Dnes něco málo z českých luhů a hájů, (i když jen původem) – volně převyprávěno, protože tentokrát ani není moc nejasností a rozporuplných verzí:
O Českém lvu:
Mnohá dobrodružství prožil mladý kníže, který se rozhodl svého otce překonat a pro svůj národ, na který byl nemálo hrdý, získat do znaku vznešenější zvíře, než jaké získal právě jeho otec, starý kníže Žibřid. A protože Žibřid vydobyl orla, čekal Bruncvíka nelehký úkol.
Rozloučil se mladý kníže se svou manželkou a vyměnil si s ní prsteny. Pak k ní tak promluvil, že pokud do sedmi let prsten jeho nespatří, seznat má, že kníže již není mezi živými. A přes veliký žal ženy své, Neoménie, vyrazil v doprovodu výkvětu rytířstva chrabrého, se třiceti nejlepšími, na dalekou cestu.
Obrněná knížecí družina jela po zemi tak dlouho, dokud se jim do cesty nepostavilo moře. Ani nedozírná vodní plocha nemohla změnit odhodlání mladého knížete, a proto si opatřil koráb a do zemí ještě vzdálenějších pokračoval.
Na široširém moři koráb přepadla bouře a co dětskou hračku hnala loď i s postrašenými plavci nocí a temnotou do neznáma. A když se z černoty vynořila pronikavou vůní provázená měkká, žlutavá záře, vyděsili se ještě více, protože slyšeli příběhy o děsivé Jantarové hoře, a poznali, že krutá bouře jejich loď zahnala právě na to nehostinné místo. Nebylo na světě síly, která by zabránila větru dovést loď přímo k Jantarové hoře, přímo do záhuby. Bezcitný živel vyvrhl knížete i s jeho družiníky na pustý ostrov, úpatí Jantarové hory, kde nebylo čím se živit. A podle pověsti kdo jednou u Jantarové hory stanul, nikdy nebyl s to ji opustit, jak silou a mocí magickou hora k sobě poutníky přitahovala.
A hynuli hladem Bruncvíkovi rytíři jeden po druhém, hynuli hladem, žízní a slabostí. I když zabili všechny své koně, i když vypili všechnu svou vodu, zásoby jednoho dne došli. Nedovolali se ani pomoci boží a vlastními silami uniknout nemohli. Až nakonec jen samotný kníže a nejstarší z rytířů jeho, Balád zvaný, zůstali jedinými živými na ostrově. A tehdy Balád knížete přesvědčil k riskantnímu úniku. Věda, že jednou do roka kolem ostrova pták Noh prolétá a kořist sobě hledá, knížete do koňské kůže zašil a netvorovi předhodil. Pták Noh nad ostrovem jednou, dvakrát zakroužil a pak uchvátil to, co považoval za chutné sousto koniny. Starý Balád, jenž pro věk již na sebe nedbal, zůstal na ostrově, a jeho kníže, mladý Bruncvík, se z bezvýchodné situace dostal.
Pták Noh zanesl v kůži zašitého knížete přímo ke svému hnízdu, kde jeho mladí na krmení čekali. Sotva starý odletěl a mladí se do oklovávání koňské kůže pustili, vyskočil kníže Bruncvík s mečem v ruce a všechny mladé ptačí obludy porubal. Nedbaje strmých ostrých skalisek sešplhal poté dolů a konečně v pouti své pokračoval – leč nevěděl, kde se nachází, a kam má jít. I stoupal a klesal nehostinnými horami, až narazil na hluboké, zalesněné údolí.
Veden nezvyklým hlukem a lomozem, stanul Bruncvík pojednou na mýtině, kde se v zuřivém zápase na život a na smrt zmítali lev a saň. Chvíli přimrazen sledoval mladý kníže nerozhodně nerovný boj královské šelmy a devítihlavé nestvůry, ale nakonec se rozhodl a statečně se do boje vložil na straně lva, neboť vyrazil na svou cestu, aby právě lva do znaku získal. Pro lva již mnohé zakusil a přetrpěl, proto nyní chrabře stanul proti strašlivé sani a pustil se do ní mečem. Zraněný a bojem vyčerpaný lev vděčně využil přerušení a z boje se stáhl.
