• úvod
  • témata
  • události
  • tržiště
  • diskuze
  • nástěnka
  • přihlásit
    registrace
    ztracené heslo?
    FOSSYMýty, Legendy a Pověsti
    O legendách, pověstech a mýtech minulosti, ze všech koutů světa. Od Hercula po Sun Wu Kunga. Od Draků po Čachtickou paní.
    Nikoliv UL!

    - Legendy o stvoření světa
    - Mýtičtí tvorové
    - Bájní hrdinové

    Slyšeli jste střípek nějaké legendy, a chcete ji znát celou?
    Znáte nějaký pěkný mýtus, který Vás oslovil, a chcete se o něj podělit?
    Zajímá Vás, kdo byl Belerofontes, Tyr, nebo Hannibal?
    rozbalit záhlaví
    FOSSY
    FOSSY --- ---
    KID_MCHUTT:
    FJERTIL:
    Jak jste mohli zrovna manželku zapomenout? Vždyť byla jeho duší :)))
    KID_MCHUTT
    KID_MCHUTT --- ---
    FJERTIL: to jsme dva a oba jsme, předpokládám, líní to hledat :D
    FOSSY
    FOSSY --- ---
    FJERTIL: Pobavilo. Hodně :)
    FJERTIL
    FJERTIL --- ---
    FOSSY: Manžela bych věděl, tchýni bych věděl, lokalizaci bych věděl, ale sakra, kdo byla ta ženská...
    FOSSY
    FOSSY --- ---
    A jelikož už jsme dlouho nehádali, tak tady je něco klasického k zamyšlení:

    Jistá dáma měla velmi nerada konkurenci. A když jí jedna taková vyrostla, celkem pochopitelně ji to rozběsnilo. Nakonec poslal svého syna, aby konkurentce řádně zavařil. Ten se ale místo toho do konkurence zamiloval. Potom si ji vzal. Novomanželka se ale nechala zblbnout vlastní rodinou a manžela podrazila. Ten se vrátil k mamince. Ale manželka chtěla všechno napravit. Od tchýně, která ji pořád nenáviděla naplno, dostala podle očekávání sebevražedný úkol. A až když to s ní bylo nahnuté, tak se manžel, a posléze dokonce i tchýně - ta ovšem jen na přemlouvání a nátlak svých příbuzných - nad ní ustrnuli a nastal happy end.
    FOSSY
    FOSSY --- ---
    Citace wiki ohledně heraldiky:
    O zisku figury lva do znaku také vypráví příslušná heraldická legenda o Bruncvíkovi, která navazuje na legendu o Štilfrídovi. Tato legenda se zdá být inspirovaná také na německými bájemi, mimo jiné o Jindřichu Lvovi, odkud je také vyvozován název hlavní postavy, Bruncvíka, vzhledem k tomu, že Jindřich byl z Brušvíku (staroněmecky von Bruneczwig).[3] Dříve se myslelo, že Bruncvík měl představovat českého knížete Vladislava II., ale tento názor se ukazuje jako chybný především vzhledem k Vladislavovým skutkům, podle kterých Bruncvík byl spíše jeho syn Přemysl Otakar I. Tomu by také odpovídalo to, že král Přemysl nejspíš skutečně získal lva od syna Jindřicha, budoucího císaře Oty IV.

    Jinak jsem narazil jen na zmínky, že pověst sepsal A. Jirásek na základě staré mytologie (?), podle rozborů odráží spíš germánskou kulturu a dokonce i Žibřid a jeho získávání orla (orlice) do znaku je prý vykrádačka staršího Siegfrieda (no, určitá podobnost jména by tu byla).

    A ano, od chvíle, kdy získá HLAVY-DOLU-MEČISKO je Bruncvík celkem monotónní nuda...
    FJERTIL
    FJERTIL --- ---
    Kdo je vlastně autorem Bruncvíka?
    Trochu v tom cítím Odysseu... (ale takovou oškubanou, českou)
    A jak to tak čtu, tak všemocné artefakty nejsou jen výmysl Arabely, ale mají u nás dlouholetou tradici.
    FOSSY
    FOSSY --- ---
    Dnes něco málo z českých luhů a hájů, (i když jen původem) – volně převyprávěno, protože tentokrát ani není moc nejasností a rozporuplných verzí:

    O Českém lvu:

