Je pátek, a mám velmi dobrou náladu, čehož využiji, abych se vážně nevážně podíval na zoubek mýtu známému a velikému. A vážně nevážně to bude ne proto, že bych chtěl mýtus (tak epický, že by o to mohl nepozorný čtenář zakopnout) nějak snižovat či znevažovat, ale proto, že vážně vážných zpracování už bylo moc a moc.
Trojská válka
Všechno to začalo mejdanem. Nebo tedy svatbou, a to svatbou krále Pélea a mořské (případně říční) bohyně Thetis (jinak také rodičů Achillea). Na tuto svatbu byli zváni lidé i bohové a všichni si to náramně užívali – a právě proto, aby si to užívali, tak nikdo nepozval Eris, bohyni sváru, disharmonie a chaosu. Ta si to – samozřejmě – nenechala líbit. Uprostřed svatebního veselí se vplížila na hostinu a vhodně umístila jedno zlaté jablko ze zahrady Hesperidek (přesně takové, jaká měl tři za úkol sehnat Herkules (a s trochou podvádění i získal)), ozdobené nápisem „Té nejkrásnější!“
V následujícím zmatku se o jablko (odtud příslovečné jablko sváru) začaly štěkat hned tři z významných bohyň tehdejšího Řecka. Héra (jejíž krása byla krásou zralé ženy, královny a matky), Pallas Athéna (i když byla bohyní moudrosti a spravedlivé, chytře vedené války, byla velmi háklivá na svůj vzhled) a Afrodité (hotovo, šmytec, koneckonců měla krásu přímo v popisu práce). A protože se nemohly dohodnout, obrátily se na Dia, aby je rozsoudil. Nutno říct, že Zeus, vládce bohů, nebyl na hlavu padlý, a tak na sebe ošemetnou úlohu nevzal. Pohotově přehrál roli soudce na mladičkého trojského prince Parida.
Z ne úplně jasných pohnutek Paris tou dobou popásal stádo ovcí, když se před ním objevili tři rozhádané bohyně a odstartovali první finále Miss World ve velkém stylu. A protože korupce vládne sportem a soutěžemi už od nepaměti, i ony se soudce snažili přesvědčit lákavými sliby. Héra mladíkovi slíbila vládu nad zemí od obzoru k obzoru. Athéna moudrost a mnohá vítězství ve slavných taženích, život hrdiny. Afroditina nabídka proti nim vypadala celkem skromně: nejkrásnější smrtelná žena světa. Horkokrevný mladík se, ke škodě své i mnoha a mnoha dalších, bez váhání rozhodl, dal jablko Afroditě a už se těšil na svatební noc.
Za nejkrásnější ženu světa byla považována Helena. Ani Afrodité, ani Paris nijak zvlášť neřešili, že je zadaná a provdaná za spartského krále Meneláa. Podle instrukcí bohyně Paric vyrazil na přátelskou diplomatickou návštěvu Sparty, a díky pečlivému plánování trefil dobu, kdy král sám vyrážel na cesty. Péči o hosty proto Meneláos svěřil své mladé ženě Heleně. Pak už stačilo, aby Afrodité postrčila svého syna Érota a byla ruka v rukávě (pod tógou?). helena se nalodila na loď trojského prince i s Meneláovou pokladnicí.
Těžko říct, jestli krále Meneláa po návratu domů víc krkla zpráva o útěku ženy, nebo o tom, že si z jeho jmění vzala řádné věno (možná si chudák myslel, že mu Paris ženu unesl a poklad ukradl), každopádně sebral svého přítele krále Ithaky Odyssea, pověstného svou mazaností a fikaností (podle bájeslovné terminologie obmyslného) a vyjel zjednat nápravu.
Netřeba snad nijak zdůrazňovat, že odtáhl s nepořízenou. Podle všeho se k němu trójané nechovali dvakrát pěkně, takže Meneláos (teď už pomalu s pěnou u pusy) se dohodl se svým bratrem Agamemnónem, králem mykénským, a začali verbovat do války. A protože hradby trojské sluly výškou a pevností jinde nevídanou, vzali to králové z gruntu a posbírali největší achájské vojsko, jaké kdo kdy viděl.
K samotnému verbování se váže hned několik legend. Například o tom, jak Odysseus, kterému věštba předpověděla, že jestli se pustí do války, uvidí rodnou Ithaku až za dvacet let, předstíral šílenství (ostatně, kdo na jeho místě by to s touhle věštbou nechtěl uhrát na modrou, že?). Zapřáhl do pluhu vola a osla a oral a sil sůl. No, neprošlo mu to, protože když před pluh položili jeho syna – nemluvně, pluh zastavil a prokázal tak příčetnost. Achillea chtěla zase před válkou a věštbou hrdinského, ale krátkého života uchránit matka a tak ho šoupla v ženských šatech mezi jeptišky. Odysseus ale na hromadu naházel šperky a šaty a mezi ně jeden meč. Když pak předstíral útok na klášter, jedna jeptiška se chopila mužnou, svalnatou ručkou zbraně a tím šel převlek do kopru.
