Je pátek, a mám velmi dobrou náladu, čehož využiji, abych se vážně nevážně podíval na zoubek mýtu známému a velikému. A vážně nevážně to bude ne proto, že bych chtěl mýtus (tak epický, že by o to mohl nepozorný čtenář zakopnout) nějak snižovat či znevažovat, ale proto, že vážně vážných zpracování už bylo moc a moc.

Trojská válka

Všechno to začalo mejdanem. Nebo tedy svatbou, a to svatbou krále Pélea a mořské (případně říční) bohyně Thetis (jinak také rodičů Achillea). Na tuto svatbu byli zváni lidé i bohové a všichni si to náramně užívali – a právě proto, aby si to užívali, tak nikdo nepozval Eris, bohyni sváru, disharmonie a chaosu. Ta si to – samozřejmě – nenechala líbit. Uprostřed svatebního veselí se vplížila na hostinu a vhodně umístila jedno zlaté jablko ze zahrady Hesperidek (přesně takové, jaká měl tři za úkol sehnat Herkules (a s trochou podvádění i získal)), ozdobené nápisem „Té nejkrásnější!“
V následujícím zmatku se o jablko (odtud příslovečné jablko sváru) začaly štěkat hned tři z významných bohyň tehdejšího Řecka. Héra (jejíž krása byla krásou zralé ženy, královny a matky), Pallas Athéna (i když byla bohyní moudrosti a spravedlivé, chytře vedené války, byla velmi háklivá na svůj vzhled) a Afrodité (hotovo, šmytec, koneckonců měla krásu přímo v popisu práce). A protože se nemohly dohodnout, obrátily se na Dia, aby je rozsoudil. Nutno říct, že Zeus, vládce bohů, nebyl na hlavu padlý, a tak na sebe ošemetnou úlohu nevzal. Pohotově přehrál roli soudce na mladičkého trojského prince Parida.
Z ne úplně jasných pohnutek Paris tou dobou popásal stádo ovcí, když se před ním objevili tři rozhádané bohyně a odstartovali první finále Miss World ve velkém stylu. A protože korupce vládne sportem a soutěžemi už od nepaměti, i ony se soudce snažili přesvědčit lákavými sliby. Héra mladíkovi slíbila vládu nad zemí od obzoru k obzoru. Athéna moudrost a mnohá vítězství ve slavných taženích, život hrdiny. Afroditina nabídka proti nim vypadala celkem skromně: nejkrásnější smrtelná žena světa. Horkokrevný mladík se, ke škodě své i mnoha a mnoha dalších, bez váhání rozhodl, dal jablko Afroditě a už se těšil na svatební noc.