    Mnohá dobrodružství prožil mladý kníže, který se rozhodl svého otce překonat a pro svůj národ, na který byl nemálo hrdý, získat do znaku vznešenější zvíře, než jaké získal právě jeho otec, starý kníže Žibřid. A protože Žibřid vydobyl orla, čekal Bruncvíka nelehký úkol.
    Rozloučil se mladý kníže se svou manželkou a vyměnil si s ní prsteny. Pak k ní tak promluvil, že pokud do sedmi let prsten jeho nespatří, seznat má, že kníže již není mezi živými. A přes veliký žal ženy své, Neoménie, vyrazil v doprovodu výkvětu rytířstva chrabrého, se třiceti nejlepšími, na dalekou cestu.
    Obrněná knížecí družina jela po zemi tak dlouho, dokud se jim do cesty nepostavilo moře. Ani nedozírná vodní plocha nemohla změnit odhodlání mladého knížete, a proto si opatřil koráb a do zemí ještě vzdálenějších pokračoval.
    Na široširém moři koráb přepadla bouře a co dětskou hračku hnala loď i s postrašenými plavci nocí a temnotou do neznáma. A když se z černoty vynořila pronikavou vůní provázená měkká, žlutavá záře, vyděsili se ještě více, protože slyšeli příběhy o děsivé Jantarové hoře, a poznali, že krutá bouře jejich loď zahnala právě na to nehostinné místo. Nebylo na světě síly, která by zabránila větru dovést loď přímo k Jantarové hoře, přímo do záhuby. Bezcitný živel vyvrhl knížete i s jeho družiníky na pustý ostrov, úpatí Jantarové hory, kde nebylo čím se živit. A podle pověsti kdo jednou u Jantarové hory stanul, nikdy nebyl s to ji opustit, jak silou a mocí magickou hora k sobě poutníky přitahovala.
    A hynuli hladem Bruncvíkovi rytíři jeden po druhém, hynuli hladem, žízní a slabostí. I když zabili všechny své koně, i když vypili všechnu svou vodu, zásoby jednoho dne došli. Nedovolali se ani pomoci boží a vlastními silami uniknout nemohli. Až nakonec jen samotný kníže a nejstarší z rytířů jeho, Balád zvaný, zůstali jedinými živými na ostrově. A tehdy Balád knížete přesvědčil k riskantnímu úniku. Věda, že jednou do roka kolem ostrova pták Noh prolétá a kořist sobě hledá, knížete do koňské kůže zašil a netvorovi předhodil. Pták Noh nad ostrovem jednou, dvakrát zakroužil a pak uchvátil to, co považoval za chutné sousto koniny. Starý Balád, jenž pro věk již na sebe nedbal, zůstal na ostrově, a jeho kníže, mladý Bruncvík, se z bezvýchodné situace dostal.
    Pták Noh zanesl v kůži zašitého knížete přímo ke svému hnízdu, kde jeho mladí na krmení čekali. Sotva starý odletěl a mladí se do oklovávání koňské kůže pustili, vyskočil kníže Bruncvík s mečem v ruce a všechny mladé ptačí obludy porubal. Nedbaje strmých ostrých skalisek sešplhal poté dolů a konečně v pouti své pokračoval – leč nevěděl, kde se nachází, a kam má jít. I stoupal a klesal nehostinnými horami, až narazil na hluboké, zalesněné údolí.
    Veden nezvyklým hlukem a lomozem, stanul Bruncvík pojednou na mýtině, kde se v zuřivém zápase na život a na smrt zmítali lev a saň. Chvíli přimrazen sledoval mladý kníže nerozhodně nerovný boj královské šelmy a devítihlavé nestvůry, ale nakonec se rozhodl a statečně se do boje vložil na straně lva, neboť vyrazil na svou cestu, aby právě lva do znaku získal. Pro lva již mnohé zakusil a přetrpěl, proto nyní chrabře stanul proti strašlivé sani a pustil se do ní mečem. Zraněný a bojem vyčerpaný lev vděčně využil přerušení a z boje se stáhl.
    Jako pravý rytíř rubal a sekal Bruncvík lítou saň, ale i jemu počaly časem síly docházet a nakonec se již vítězství saně nachýlilo. Tehdy odpočatý lev s mocným řevem do útoku opět vyrazil a drtivou ranou posekanou nestvůru zabil. A namísto, aby se lev nyní proti člověku obrátil, ulehl mírně knížeti k nohám. I přes Bruncvíkovu snahu šelmy se zbavit následoval lev věrně knížete a nehnul se od něj. Když pak dokonce pro hladového knížete skolil srnu, uznal Bruncvík, že šelmě křivdil a že jeho strach byl lichý. Po tři další léta pustinami bloudili spolu, nerozluční a věrní přátelé jeden druhému.
    Po té dlouhé době, kdy osamoceni divočinou putovali, spatřil konečně Bruncvík z vrcholku hory moře a neznámý hrad. Nakonec Bruncvík i na samotný hrad dorazil, a tehdy se nemálo podivil, protože tuze podivné bylo místní dvořanstvo – nezvyklými, nesprávnými počty oudů, uší i očí vládly, někteří dvouhlaví, jíní s hlavou psí, rohatí a šupinatí, chlupatí, barevní, obrovští i zakrslí. A jejich král, Olibrius, Bruncvíka zadržel, když kníže, znepokojen vzhledem dvořanstva jeho, hrad chtěl zase urychleně opustit. A nedal král jinak, než že Bruncvíka pustí jen pod tou podmínkou, že dceru jeho osvobodí z držení draka Baziliška.
    Nemaje příliš na vybranou, neb na hradě plném oblud roztodivných ostávat nechtěl déle, než nezbytně nutné bylo, vydal se Bruncvík pro princeznu. Bez potíží doplul na půjčeném člunu k ostrovu draka Baziliška a hladce se dostal i k jeho hradu. Avšak hrad ten trojí bránou vybaven byl, a každá brána střeženě byla obludami tím strašnějšími, čím dále do hradu se poutník dostal. A tak se Bruncvík, bok po boku s věrným lvem, opět pustil do krvavého boje. A nakonec probili se do nádherného sálu, kde princeznu skutečně nalezli.