Věštba, při které se had vyplazil na větev stromu a zadávil tam devět z deseti ptáčat, byla vysvětlována tak, že devět let se bude o Tróju bojovat, desátého roku padne. Ani vidina vleklé války Meneláa nepřesvědčila, že po světě běhají i jiné ženy, než Helena, a achájské vojsko vyplulo. Další věštba říkala, že první Řek na trojské půdě zemře. Odysseus opět osvědčil svou chytrost (nikdo z Řeků pochopitelně nechtěl z lodi ven s vidinou jisté smrti). Ithacký král hodil přes palubu štít a skočil na něj. Sice se tedy vylodil (což vidělo celé vojsko), ale na trojské půdě nestanul (což nedošlo skoro nikomu). Řekové, nadšení odvahou jednoho ze svých vůdců, se vyhrnuli z lodí – a první, který šlápl na břeh, dostal oštěpem takovou, že zemřel dřív, než dopadl na zem. To už se ale achájská vlna valila na obránce a ani potvrzení věštby je nemohlo zastavit.
Následovalo deset let krveprolévání, obléhání, útoků, protiútoků, hrdinských činů a vůbec války, tady spíše války. Princ Paris velel trojským lučištníkům, obranu města vedl jeho starší bratr Hektor, renomovaný hrdina. Na straně útočníků vynikal především Achilles (to se mu to hrdinovalo, když od něj zbraně nepřátel odskakovaly a nemohly mu ublížit) v čele svých Myrmidonů (i o nich již padla dříve zmínka), a právě chytrák Odysseus (co neměl v paži, to měl v hlavě). Celých devět let se to mlelo, vraždilo a mrzačilo (kvůli jedné babě?!?).
Nejvýznamnější události trojské války se točily právě kolem Achilea. Jednou se kvůli pěkné zajatkyni Bríseovnu – sestřenku Parida a Hektora(zase ženská!) rozhádal s Agamemnonem a odmítl bojovat dál. Trójané pohotově využili absence největšího řeckého bijce a jeho elitních Myrmidonů (bez velitele ani ránu!) a začali sklízet jedno dílčí vítězství za druhým. Nakonec Achileův bratranec a nejlepší přítel Patrokles zkusil hrdinu přemluvit k dalšímu boji, což se mu nepovedlo. Ale přesvědčil Achillea alespoň k tomu, že mu půjčil svou Héfaistem kovanou skvostnou výzbroj a nechal ho svým jménem vést Myrmidony. Ovšem Patrokles nebyl nezranitelný, a tak se Hektorovi podařilo ho v záchvatu statečnosti (původně se chtěl obětovat, aby jeho muži mohli ustoupit) zabít. Sice se dost podivil a asi i zklamal, že nezabil hrdinu Achillea, ale jen jeho zástupce, na druhou stranu bohem vykovaná výstroj mu i tak právem vítěze připadla, takže si neměl na co stěžovat.
Jenže Patroklova smrt pohnula i tvrdohlavým zatvrzelcem Achillem a tak poprosil svoji matku (Thetis, pamatujete?), ta mu u praprastrýčka (možná to není přesné, ale co) Héfaista vyprosila novou zbroj, a on se znovu zapojil do války. Vyzval k souboji Hektora, samozřejmě ho zabil, a jeho tělo pak vláčel za svým válečným vozem kolem hradeb města. Ale na prosbu stařičkého trojského krále Priama (toho k Achilleovi v převleku tajně dovedla Bríseovna) tělo mrtvého prince vydal k řádnému pohřbu.
Nedlouho potom nastoupil Achilleus ke svému poslednímu souboji, ve kterém dostal všeobecně známý kritický zásah do paty (která byla jediným zranitelným místem jeho těla) – šípem ze zálohy od prince Parida (hajzlík jeden!). Achilleovu smrt pomstil další lučištník, Filoktétes, dědic Herkulových šípů – střelil Parida do oka. Heleně už tehdy asi docházelo, co všechno způsobila (a koho že to vlastně má vedle sebe) a Parida odmítla ošetřit. Když pak prince odnášeli jeho bratři, upadl jim (náhoda?) a šíp si zarazil hluboko do hlavy a skonal. Helena pak pojala za muže jeho bratra Déifoba – na několik málo dní, protože po dobytí města ho skolil přímo v její ložnici původní manžel Meneláos.