Za nejkrásnější ženu světa byla považována Helena. Ani Afrodité, ani Paris nijak zvlášť neřešili, že je zadaná a provdaná za spartského krále Meneláa. Podle instrukcí bohyně Paric vyrazil na přátelskou diplomatickou návštěvu Sparty, a díky pečlivému plánování trefil dobu, kdy král sám vyrážel na cesty. Péči o hosty proto Meneláos svěřil své mladé ženě Heleně. Pak už stačilo, aby Afrodité postrčila svého syna Érota a byla ruka v rukávě (pod tógou?). helena se nalodila na loď trojského prince i s Meneláovou pokladnicí.
Těžko říct, jestli krále Meneláa po návratu domů víc krkla zpráva o útěku ženy, nebo o tom, že si z jeho jmění vzala řádné věno (možná si chudák myslel, že mu Paris ženu unesl a poklad ukradl), každopádně sebral svého přítele krále Ithaky Odyssea, pověstného svou mazaností a fikaností (podle bájeslovné terminologie obmyslného) a vyjel zjednat nápravu.
Netřeba snad nijak zdůrazňovat, že odtáhl s nepořízenou. Podle všeho se k němu trójané nechovali dvakrát pěkně, takže Meneláos (teď už pomalu s pěnou u pusy) se dohodl se svým bratrem Agamemnónem, králem mykénským, a začali verbovat do války. A protože hradby trojské sluly výškou a pevností jinde nevídanou, vzali to králové z gruntu a posbírali největší achájské vojsko, jaké kdo kdy viděl.
K samotnému verbování se váže hned několik legend. Například o tom, jak Odysseus, kterému věštba předpověděla, že jestli se pustí do války, uvidí rodnou Ithaku až za dvacet let, předstíral šílenství (ostatně, kdo na jeho místě by to s touhle věštbou nechtěl uhrát na modrou, že?). Zapřáhl do pluhu vola a osla a oral a sil sůl. No, neprošlo mu to, protože když před pluh položili jeho syna – nemluvně, pluh zastavil a prokázal tak příčetnost. Achillea chtěla zase před válkou a věštbou hrdinského, ale krátkého života uchránit matka a tak ho šoupla v ženských šatech mezi jeptišky. Odysseus ale na hromadu naházel šperky a šaty a mezi ně jeden meč. Když pak předstíral útok na klášter, jedna jeptiška se chopila mužnou, svalnatou ručkou zbraně a tím šel převlek do kopru.
Věštba, při které se had vyplazil na větev stromu a zadávil tam devět z deseti ptáčat, byla vysvětlována tak, že devět let se bude o Tróju bojovat, desátého roku padne. Ani vidina vleklé války Meneláa nepřesvědčila, že po světě běhají i jiné ženy, než Helena, a achájské vojsko vyplulo. Další věštba říkala, že první Řek na trojské půdě zemře. Odysseus opět osvědčil svou chytrost (nikdo z Řeků pochopitelně nechtěl z lodi ven s vidinou jisté smrti). Ithacký král hodil přes palubu štít a skočil na něj. Sice se tedy vylodil (což vidělo celé vojsko), ale na trojské půdě nestanul (což nedošlo skoro nikomu). Řekové, nadšení odvahou jednoho ze svých vůdců, se vyhrnuli z lodí – a první, který šlápl na břeh, dostal oštěpem takovou, že zemřel dřív, než dopadl na zem. To už se ale achájská vlna valila na obránce a ani potvrzení věštby je nemohlo zastavit.