    Ačkoliv prince Bruncvíka před pánem hradu Baziliškem varovala, kníže se nezalekl, a když se hrozný drak se svou svitou oblud nepředstavitelných v jednom klubku do sálu nahrnul, stejně jako dříve jim český velmož hrdinně čelil. Posilněn prstenem, který mu princezna darovala, a který sílu dvaceti mužů do jeho paží vkládal, a podporován věrnýma udatným lvem, brzy družinu Baziliškovu porubal a rozsekal. Pak nastala zkouška nejtěžší, kdy samotnému draku s osmnácti ocasy postavit se musel. Do včera potýkali se spolu, pak ještě celou noc a teprve nazítří k poledni drak konečně zdechl pod deštěm ran.
    Ač vítězný, i Bruncvík se tehdy svalil k zemi jako bez ducha, jsa k smrti vyčerpán dlouhým bojem i četnými zraněními. Devět dní se o něho starala princezna, než se znovu na nohy postavil a domů ji doprovodil. A tehdy byl Bruncvík zrazen. Ačkoliv za záchranu dcery Afriky mu král slíbil veškerou pomoc při návratu do vlasti, nyní mu řekl, že dcera jeho si svého osvoboditele oblíbila, a že se s ní Bruncvík musí oženit.
    Ačkoliv plál hněvem a zároveň tonul ve stesku po domově, nemohl se Bruncvík celému dvoru na odpor stavět. Proti své vůli byl oženěn, avšak každého dne na břehu moře vyhlížel nějakou loď, která by mu k cestě ke svobodě a domů pomohla, i když věděl, že pouze železnými vraty, která hrad střežil, mohl by se dostat domů. Jednoho dne pak při svých toulkách po hradě našel Bruncvík v nejhlubším sklepení starý, přesto stále ostrý meč. Tak moc se mu zalíbil, že jej bez váhání vyměnil za svůj vlastní.
    Zamlčev, že čepele zaměnil, vyptával se Bruncvík Afriky na meč ve sklepení. Jeho manželku ta otázka znepokojila, zamluvila ji a sklepená šla ihned zamknout. Opatrným naléháním však nakonec z ní kníže pravdu vymámil – meč prastarý že má neobvyklou a strašlivou moc, jíž není rovno. A dozvěděl se, že na povel stará zbraň seká hlavy jako blesk.
    I když o slovech své ženy pochyboval, přeci jen Bruncvík nakonec meč z pochvy vytrhl a rozkaz jemu dal, aby všem obludným dvořanům, králi samému a dokonce i jeho dceři nevděčné hlavy dolů srazil. A meč hbitě jako blesk příkaz vykonal a všem obludným dvořanům, i králi Olibriovi, i jeho dceři Africe hlavy z ramen srazil. A Bruncvík si otevřel železná vrata a vyrazil i se lvem k domovu, kam jej srdce táhlo.
    A přišel Bruncvík na své cestě na ostrov obývaný ďábly Azmodei, kteří jej k věčnému tanci nutit chtěli, ale přikázal meči, aby jim hlavy sťal, a potom v cestě svoboden pokračoval. A přišel Bruncvík na ostrov, kde našel město veliké, kde král Astriolus se ho pokusil zajmout a výhružkami donutit, aby tam zůlstal, ale kníže meč z pochvy vytrhl, a tak dlouho kázal jemu hlavy stínat, dokud král jeho odchodu nesvolil a doprovod mu nepřislíbil.
    Bez vážnějších příhod dostal se tak Bruncvík konečně po letech opět do rodného kraje. Než do Prahy se vydal, ukryl se v poustevnický šat a jako chudý poutník vyrazil se lvem na hrad. Tou dobou tam panovalo veselí, protože když Noeménie prsten jeho neviděla, dala na radu svého otce, a cizímu knížeti ruku svou přislíbila. Bruncvík se nad tou novinou zarmoutil, ale neprozradil se. Prsten neviděn upustil do kněžniny číše, na hradní bránu napsal vzkaz „Ten, který před sedmi lety vyšel, je tu.“ a odešel.
    Bruncvíkovi činy způsobily na hradě nemalé pozdvižení, a protože kněžna neutajila, k čemu došlo, ženich se s družinou vydal stíhat nečekaného soka. A tu, když Bruncvíka dohnali a jali, použil Bruncvík zase jednou svůj meč, a ženicha i s družinou o hlavy připravil. Potom svolal sněm svých pánů na jeden ze svých hradů, kteří jej s velkým pohnutím uvítali zpět, a s nimi teprve jel jako jejich kníže a pán zpět do Prahy. Neoménie zaplakala radostí z jeho návratu, po všech městech se všichni radovali a česká korouhev dostala bílého lva v rudém poli.
    Ještě dlouho panoval a s manželkou spokojeně žil kníže Bruncvík, odvážný a spravedlivý. Když v požehnaném věku zemřel, brzy jej následoval i věrný lev, který se od hrobu svého pána nehnul a žalem chřadl.
    Hluboko v pilíři Karlova mostu, u nohou sochy hrdinného velmože, je zazděn meč, který nepřátelům sám hlavy sekal. Podle pověsti, až bude zemi české nejhůře, vyjedou z Blaníka svatováclavští rytíři. A povede je sám kníže Václav. A při přejíždění mostu jeho bělouš kopytem vyhrábne Bruncvíkův meč a Václav se mocné zbraně chopí, zavelí „Všem nepřátelům země české hlavy dolů!“ a my budeme mít svatý klid.
    FOSSY
    FOSSY --- ---
    Tak, na co bychom se podívali dneska? Co si dát pro změnu někoho, kdo byl (když už ne jednoznačně, tak přinejmenším z pohledu většiny) záporák? (Opět všeobecně, protože úplně všechno zmínit nestihnu a nevešel bych se).

