věcí“.
Pomalu a zvolna vyrostl jeden rákos v muže.
Byl to Unkulunkulu, První Muž, a stvořitel všech věcí.
Čím více rostl, tím se stával těžším. Nakonec, když dospěl, odlomil se od rákosu a spadl na zem.
Jak putoval zemí, viděl další rákosy rostoucí v muže a ženy.
Unkulunkulu odlomil první muže a ženy, medicinmany a jejich sny, dobytek a ryby a ptáky a divoká stvoření.
Stvořil proudy a hory, jezera a údolí, vítr a déšť a slunce a měsíc.
Unkulunkulu stvořil vše, co kolem sebe dnes vidíme.
Naučil první muže a ženy jak lovit a rozdělat oheň, jak vyrábět oděv a připravit kukuřici. A všem zvířatům dal jejich jména.
Když bylo toto vše vykonáno, Unkulunkulu poslal loudavého chameleona do světa se vzkazem, že jeho lid nikdy nezahyne.
Chameleon se se svým posláním mořil pomalu, pomalu, pomalu.
Po několika dnech začal být Unkulunkulu netrpělivý a poslal rychlou ještěrku do světa se vzkazem, že Smrt je již na cestě.
Rychlá ještěrka předběhla chameleona a dorazila do vesnice první.
Jakmile ještěrka předala svůj vzkaz, Smrt na sebe nenechala dlouho čekat a od té doby již lidský druh neopustila.
Navajo:
Před existencí tohoto světa ležel První Svět v temnotě a prázdnotě, v níž bylo jen šest bytostí.
Byly to První Muž, První Žena, Slaná Žena, Ohnivý Bůh, Kojot a Begochiddy, dítě Slunce.
Begochiddy jako první stvořil hory. Bílé na východě, modré na jihu, žluté na západě a černé na severu.
Ale stále nebylo světlo. První bytosti tím byly unaveny a rozhodly se opustit První Svět.
Ve středu Prvního Světa zasadil Begochiddy obrovské semeno, které vyrostlo ve vysokou, dutou třtinu.
Potom sebral vše, co stvořil, a lezl vnitřkem třtiny. Třtina rostla ven z Prvního Světa až do Druhého.
Druhý Svět byl světlý a modrý.
Když první bytosti vylezly z třtiny, shledaly Druhý Svět mnohem pěknějším místem k životu. Avšak Druhý Svět byl již obsazen Kočičími lidmi.
První bytosti a Kočičí lidé bojovali léta a léta.
Ale ani po letech nedokázali překonat své rozdíly. A tak Begochiddy znovu posbíral všechny Bytosti a vrátil se do třtiny.
Třtina stále rostla a prorostla až do Třetího světa.
Třetí Svět byl žlutý, překrásný a plný světla.
První Bytosti se zaradovaly, postavily tábor a měly spoustu dětí. Begochiddy stvořil řeky a jezera a hory a všechny druhy zvířat a ptáků. První Muž a Žena zde žili šťastně.
Jednoho dne našel Kojot při procházce podél řeky dítě Vodního Monstra z Třetího Světa.
Kojot dítě ukradl a schoval jej pod svou pokrývku.
Když Vodní Monstrum zjistilo, že se jeho syn ztratil, rozzuřilo se. Přivolalo deštivé bouře ze všech směrů a zaplavilo Třetí Svět.
Begochiddy a vše, co stvořil, utekl zpět do duté třtiny, a přinutil Kojota, aby dítě vrátil. Ale již bylo pozdě, Třetí Svět byl zcela zaplaven.
Konečně voda vystoupala až ke Čtvrtému Světu.
Saranče pomohlo proříznout díru do dalšího světa a vše, co Begochiddy stvořil, vylezlo a znovu postavilo své domy.
Begochiddy stvořil hory a umístil na nebe slunce, měsíc a hvězdy.
Tento svět nebyl tak překrásný, jako Třetí, ale stal se domovem Navajů.
Begochiddy naučil muže a ženy, jak správně žít, jak pěstovat kukuřici, dýně a fazole, a jak vzdávat dík za sklizně.