Následovalo deset let krveprolévání, obléhání, útoků, protiútoků, hrdinských činů a vůbec války, tady spíše války. Princ Paris velel trojským lučištníkům, obranu města vedl jeho starší bratr Hektor, renomovaný hrdina. Na straně útočníků vynikal především Achilles (to se mu to hrdinovalo, když od něj zbraně nepřátel odskakovaly a nemohly mu ublížit) v čele svých Myrmidonů (i o nich již padla dříve zmínka), a právě chytrák Odysseus (co neměl v paži, to měl v hlavě). Celých devět let se to mlelo, vraždilo a mrzačilo (kvůli jedné babě?!?).
Nejvýznamnější události trojské války se točily právě kolem Achilea. Jednou se kvůli pěkné zajatkyni Bríseovnu – sestřenku Parida a Hektora(zase ženská!) rozhádal s Agamemnonem a odmítl bojovat dál. Trójané pohotově využili absence největšího řeckého bijce a jeho elitních Myrmidonů (bez velitele ani ránu!) a začali sklízet jedno dílčí vítězství za druhým. Nakonec Achileův bratranec a nejlepší přítel Patrokles zkusil hrdinu přemluvit k dalšímu boji, což se mu nepovedlo. Ale přesvědčil Achillea alespoň k tomu, že mu půjčil svou Héfaistem kovanou skvostnou výzbroj a nechal ho svým jménem vést Myrmidony. Ovšem Patrokles nebyl nezranitelný, a tak se Hektorovi podařilo ho v záchvatu statečnosti (původně se chtěl obětovat, aby jeho muži mohli ustoupit) zabít. Sice se dost podivil a asi i zklamal, že nezabil hrdinu Achillea, ale jen jeho zástupce, na druhou stranu bohem vykovaná výstroj mu i tak právem vítěze připadla, takže si neměl na co stěžovat.
Jenže Patroklova smrt pohnula i tvrdohlavým zatvrzelcem Achillem a tak poprosil svoji matku (Thetis, pamatujete?), ta mu u praprastrýčka (možná to není přesné, ale co) Héfaista vyprosila novou zbroj, a on se znovu zapojil do války. Vyzval k souboji Hektora, samozřejmě ho zabil, a jeho tělo pak vláčel za svým válečným vozem kolem hradeb města. Ale na prosbu stařičkého trojského krále Priama (toho k Achilleovi v převleku tajně dovedla Bríseovna) tělo mrtvého prince vydal k řádnému pohřbu.
Nedlouho potom nastoupil Achilleus ke svému poslednímu souboji, ve kterém dostal všeobecně známý kritický zásah do paty (která byla jediným zranitelným místem jeho těla) – šípem ze zálohy od prince Parida (hajzlík jeden!). Achilleovu smrt pomstil další lučištník, Filoktétes, dědic Herkulových šípů – střelil Parida do oka. Heleně už tehdy asi docházelo, co všechno způsobila (a koho že to vlastně má vedle sebe) a Parida odmítla ošetřit. Když pak prince odnášeli jeho bratři, upadl jim (náhoda?) a šíp si zarazil hluboko do hlavy a skonal. Helena pak pojala za muže jeho bratra Déifoba – na několik málo dní, protože po dobytí města ho skolil přímo v její ložnici původní manžel Meneláos.
Řekové po smrti Achillea v panice ustoupili až ke břehu moře. Kdyby se o Tróju neřezali už desátý rok, asi by to tehdy zabalili a jeli domů. A nikdo by jim to nemohl mít za zlé (mimochodem, jak asi po deseti letech v obléhaném městě vypadala Helena?). A tehdy (konečně!) zapojil Odysseus svůj výkonný mozek na plné obrátky a vytasil se s profláknutým a všeobecně známým (teď, tehdy samozřejmě ne) Trojským koněm. Král nechal rozebrat několik řeckých lodí (achájské vojsko prořídlo natolik, že k cestě zpět nepotřebovalo ani zdaleka celou flotilu) a postavit obrovskou, dutou sochu koně. Do té se naskládal pečlivě vybraný oddíl bojovníků v čele se samotným Odysseem. Zbytek vojska strhl tábor, nalodil se a zamířil směr domov. Trójané napřed nechápali, která bije, ale nakonec usoudili, že smrt Achillea nahlodala Řeky natolik, že další obléhání vzdali. A tím pádem že vyhráli. A že socha koně tu zůstala jako dar. A pomalu začínali slavit.
Jistý kněz (nebo věštec) jménem Láokoón, trójany varoval. Jediný Řek, kterého zde ustupující vojsko nechalo, trvdil, že kůň je dárek pro Pallas Athénu na usmířenou. Láokoón ale trvdil, že to je jen lest (od něj sotatně pochází výrok „Nevěřte Danaům, kteří vám přinášejí dary!“ (lat. quid quid id est timeo danaos et dona ferentes) – odtud příslovečný Danajský dar). Ostatně tenhle chlapík byl od začátku proti Paridovi a Heleně, Meneláos a Odysseus bydleli při své první návštěvě právě u něho. Nikdo mu nevěřil a tak bezmocně mrštil kopí na dřevěného koně. Sice prý zabil jednoho z ukrytých vojáků (těch mělo být asi třicet), ale pak se z moře vyplazili dva hadi a zabili jeho i jeho dva syny. Věštkyni Kassandře, která tvrdila, že uvnitř koně číhá smrt, nikdo nevěřil (už z principu). Navíc Láokoónovu smrt vzali jako znamení od bohů, že mlel nesmysly, a koně se jali táhnout k městu.
Pak už šlo všechno ráz na ráz. Kůň byl moc velký, takže se musela část hradby rozebrat, aby se dostal dovnitř. Na oslavě se všichni zmatlali jak carští důstojníci (včetně hlídek), řecký zvěd už pochodněmi navigoval vracející se flotilu s achájským vojskem, a Odysseus se svým záškodnickým oddílem otevíral jednu bránu města za druhou. Do rána Trója padla a bylo po všem.
Z Trójanu uprchl jen jakýsi Aeneias, druhý největší místní hrdina po Hektorovi, se synkem a skupinou uprchlíků (o mnoho let a dobrodružství později se usadil v dnešní Itálii a založil římský národ).
Odysseus se vracel na Ithaku opravdu celých deset let a jeho příhody jsou jedním z nejoblíbenějších řeckých mýtů.
Helena, která stačila během války dvakrát ovdovět, předstírala radost nad svou záchranou (tváří v tvář Meneláovi stojícímu s krvavým mečem nad tělem jejího druhého (třetího?) muže to nijak nepřekvapuje) a vyhnula se jakémukoliv trestu – byla jen nevinnou obětí únosu ze strany chlípného odporníka Parida. No, i ona a Menelaos se vraceli domů dlouhých sedm let, a při tom stačili zcestovat Egypt a Lybii.
Agamemnón se vrátil domů jen proto, aby byl zákeřně zavražděn i se svou družinou během uvítací hostiny – jeho žena si za léta odloučení našla útěchu u jeho bratrance Aigisthose.
Mimochodem, věštci předpovídali, že Paris způsobí Tróje zkázu už při jeho narození. A jako nemluvně měl být hned zabit. Ale starý dobrák laskavý Priamos to nedovolil.