    Morgana la Fay:

    Je těžké dobrat se nějakých výsledků u postavy z Artušovské legendy. Nejspíš existuje téměř tolik různých Morgan (Morgana, Morgain, Morgaine, Morigain,…), kolik existuje legend o Artušovi, o Merlinovi, o Excalibru, nebo o kouzlech v Británii.
    Takže od toho nejvšeobecnějšího: Mirgana jako silná a mocná ženská figura v Artušovském mýtu reprezentuje magii a kouzelnictví (jako protipól čaroděje Merlina), manipulativní a kontrolující přístup, a intriky. Vystupuje v mnoha různých rolích – léčitelka, čarodějnice, svůdkyně, intrikánka, královna, sestra, matka, víla… Ve většině příběhů dokáže například měnit podobu, vyzná se v léčení, je bystrá a pohotová, chladnokrevná a lstivá. A tam, kde je Morgana zápornou postavou, je navíc zlá, chamtivá, lačná moci, a využívá vlastní sexualitu ke svým cílům.
    V raných dílech o Artušovi vystupuje Morgana – pokud vůbec – jako nadpřirozená bytost (víla – la fay = z elfího, vílího lidu). Někdy je považována za Modron, velšskou bohyni a dceru velšského boha Avallacha (zjevná podobnost s Avalonem). Od dob francouzských rytířských romancí se objevuje jako skutečná žena, a to buď jako Artušova poloviční sestra (mají společnou matku), jako Merlinova žákyně (případně životní partnerka a žákyně), jako kněžka a léčitelka na ostrově Avalonu, jako kombinace dříve uvedeného, nebo jako něco úplně jiného.
    Asi nejčastěji je Morgana zobrazována jako záporná postava, Artušovi nepřátelská síla. Obvyklé, přinejmenším nejčastější, pojetí Morgany ji opravdu vnímá jako starší sestru Artuše. Je dcerou krále (případně vévody) Gorloise Cornwallského a jeho ženy Igraine. Po smrti Gorloise (která obvykle velmi úzce souvisí se zájmem Uthera Pendragona o její matku) se Igraine znovu provdala. A s Utherem Pendragonem si pořídila Artuše.
    Verze se liší co do příčiny Morganiny averze k Artušovi. Mohlo jít o fakt, že kvůli Utherovi zemřel její otec a nenávist k němu si čarodějka přenesla po Utherově smrti na jeho syna. Mohlo jít o to, že po smrti krále Gorloise nikdo nestál o jeho vznešené děti a Morgana byla poslána do kláštera. Nebo se mohlo jednat jen a pouze o touhu po moci. Morgana byla podle některých romancí provdána proti své vůli za krále Uriena a nespokojenost v manželství si vybíjela pomocí zástupu milenců – za to ji nechal Guinever, manželka Artuše, vykázat od dvora.
    Pokud se jednalo o smrtelnou ženu, shodují se příběhy na tom, že Morgana byla výjimečně inteligentní, a nad jiné vzdělaná žena (ať jako kněžka, nebo jako Merlinova studentka). V době, kdy čtení a psaní ovládali jen kněží a mudrci, a ani pro šlechtu nebylo běžné (Artuš sám prý číst neuměl, Lancelot dokázal stěží slabikovat jména), ovládala astronomii, filozofii, diplomacii, byla plně gramotná, znala latinu i francouzštinu a – samozřejmě – umění magie a kouzel.
    A nyní k problémům, které Artušovi tato síla zla, zosobněná do křehké ženy, způsobila:
    - Některé legendy říkají, že Morgana byla matkou Mordreda, který zradil a zabil krále Artuše. Podle některých dokonce pomocí kouzel svedla Artuše (nevlastního bratra) a Mordred byl i jeho syn. Většinou je jako matka Mordreda ovšem uváděna mladší Morganina sestra, Morgawse.