Jako pravý rytíř rubal a sekal Bruncvík lítou saň, ale i jemu počaly časem síly docházet a nakonec se již vítězství saně nachýlilo. Tehdy odpočatý lev s mocným řevem do útoku opět vyrazil a drtivou ranou posekanou nestvůru zabil. A namísto, aby se lev nyní proti člověku obrátil, ulehl mírně knížeti k nohám. I přes Bruncvíkovu snahu šelmy se zbavit následoval lev věrně knížete a nehnul se od něj. Když pak dokonce pro hladového knížete skolil srnu, uznal Bruncvík, že šelmě křivdil a že jeho strach byl lichý. Po tři další léta pustinami bloudili spolu, nerozluční a věrní přátelé jeden druhému.
Po té dlouhé době, kdy osamoceni divočinou putovali, spatřil konečně Bruncvík z vrcholku hory moře a neznámý hrad. Nakonec Bruncvík i na samotný hrad dorazil, a tehdy se nemálo podivil, protože tuze podivné bylo místní dvořanstvo – nezvyklými, nesprávnými počty oudů, uší i očí vládly, někteří dvouhlaví, jíní s hlavou psí, rohatí a šupinatí, chlupatí, barevní, obrovští i zakrslí. A jejich král, Olibrius, Bruncvíka zadržel, když kníže, znepokojen vzhledem dvořanstva jeho, hrad chtěl zase urychleně opustit. A nedal král jinak, než že Bruncvíka pustí jen pod tou podmínkou, že dceru jeho osvobodí z držení draka Baziliška.
Nemaje příliš na vybranou, neb na hradě plném oblud roztodivných ostávat nechtěl déle, než nezbytně nutné bylo, vydal se Bruncvík pro princeznu. Bez potíží doplul na půjčeném člunu k ostrovu draka Baziliška a hladce se dostal i k jeho hradu. Avšak hrad ten trojí bránou vybaven byl, a každá brána střeženě byla obludami tím strašnějšími, čím dále do hradu se poutník dostal. A tak se Bruncvík, bok po boku s věrným lvem, opět pustil do krvavého boje. A nakonec probili se do nádherného sálu, kde princeznu skutečně nalezli.
Ačkoliv prince Bruncvíka před pánem hradu Baziliškem varovala, kníže se nezalekl, a když se hrozný drak se svou svitou oblud nepředstavitelných v jednom klubku do sálu nahrnul, stejně jako dříve jim český velmož hrdinně čelil. Posilněn prstenem, který mu princezna darovala, a který sílu dvaceti mužů do jeho paží vkládal, a podporován věrnýma udatným lvem, brzy družinu Baziliškovu porubal a rozsekal. Pak nastala zkouška nejtěžší, kdy samotnému draku s osmnácti ocasy postavit se musel. Do včera potýkali se spolu, pak ještě celou noc a teprve nazítří k poledni drak konečně zdechl pod deštěm ran.
Ač vítězný, i Bruncvík se tehdy svalil k zemi jako bez ducha, jsa k smrti vyčerpán dlouhým bojem i četnými zraněními. Devět dní se o něho starala princezna, než se znovu na nohy postavil a domů ji doprovodil. A tehdy byl Bruncvík zrazen. Ačkoliv za záchranu dcery Afriky mu král slíbil veškerou pomoc při návratu do vlasti, nyní mu řekl, že dcera jeho si svého osvoboditele oblíbila, a že se s ní Bruncvík musí oženit.