Bohové pomáhali během tohoto konfliktu oběma stranám – Athéna radila svému oblíbenci Odysseovi, Apollon vedl Paridův šíp proti Achilleovi, Poseidon poslal hady na Laokoóna, Héfaistos koval Achilleovu zbroj, Afrodité povzbuzovala odvahu Hektorovu…
Deset let trval konflikt a zničil životy prakticky všech zúčastněných – i těch, co ho přežili! A všechno (samozřejmě v bájích, dějepisně se jednalo o válku obchodní) kvůli jedné jediné ženské… Nebo vlastně jedinému zlatému jablku? Nebo ješitnosti tří bohyň? Anebo úplně v počátku kvůli škodolibosti Eris, bohyně sváru? (Nutno uznat, že pokud vezmeme rovnici: Vzít jedno jablko a napsat na něj dvě slova + protřepat, nemíchat = deset let války, hádek, sporů a chaosů, zasahujících dva národy a skoro všechny bohy, pak Eris zafungovala s výkonností onoho pověstného motýla, který mávnutím křídel támhle rozpoutá bouři onde.)

Tak když už tady máme irských skoro na trojlístkovou výzdobu, tady jen něco navíc o hlavní postavě série příběhů, známých jako Ulsterský cyklus (a nejen tam se vyskytuje, čili výtah zde bude opravdu jen stručným nástinem): Cuchulain:

Cuchulain (také Cú Culainn, Cúchulainn, Cú Chulaind, Cúchulain), vlastním – původním – jménem Sétanta. Už o jeho zrození koluje několik nesourodých verzí – zda žena Deichtine (Deichtire) byla jeho matkou, nebo jen pěstounkou, zda byla sestrou krále Conchobara mac Nessa (již zmiňovaného), a nebo ženou jeho vozky, zda Lug, bůh Slunce, otec Cuchulaina, byl jejím mužem, nebo zda jej spolkla v podobě mouchy, zda ji unesl a vzal si ji proti její vůli, nebo zda Deichtine pouze asistovala porodu jeho ženy. Jisté je jen to, že největší irský hrdina přišel na svět během sněhové bouře, která zastihla královskou družinu na lovu „magických ptáků“, jimiž byly právě Lugovi posvátné vrány. Počasí donutilo lovce vyhledat přístřeší. Jejich hostitelem se – přirozeně inkognito – stal Lug. Dále následovala jedna z dříve nastíněných možností a výsledkem byl zdravý chlapec jménem Sétanta.