    - Morgana podle většiny legend má na svědomí odhalení vztahu mezi Guinever a Lancelotem. To způsobilo ztrátu manželky a prvního rytíře, nejlepšího přítele, naráz. Výsledkem mělo být výrazné oslabení Artušovi moci (lid o svém králi nutně pochyboval, pokud mu jeho vlastní žena byla nevěrná, navíc ji místo popravy poslal do kláštera, a Lancelota místo popravy vyhnal), a vlastně i dopad na samotného krále (podlomené zdraví, fyzické i duševní). Těžko říct, jestli to opravdu byl její plán, pokud ale ano, tak Morganě dokonale vyšel.
    - Díky kouzlům, radám, a armádě, kterou Morgana pomáhala sestavit, Mordred dokázal vystoupit v rovném boji proti Artušovi a krále zabít (zabili se navzájem, podle většiny legend).
    - Morgana zradila a o magickou moc připravila Merlina, Artušova rádce, který tak nemohl svému pánu stát po boku a zachránit jej před pádem.
    - Ve shodě s některými mýty Marogana navedla svého milence, aby ukradl Excalibur a pak s ním Artuše v boji muže proti muži zabil. Tento pokus selhal.
    - Morgana měla také Artušovi ukrást a do jezera hodit kouzelnou pochvu, patřící k Excaliburu – díky ní nemohl být král smrtelně raněn.
    (Možná to není úplně vše, ale to nejdůležitější ano.)
    Ale podle celé řady verzí byla Morgana charakterem kladným. Ať již jako léčitelka – kněžka na ostrově Avalonu, kde léčila raněného Artuše, nebo jako pomocnice samotného Merlina, nebo matka hrdinného rytíře Ywaina. Podle některých verzí legendy byla jednou ze čtyř královen (obrazně), které odnesly Artušovo tělo po jeho smrti na Avalon (Morgan, Královna Northgalesu, Královna Wastelandu a Nimue). I když i tam byla někdy příčinou odhalení románku mezi Guinever a Lancelotem, ačkoliv ze zcela jiných příčin.
    Nemluvě o tom, že podle některých byla Morgan bohyní (podle bretonských legend mořskou bohyní, nebo irská Morrigan).
    Buď jak buď, Morgana la Fay je nerozlučně spojena s Artušovskou legendou jako velmi mocná ženská figura. A to v období, které ženským postavám právě nepřálo (přálo, ale většinou v roli objektů zamilovanosti, nebo zachraňovaných krásek v nesnázích). Její boj proti Artušovi je někdy vnímám jako symbol boje keltského pohanství, stavějícího se na odpor nastupujícímu křesťanství. Hlavně modernější (=známější) zpracování ji stavějí do role jednoznačně zlé a záporné (dokonce si ji půjčily jako padoucha i komixy). Otázkou je, jestli opravdu byla záporák…
    FOSSY
    FOSSY --- ---
    FOSSY: Ještě něco malinko faktů:
    - báseň o Beowulfovi má přes 3 tisíce veršů
    - báseň o Beowulfovi tvoří 10% zachovaných písemností ve staroangličtině
    - pravděpodobně se jedná o křesťanským zpracováním ovlivněný (hlavně v otázkách morálky) severský příběh
    - Béowulf je kenning pro "Včelí vlk", tedy Medvěd (kenning je spojení dvou podstatných jmen v jedno, metaforicky vyjadřující význam)
    - Béowulf je hrdina gaétský (což není jednoznačně určující, může se jednat o Góty, Juty nebo Gauty
    - děj básně se odehrává v Dánsku (možná Švédsku)
    - a odkazem báseň samotná :) http://www8.georgetown.edu/departments/medieval/labyrinth/library/oe/texts/a4.1.html
    FOSSY
    FOSSY --- ---
    Dnešního borce netřeba dlouze představovat. Ani jeho legendu. Možná jen uvést na pravou míru některé věci a poodhalit roušku, namotanou moderními zpracováními na původní mýtus.