Řekové po smrti Achillea v panice ustoupili až ke břehu moře. Kdyby se o Tróju neřezali už desátý rok, asi by to tehdy zabalili a jeli domů. A nikdo by jim to nemohl mít za zlé (mimochodem, jak asi po deseti letech v obléhaném městě vypadala Helena?). A tehdy (konečně!) zapojil Odysseus svůj výkonný mozek na plné obrátky a vytasil se s profláknutým a všeobecně známým (teď, tehdy samozřejmě ne) Trojským koněm. Král nechal rozebrat několik řeckých lodí (achájské vojsko prořídlo natolik, že k cestě zpět nepotřebovalo ani zdaleka celou flotilu) a postavit obrovskou, dutou sochu koně. Do té se naskládal pečlivě vybraný oddíl bojovníků v čele se samotným Odysseem. Zbytek vojska strhl tábor, nalodil se a zamířil směr domov. Trójané napřed nechápali, která bije, ale nakonec usoudili, že smrt Achillea nahlodala Řeky natolik, že další obléhání vzdali. A tím pádem že vyhráli. A že socha koně tu zůstala jako dar. A pomalu začínali slavit.
Jistý kněz (nebo věštec) jménem Láokoón, trójany varoval. Jediný Řek, kterého zde ustupující vojsko nechalo, trvdil, že kůň je dárek pro Pallas Athénu na usmířenou. Láokoón ale trvdil, že to je jen lest (od něj sotatně pochází výrok „Nevěřte Danaům, kteří vám přinášejí dary!“ (lat. quid quid id est timeo danaos et dona ferentes) – odtud příslovečný Danajský dar). Ostatně tenhle chlapík byl od začátku proti Paridovi a Heleně, Meneláos a Odysseus bydleli při své první návštěvě právě u něho. Nikdo mu nevěřil a tak bezmocně mrštil kopí na dřevěného koně. Sice prý zabil jednoho z ukrytých vojáků (těch mělo být asi třicet), ale pak se z moře vyplazili dva hadi a zabili jeho i jeho dva syny. Věštkyni Kassandře, která tvrdila, že uvnitř koně číhá smrt, nikdo nevěřil (už z principu). Navíc Láokoónovu smrt vzali jako znamení od bohů, že mlel nesmysly, a koně se jali táhnout k městu.
Pak už šlo všechno ráz na ráz. Kůň byl moc velký, takže se musela část hradby rozebrat, aby se dostal dovnitř. Na oslavě se všichni zmatlali jak carští důstojníci (včetně hlídek), řecký zvěd už pochodněmi navigoval vracející se flotilu s achájským vojskem, a Odysseus se svým záškodnickým oddílem otevíral jednu bránu města za druhou. Do rána Trója padla a bylo po všem.
Z Trójanu uprchl jen jakýsi Aeneias, druhý největší místní hrdina po Hektorovi, se synkem a skupinou uprchlíků (o mnoho let a dobrodružství později se usadil v dnešní Itálii a založil římský národ).
Odysseus se vracel na Ithaku opravdu celých deset let a jeho příhody jsou jedním z nejoblíbenějších řeckých mýtů.
Helena, která stačila během války dvakrát ovdovět, předstírala radost nad svou záchranou (tváří v tvář Meneláovi stojícímu s krvavým mečem nad tělem jejího druhého (třetího?) muže to nijak nepřekvapuje) a vyhnula se jakémukoliv trestu – byla jen nevinnou obětí únosu ze strany chlípného odporníka Parida. No, i ona a Menelaos se vraceli domů dlouhých sedm let, a při tom stačili zcestovat Egypt a Lybii.
Agamemnón se vrátil domů jen proto, aby byl zákeřně zavražděn i se svou družinou během uvítací hostiny – jeho žena si za léta odloučení našla útěchu u jeho bratrance Aigisthose.
Mimochodem, věštci předpovídali, že Paris způsobí Tróje zkázu už při jeho narození. A jako nemluvně měl být hned zabit. Ale starý dobrák laskavý Priamos to nedovolil.
Bohové pomáhali během tohoto konfliktu oběma stranám – Athéna radila svému oblíbenci Odysseovi, Apollon vedl Paridův šíp proti Achilleovi, Poseidon poslal hady na Laokoóna, Héfaistos koval Achilleovu zbroj, Afrodité povzbuzovala odvahu Hektorovu…
Deset let trval konflikt a zničil životy prakticky všech zúčastněných – i těch, co ho přežili! A všechno (samozřejmě v bájích, dějepisně se jednalo o válku obchodní) kvůli jedné jediné ženské… Nebo vlastně jedinému zlatému jablku? Nebo ješitnosti tří bohyň? Anebo úplně v počátku kvůli škodolibosti Eris, bohyně sváru? (Nutno uznat, že pokud vezmeme rovnici: Vzít jedno jablko a napsat na něj dvě slova + protřepat, nemíchat = deset let války, hádek, sporů a chaosů, zasahujících dva národy a skoro všechny bohy, pak Eris zafungovala s výkonností onoho pověstného motýla, který mávnutím křídel támhle rozpoutá bouři onde.)