Sétanta byl již jako chlapec velmi výjimečný – údajně měl po sedmi prstech na rukou i na nohou, sedm zornic v každém oku a od narození plaval jako ryba. Když bylo Sétantovi sedm let, cestoval se svým strýcem Conchobarem a jeho dvorem. A jelikož neznal místní zvyklosti, vtrhl na místo, kde zdejší hoši hrávali hurling (irský fotbal s pálkami), cvičili a hráli si, aniž by předem požádal o jejich ochranu a dovolení. Populární verzí této historky je ta, v níž Sétanta snadno („s jednou rukou za zády“) srovnal všechny místní chlapce – budoucí válečníky, a že jich bylo podle některých až sto padesát. A po té, co mu král vysvětlil místní zvyklosti, sice vstoupil o ochranu místních chlapců, ale navíc je přinutil, aby oni přijali jeho ochranu.

O pár let později (netřeba zmiňovat, že i zde se údaje liší) byl Sétanta pozván, aby se králem Conchobarem (na kterého učinil dojem svým výkonem při hurlingu), zúčastnil hostiny na královu počest v domě kováře Culanna. Mohlo se jednat i o pozvání pro samotného chlapce, kterým chtěl kovář pochválit jeho sportovní výkon. Každopádně shodou okolností nedorazil chlapec ke kovářovu domu ani s královským doprovodem (nejprve dohrál hru), nebo sám, v okamžiku, kdy dům již hlídal kovářův obávaný, obrovský hlídací pes (zda král opomněl informovat o chlapcově příjezdu, nebo pozapomněl sám kovář, těžko říci). A jako správný hlídač se pes na chlapce vrhl. Sétanta se nezalekl a v sebeobraně se mu (ve věku zhruba dvanácti let, podle některý i sedmi) nakonec podařilo psa zabít. Zvedl jej prý jako pouhou hadrovou hračku a mrštil jím o poblíž stojící balvan tak silně, že psa usmrtil (podle jiných psa zadávil míčem na hurling, který mu do chřtánu nacpal pálkou). Kovář Culann byl smrtí svého psa zdrcen. A když statečný chlapec viděl jeho zármutek, nabídl se, že sám převezme povinnost hlídacího psa a bude kovářův majetek střežit, dokud si nenajde za zabitého psa náhradu. Tehdy (buď zásluhou moudrého druida Cathbada, nebo zásluhou lidové tvořivosti) bylo zapomenuto jméno Sétanta a z chlapce se stal Cuchulainn – Culannův pes.

Jednoho dne zaslechl Cuchulain druida Cathbada, vyučujícího žáky. I vyptával se ho na účel toho dne a dostal odpověď, že válečník, který toho dne vezme do ruky zbraň, získá věčnou slávu. Nečekaje na nic dalšího, pelášil chlapec (sedm let!) za králem, aby dostal nějaké zbraně. A říká se, že žádná zbraň nebyla dost dobrá, aby vydržela jeho sílu – krom výstroje samotného krále. A když to viděl druid Cathbad, velice truchlil, protože druhá polovina proroctví říkala, že kdo tento den vezme zbraň do ruky, získá věčnou slávu, ale jeho život bude krátký. Brzy si Cuchulain vyžádal od strýce (krále) válečný vůz – opět jej dokázal udržet jen vůz samotného krále – a provedl odvážný nájezd, při kterém zabil tři syny Nechtan Scéne, o kterých se říkalo, že zabili více ulsterských mužů, než vůbec nyní ulsterských žije. Když se Cuchulain vracel zpět, stále ještě jím zmítala děsivá bojová zuřivost, která z něj dělala tak strašlivého nepřítele. i sami ulsterští se obávali, že by se ve svém stavu mohl pustit i do nich, protože Cuchulain v tomto stavu nečinil rozdílu mezi přítelem a nepřítelem. Aby nedošlo ke strašlivému masakru, uchýlili se nakonec ulsterští k úskoku. Poslali chlapci v ústrety své ženy (někdy se říká, že jich bylo třikrát padesát a každá skupina nesla jeden sud ledové vody) – s odhalenými prsy (případně zcela nahé). Chlapec strnul a ve studu sklonil hlavu a zahleděl se do země. Tehdy se na něj vrhli ulsterští muži a ponořili ho do sudu ledové vody, aby zchladili jeho bojový žár. První sud s vodou po ponoření Cuchulaina vybuchl. Ve duhém se voda vyvařila. Ve třetím se již jen ohřála – taková byla síla jeho zuřivosti, takový byl jeho bojový zápal.