    Béowulf:

    Bylo nebylo, dánský král Hróthgar dal postavit velkou síň pro svůj lid. Tam se svou manželkou a poddanými hodoval, pil, slavil a zpíval. Jenže to přilákalo obludu, podle některých lidožravého obra, podle jiných trola. Bestii nejspíš vadil hluk, který zraňoval její citlivý sluch. Každopádně netvor jménem Grendel vtrhl do Hrothgarovi síně a zabíjel a zabíjel. Mnomo lidí padlo v krvi mrtvých k zemi, protože na Grendela neplatily lidské zbraně jeho šílené řádění tak nebralo konce.
    Když Dány dostatečně ztrestal, vrátil se Grendel do bažin, ve kterých přebýval. Hrothgar a jeho lidé síň opustili a uzavřeli – nechtěli již hodovat, ani slavit, ani zpívat. Smutné a tiché časy nastaly Dánům.
    A tehdy se objevil se čtrnácti družiníky mladý, avšak již slovutný hrdina Béowulf. Když seznal, jaké trápení dopadlo na Hrothgarovu zemi, zařekl se, že králi pomůže a nestvůrného Grendela zahubí. I se svými muži vstoupili do proklaté síně Heorot a čekali na příchod obludy. Odložil tehdy Béowulf zbraně i zbroj, řka, že ani netvor zbraní nepoužívá a on s ním bude čestně zápasit.
    Béowulfovi družínici páchali v síni hluk, zpívali a bušili zbraněmi o štíty, až krutého netvora opravdu přilákali. A Béowulf pustil se s netvorem do křížku. Po lítém boji vyrval hrdina Grendelovi paži z kloubu a nakonec ji celou od těla utrhl. Poražený, zraněný Grendel v hrůze uprchl.
    A slavil Béowulf se svými muži a s Hrothgarem slavné vítězství. Avšak za noci zaútočila na síň Heorot další obluda, možná ještě strašlivější, než samotný Grendel. Byla to ostatně Grendelova matka, rozzuřená a toužící po pomstě za smrt syna. I ona si vzala životy dánských válečníků. Béowulf s četným doprovodem vyrazil po jejích stopách. Ty však mizely pod hladinou jezera. Hrdina příliš nezaváhal a obrněn zbrojí a vyzbrojen půjčeným mečem následoval stvůru do hlubin.
    Grendelova matka zaútočila ne neohroženého Béowulfa, ale neuspěla. Stáhla ho ke dnu jezera a nakonec do jeskyně, kde s pozůstatky mnoha mrtvých mužů ležel i její zabitý syn. Tehdy a tam se pustili Grendelova matka a Béowulf do strašlivého boje. Obluda nemohla hrdinu zranit, její útoky odrážela zbroj. Ale ani Hrúting, půjčený meč, nemohl zranit obludu. Posléze, zaslepen zuřivostí, odhodil Béowulf nepotřebnou čepel, sebral z hromady vybavení po mrtvých jiný meč a znovu se obořil na Grendelovu matku. A čepel obrů, kde sebral, konečně dokázala nestvůru zranit a nakonec i zabít.
    Usekl hrdina hlavu mrtvého Grendela a i s pochmurnou trofejí se triumfálně vrátil na hladinu jezera.
    Po mnoha letech, kdy král Béowulf svému lidu dobře kraloval, ukradl otrok pohár ze zlatého dračího pokladu. Drak si nenechal krádež líbit, v hněvu opustil svou jeskyni a jal se pustošit zem. Béowulf sebral své vojsko a vyrazil proti obludě. Nakonec však svým mužům přikázal čekat, že se netvorovi postaví sám – čelem a se zbraní v ruce. Brzy shledal, že na tohoto draka jeho síly nestačí. Všichni jeho muži se stáhli ve strachu a hrůze. Všichni až na jednoho. Statečná Wiglaf se postavil po bok svého pána a spolu stvůru zabili. Drak byl mrtev, ale stejně tak byl smrtelně raněn sám Béowulf. Po smrti byl pohřben na útes s výhledem na moře a s ním – podle jeho přání – i dračí poklad. S tím byla spojena kletba, aby žádný chamtivec nevyrušil odpočívajícího hrdinu z jeho klidu…
    FOSSY
    FOSSY --- ---
    FOSSY: Za "českou čachtickou paní" byla označována Kateřina Bechyňová, jejíž kruté činy prozradil Václav Hájek z Libočan, kronikář.
    Nicméně jsem našel tvrzení, že v době, kdy vraždila a mučila a týrala, přebývala Kateřina na Karlštejně, i tvrzení, že k jejímu řádění docházelo doma na tvrzi v Pičíně.
    Kateřina Bechyňová byla odsouzená ke smrti hladem za vraždu nejméně čtrnácti osob a údajné pletky s ďáblem :)
    SYLVAEN
    SYLVAEN --- ---
    FOSSY: Přestřelka u OK by byla moc jednoduchá.. :) Však jsem psal že "Jeho nejproslulejší bitvu jmenovat nebudu, to by bylo příliš jednoduché"
    FOSSY
    FOSSY --- ---
    SYLVAEN: Když jsem sem psal o Docu Holidayovi, tak se to neujalo :) A přestřelku u OK jsi zapřel X)
    SYLVAEN
    SYLVAEN --- ---
    FOSSY: Correctamente.. Wyatt Berry Stapp Earp. :)
    FOSSY
    FOSSY --- ---
    FOSSY: Fuj, Wyatt...
    FOSSY
    FOSSY --- ---
    SYLVAEN: Nemůžu si pomoct, ale zní mi to jako Wayegtt Earp XD
    SYLVAEN
    SYLVAEN --- ---
    FOSSY: Tak tenhle termín slyším poprvé.. :)
    FOSSY
    FOSSY --- ---
    SYLVAEN: Ne, nemyslím. Báthory je u sousedů, mě zajímá "česká čachtická paní". :)
    SYLVAEN
    SYLVAEN --- ---
    A legendární hádanka při neděli..