Ačkoliv plál hněvem a zároveň tonul ve stesku po domově, nemohl se Bruncvík celému dvoru na odpor stavět. Proti své vůli byl oženěn, avšak každého dne na břehu moře vyhlížel nějakou loď, která by mu k cestě ke svobodě a domů pomohla, i když věděl, že pouze železnými vraty, která hrad střežil, mohl by se dostat domů. Jednoho dne pak při svých toulkách po hradě našel Bruncvík v nejhlubším sklepení starý, přesto stále ostrý meč. Tak moc se mu zalíbil, že jej bez váhání vyměnil za svůj vlastní.
Zamlčev, že čepele zaměnil, vyptával se Bruncvík Afriky na meč ve sklepení. Jeho manželku ta otázka znepokojila, zamluvila ji a sklepená šla ihned zamknout. Opatrným naléháním však nakonec z ní kníže pravdu vymámil – meč prastarý že má neobvyklou a strašlivou moc, jíž není rovno. A dozvěděl se, že na povel stará zbraň seká hlavy jako blesk.
I když o slovech své ženy pochyboval, přeci jen Bruncvík nakonec meč z pochvy vytrhl a rozkaz jemu dal, aby všem obludným dvořanům, králi samému a dokonce i jeho dceři nevděčné hlavy dolů srazil. A meč hbitě jako blesk příkaz vykonal a všem obludným dvořanům, i králi Olibriovi, i jeho dceři Africe hlavy z ramen srazil. A Bruncvík si otevřel železná vrata a vyrazil i se lvem k domovu, kam jej srdce táhlo.
A přišel Bruncvík na své cestě na ostrov obývaný ďábly Azmodei, kteří jej k věčnému tanci nutit chtěli, ale přikázal meči, aby jim hlavy sťal, a potom v cestě svoboden pokračoval. A přišel Bruncvík na ostrov, kde našel město veliké, kde král Astriolus se ho pokusil zajmout a výhružkami donutit, aby tam zůlstal, ale kníže meč z pochvy vytrhl, a tak dlouho kázal jemu hlavy stínat, dokud král jeho odchodu nesvolil a doprovod mu nepřislíbil.
Bez vážnějších příhod dostal se tak Bruncvík konečně po letech opět do rodného kraje. Než do Prahy se vydal, ukryl se v poustevnický šat a jako chudý poutník vyrazil se lvem na hrad. Tou dobou tam panovalo veselí, protože když Noeménie prsten jeho neviděla, dala na radu svého otce, a cizímu knížeti ruku svou přislíbila. Bruncvík se nad tou novinou zarmoutil, ale neprozradil se. Prsten neviděn upustil do kněžniny číše, na hradní bránu napsal vzkaz „Ten, který před sedmi lety vyšel, je tu.“ a odešel.
Bruncvíkovi činy způsobily na hradě nemalé pozdvižení, a protože kněžna neutajila, k čemu došlo, ženich se s družinou vydal stíhat nečekaného soka. A tu, když Bruncvíka dohnali a jali, použil Bruncvík zase jednou svůj meč, a ženicha i s družinou o hlavy připravil. Potom svolal sněm svých pánů na jeden ze svých hradů, kteří jej s velkým pohnutím uvítali zpět, a s nimi teprve jel jako jejich kníže a pán zpět do Prahy. Neoménie zaplakala radostí z jeho návratu, po všech městech se všichni radovali a česká korouhev dostala bílého lva v rudém poli.
Ještě dlouho panoval a s manželkou spokojeně žil kníže Bruncvík, odvážný a spravedlivý. Když v požehnaném věku zemřel, brzy jej následoval i věrný lev, který se od hrobu svého pána nehnul a žalem chřadl.
Hluboko v pilíři Karlova mostu, u nohou sochy hrdinného velmože, je zazděn meč, který nepřátelům sám hlavy sekal. Podle pověsti, až bude zemi české nejhůře, vyjedou z Blaníka svatováclavští rytíři. A povede je sám kníže Václav. A při přejíždění mostu jeho bělouš kopytem vyhrábne Bruncvíkův meč a Václav se mocné zbraně chopí, zavelí „Všem nepřátelům země české hlavy dolů!“ a my budeme mít svatý klid.