I hrdinný chlapec jednou dospěje v muže. A Cuchulain dospěl v muže opravdu povedeného. Tak povedeného, že se ulsterští muži začínali samými starostmi mračit. Bylo rozhodnutop, že Cuchulain se musí co nejdříve oženit, protože jinak bude krást ženy a půjčovat si dcery široko daleko. A Cuchualin si vybral nevěstu tak povedenou, jak byl on sám – překrásnou dívku jménem Emer. Nicméně její otec Fergall Monach sňatku nepřál, představoval si pro svou pověstně krásnou dceru lepšího nápadníka (rozuměno rodem a majetkem). A proto mu odmítl dceru dát, dokud neprojde válečnickým výcvikem u samotné Scatach (Scáthach – někdy „jen“ legendární válečnice, někdy přímo válečná bohyně). Podle všeho doufal, že Cuchulaina zabije samotná cesta na ostrov Alba (Skotsko), nebo alespoň výcvik. (Někdy se říká, že výcvik po Cuchulainovi chtěla sama Emer, aby prokázal svou cenu a vzal si ji jako opravdový válečník.) Cuchulain se výzvy nezalekl a stejně jako všechny předchozí ji přijal. Aby dosáhl svého, překonal Pláně Neštěstí, kde ostrá tráva řezala do nohou poutníků, Nebezpečné údolí, kde se na poutníky vrhala dravá zvířata, i Skalní most, který se zvedal do vertikální polohy, aby poutníky shodil do propasti (Cuchulain skočil doprostřed a na druhou stranu se sklouzl, když se most začal zvedat). Po této cestě se pustil do tréninku se Scatach. Mimo jiné naučil zacházet s kopím gaé bolga (Gaé bulg) – zbraní, kterou válečníci vrhali nohama, a která měla na hrotu takové zpětné háčky, že se musela z rány vyřezat i s masem. I když se Scatach pokusila držet Cuchulaina ve strachu o jeho život stranou (uspala ho lektvarem), zapojil se mladík do jejího boje s dávnou sokyní Aífe, nejsilnější ženou světa, aby se odvděčil za svůj trénink. S Aífe bojoval Cuchulain ve vyrovnaném souboji, ale nakonec ji porazil. Ušetřil její život a vznesl dvě podmínky. Aífe měla ukončit své nepřátelství ke Scatach a dát Cuchulainovi syna. Tak se i stalo.