    Byl nebyl (ale spíš byl) jeden muž, kterýžto si cti hleděl, poctivé chránil a zloduchům tipec zatínal. Narozdíl od jiných hrdinů z pověstí se nemohl chlubit tím že by jej bůh zplodil či víla Amálka obdařila kouzelným mečem, měl jen svou zbraň a svůj um díky kterému ji, jak se pravilo, uměl ovládat tak bleskurychle že protivník po své zbrani teprve sahal když ji náš hrdina čistil a opět uklízel.

    Stejně tak se nemohl chlubit ani tím že by armády nepřátel po desítkách kosil. Jeho pověst samotná byla zárukou že lapkové a jiní zloduchové sami zbraně raději skládali a z cesty se mu klidili. A když tak neučinili, náš hrdina (a jeho dva věrní bratři, méně slavní ale neméně skvělí válečníci) zloduchy do řiti nakopali.

    Jeho nejproslulejší bitvu jmenovat nebudu, to by bylo příliš jednoduché.. ale malou nápovědu dám. Říká se o něm že jeho umění se zbraní bylo tak mocné že když vstoupil do domu vína a zpěvu kde se jeho nepřátelé scházeli a za sebou kroky uslyšel, tasil a tak rychlý jeho útok byl že teprve až jeho věrný druh ve zbrani k zemi mrtev klesl, náš hrdina poznal jakého omylu se dopustil.

    Ach ano, a ještě díky jedné věci si ho někteří pamatovali.. díky jeho mocnému a hrdému porostu tváře, jemuž podobného aby pohledal.
    SYLVAEN
    SYLVAEN --- ---
    FOSSY: Pro chybějící internet (ano, až dneska se mi povedlo jakž takž ho dát do kupy) tedy opožděná odpověď.. myslíš tím slovenské Čachtice? :D Tedy Elizabetu Báthoryovou a tak dále a tak podobně? :D
    FOSSY
    FOSSY --- ---
    A jedna lehká otázka při pátku: Ke kterému hradu se váže pověst o "české čachtické paní" ?
    FOSSY
    FOSSY --- ---
    A pro změnu dva ze slavných Řeků:

    Sisyfos:
    Asi netřeba nijak moc představovat. Syn Aiola a Enarté, vnuk Helléna. Zakladatel a první král Korinthu.
    Podle bájí byl Sisyfos nejchytřejším (nebo alespoň nejprolhanějším) z Řeků. Když mu soused kradl krávy, usvědčil ho nápisem, který jim vyryl na kopyta, a potrestal tím, že svedl a obtěžkal jeho dceru (z kteréhožto počinu se zrodil slavný ithacký král Odysseus, hlavička po tatínkovi).
    Pomyslnou mez překročil, když výměnou za bezednou studnu prozradil říčnímu bohu Asóposovi, kdo a kam unesl jeho dceru. Zeus se proti otci své nejnovější oběti musel bránit blesky a nijak mu to nezvedlo náladu. Poslal svého bratra Háda, aby Sisyfa spoutal a odvlekl do podsvětí. Sisyfos ale Háda oblafnul a bůh skončil ve vlastních poutech v Sisyfově komoře. Vysvobodit Háda z ponižujícího zajetí přišel sám Áres, protože dokud byl Hádes vězněn, nemohl nikdo na světě zemřít.
    Áres osvobodil Háda a Sisyfa mu vydal k potrestání. Ani tehdy se ale chytrák Sisyfos nevzdával, a před odchodem zakázal své ženě, aby pohřbila jeho tělo. Když pak skončil v podsvětí, šel rovnou za Persefonou, Hádovou manželkou, a začal hrát na její soucit. Nakonec ji ukecal, aby ho na tři dny pustila zpátky na zem, aby mohl zajistit vlastní pohřeb.
    Sisyfos samozřejmě neměl v plánu se po uplynutí lhůty vrátit do říše mrtvých. Ale bohové se ho rozhodně nemínili vzdát a konec konců měli trochu větší páky. Pro Sisyfa si přišel Hermes a tentokrát ho odvlekl přímo do Tartaru. Soudci mrtvých vyměřili možná spravedlivý, ale určitě dost krutý trest – Sisyfos musí po celou věčnost tlačit a kutálet do kopce obrovský kulatý balvan. Jeho úkolem je překulit kámen na druhou stranu, ale těsně pod vrcholkem se mu balvan vždy vysmekne a skutálí se na počátek cesty. Sisyfos je nucen znovu a znovu vykonávat vyčerpávající, ubíjející práci bez vyhlídky na její konec, a navíc je mu veškerý jeho důvtip a lstivost k ničemu.
    Sisyfovská práce je dnes synonymem nesmyslné a zbytečné námahy bez konce.

    A druhým legendárně potrestaným Řekem, kterého si představíme, je

    Tantalos:

    Možná byl synem samotného Dia, možná jen jeho oblíbencem. Ale říká se, že byl zván na Olymp a sedával na hostinách s bohy. Není divu, že mu to stouplo do hlavy. Menší pochybení (mluvení o tajemstvích bohů a odnášení ambrózie a nektaru z Olympu na zem) mu Zeus velkoryse promíjel. Odpustil mu i křivopřísežnictví a pýchu. Ale jednoho dne to i Tantalos přepískl přes jakoukoliv přijatelnou míru.
    Král Tantalos měl tři děti – Peolopa, Niobé (zmiňována už dříve) a Brotea. Jednoho dne pozval na oplátku bohy na hostinu k sobě do paláce. A protože chtěl vyzkoušet jejich vševědoucnost, naservíroval jim jako hlavní chod svého syna Pelopa (údajně ho sám zabil, rozporcoval i připravil). Bohové mu na to samozřejmě neskočili (jen Démétér, truchlící nad únosem dcery Persefony, snědla jediné sousto), maso svařili v kotli zpět v jeden celek, a chlapci vdechli zpět život (díru na rameni, kde si kousla Démétér, zaplnili slonovinou).
    No, a synovrah putoval rovnou do nejtemnější části Tartaru a potrestán trojím mučením.
    Zaprvé stojí Tantalos po krk v chladivé, průzračné vodě, ale navěky trpí žízní, protože voda klesne, když se napít.
    Zadruhé má Tantalos těsně před obličejem větev obtěžkanou ovocem, ale trpí věčným hladem, protože když se po větvi natáhne, větev se stáhne z jeho dosahu.
    A za třetí trpí Tantalos věčným strachem z obrovského viklanu, který se skřípotem balancuje nad jeho hlavou, jen jen spadnout.
    Kliknutím sem můžete změnit nastavení reklam