Nechávaje za sebou těhotnou Aífe, Cuchulain se vrátil domů, aby nárokoval ruku své nevěsty Emer. Podle některých legend se ji její otec mezitím pokusil provdat za druhého nápadníka, krále Munsteru Lugaida mac Nóise. Ten však dívku odmítl, když se dozvěděl, že jeho konkurencí je právě Cuchulain. Navrátivšímu se mladíkovi však Forgall uzavřel před nosem brány pevnosti a dceru mu opět odmítl dát. Tehdy se Cuchulain rozzuřil, a vzal pevnost útokem. Pobil Forgallovi dva tucty mužů, zmocnil se Forgallova pokladu a unesl jeho dceru. Forgall sám se zabil pádem z opevnění pevnosti. Ke Cuchulainově svatbě se pojí také zajímavý příběh o králi Conchobarovi: Totiž jako panovník měl Conchobar „právo první noci“ u všech nevěst ve své zemi. A v tuto chvíli se dostal do úzkých – nechtěl rozzlobit Cuchulaina, jehož hněv byl velmi obáván, ani ztratit autoritu. Nakonec zasáhla moudrost druida Cathbada. Král sice strávil noc s překrásnou nevěstou a sdílel s ní lože, ale starý moudrý druid ulehl ke spánku mezi nevěstou a králem a nikdo tak nepocítil žádnou újmu.

Cuchulain mnohokrát dokázal svou sílu a odvahu při obraně Ulsteru proti všem nepřátelům. V sedmnácti letech zanedbal hlídkovou službu (s ženou) a dovolil armádě královny Medb z Connachtu, aby napadla Ulster. Jako jediný muž nebyl tehdy stižen kletbou slabosti, kterou Medb seslala, a tak bylo jen na něm, aby invazi zastavil a zabránil tak krádeži Hnědého ulsterského býka. Jednoho po druhém porážel v soubojích šampióny nepřátelské armády v měsíce trvajícím odporu.
Jako válečník propadal Cuchulain pověstné irské bojové (rudé) zuřivosti. Ta předčila (dalece) i legendární severské berserkry. Někdy je pro ni používán výraz „ríastrad“, někdy se nazývá hrůznou proměnou nebo křečí obludnosti. Údajně měnila těla bojovníků i po fyzické stránce, deformovala jejich těla, nadouvala jejich svaly a zanechávala je pokroucené nepříliš podobné lidem. Rudá větev, pověstná touto „křečí“, patřila mězi nejobávanější bojovníky Irska a v bitvě nepoužívala (z pochopitelných důvodů) zbroj. (poznámka bokem: tady je například možno najít předlohu komixového hrdiny Sláina)

Jednou Cuchulain také zachránil skandinávskou princeznu Derbforgaill, aby neskončila obětním nožem Fomorianů. Princezna se do Cuchulaina zamilovala, a se svou komornou se ho vrátila do Irska hledat – obě na sebe vzaly podobu labutí. Aniž by tušil, co se děje, sestřelil Cuchulain labuť prakem. Když zjistil, co udělal, zachránil princezně život podruhé a vysál kámen z jejího boku. Jelikož ale ochutnal její krev, nemohl ji pojmout za ženu a dal ji svému adoptivnímu synovi Lugaid Riab nDerg. Ten se měl stát velekrálem Irska, ale Lia Fáil – kámen osudu, který zaplakal, když na něj šlápl budoucí král – zůstal pod ním tichý. Cuchulain se na kámen rozlobil a mečem jej rozpoltil vedví. Brzy poté jedna z ulsterských žen ze žárlivosti na její krásu napadla Derbforgaill a smrtelně ji zranila. Brzy po smrti princezny zemřel žalem i Lugaid a skutečně se tedy nestal králem. V pomstě zničil Cuchulain dům žen, kde byla i vražedkyně skandinávské princezny, a 150 jich zabil.

Jedním z nejtragičtějších momentů Cuchulainovi legendy je smrt jeho syna Connla. Osm let po Cuchulainově svatbě vypravila Aífe podle slibu svého a Cuchulainova syna na cestu do Irska, kde měl hoch najít svého otce a stanout po jeho boku. Avšak chlapec zdědil otcovu svéhlavost a tak, když došel k hranicím Conchobarova panství, odmítl sdělit Cuchulainovi, kterého potkal na hranici, svou totožnost. Cuchulain jej považoval za vetřelce, možná špeha, a na místě jej zabil. Příliš pozdě z chlapcových posledních slov poznal, koho právě zahubil.

Mnoho dalších bitev i milostných dobrodružství je spojeno se jménem Cuchulaina, ale až příliš mnoho, aby byly všechny tyto události popsány zde. Podívejme se tedy na poslední okamžiky jeho slavného života.

I v případě Cuchulaino smrti se příběhy různí, stejně jako ty okolo jeho narození. Podle některých urazil Cuchulain bohyni smrti a bitev Morrigan, když ji odmítl jako milenku. Ona pak zařídila, že byl do boje povolán nemocen a oslabený. Na cestě do boje Cuchulain viděl starou ženu, jak omývá tělo a výstroj zabitého válečníka a poznal v něm sám sebe. Tehdy seznal, že jeho smrt je nevyhnutelná. Bojoval statečně a zuřivě, jako kdykoliv předtím, a když mu docházeli síly, přivázal se ke stojícímu kameni, aby zemřel vestoje, obklopen valem mrtvých nepřátel. Podle jiných se proti Cuchulainovi zatvrdila královna Medb, jejíž armádu porazil, shromáždila pod své vedení syny mužů, které Cuchulain zabil, a usilovala o jeho smrt. Nakonec ho lstí donutila porušit gáeás (geasa, geis), vlastně jakési tabu. Mezi tabu, která se na Cuchulaina vztahovala, patřilo jedno, které mu zakazovalo jíst maso psa. Jiné mu ovšem zakazovalo odmítnout pohostinnost jiných. Medb poslala starého muže, který Cuchulainovi nabídl pokrm z masa psa. Cuchulain neměl jak se vyhnout porušení tabu. To jej zanechalo oslabeného, „prokletého“ (podle některých legend byla paralyzována celá levá polovina jeho těla). Tehdy proti němu vyrazili synové jeho mrtvých nepřátel. V jejich čele kráčel Lugaid, syn Cú Roí, se třemi oštěpy. Ty původně patřili Cuchulainovi, ale zradou a lstí padly do rukou jeho nepřátel. Podle proroctví měl každý z nich ukončit život krále. Prvním oštěpem zabil Lugaid Cuchulainova vozku – krále mezi vozky, kočími válečných vozů. Druhým pak Cuchulainova koně Liath Macha – krále mezi koňmi. A třetím smrtelně zranil samotného Cuchulaina - krále mezi muži. Umírající hrdina se přivázal ke stojícímu kameni, aby zemřel vestoje. A takový byl strach jeho nepřátel, že až když na Cuchulainovi rameno usedl havran, odvážil se Lugaid přijít k němu a setnout mu hlavu. Tělo hrdiny se tehdy rozzářilo, jeho ruka s mečem poklesla a uťala Lugaidovi ruku. A světlo pohaslo, až když Cuchulainovi usekli pravou ruku (ruku se zbraní). Poslední Cuchulainově bitvě předcházela celá řada nešťastných znamení, která předpovídala smrt šampiona Irska. Vypráví se také, že Cuchulain vedl rozpravu se svým přítelem, Connallem Vítězným, a ptal se ho, jak dlouho by mu trvalo, než by ho pomstil, kdyby padl. Connal odpověděl, že dříve, než zapadne slunce toho dne, kdy Cuchulain zemře. Cuchulain pak dostal od přítele stejnou otázku. Ale on odpověděl, že by pomstu dokonal dříve, než by vystydla přítelova krev. Říká se, že Medb použila sílu kouzel, a nejenže oslabila Cuchulaina kletbou z porušeného tabu, ale navíc oklamala jeho smysly iluzemi, až se sám se svým vozem vrhl do boje proti celé její armádě. Cuchulain, největší z hrdinů starého Irska, padl za opět klamu, kletbám a lsti. Byl pomstěn svým přítelem, Connallem Vítězným, dříve než zapadlo slunce, když Connall, s pravou rukou přivázanou k boku, porazil a zabil v souboji jednorukého Lugaida…