Jubilejní desátý úkol byl opravdová perlička. Dojít na ostrov Eritheia – až na samotném západním konci Země, a přihnat zpátky stáda dobytka (obrovská stáda nádherného dobytka). Jejich majitelem byl obr se třemi těly Géryonés, hlídačem stooký a stooký obr Eurytión a jeho pes Orthos (také obrovský). Héraklés postavil cestou Héraklovy sloupy, a když ho slunce málem upeklo, vystřelil po něm – Hélios se na něj kupodivu nenaštval, místo toho mu pomohl přeplout na ostrov. Pak už Héraklés zabil nejdřív Ortha, hned potom Eurytióna, a nakonec i Géryonése, a stal se zlodějem dobytka. Cestou domů, s obrovským stádem, to vůbec neměl lehké. Zlodějů dobytka bylo najednou všude plno. A tak se Héraklés musel nejdřív utkat se silákem Erykem, pak s obrem Kákem (oba mu kradli krávy), a nakonec mu Héra kousek před cílem stádo splašila. Hérakles měl co dělat, aby na všechny strany rozeběhnuté stádo zase sehnal a dovedl celé až do Mykén. A tak, jako třešničku na dortu, Eurystheus célé stádo obratem věnoval Héře.
Dosud věnoval Héraklés plnění úkolů nějakých osm let. A kdyby nebyl Eurystheus takový vypočítavý zmetek, měl by je z krku. Jenže dva úkoly král hrdinovy neuznal – Hydru kvůli pomoci Ioláa, a Augiášův chlév kvůli mzdě (kterou stejně nakonec nedostal). A tak dostal dva náhradní úkoly. Prvním z nich bylo donést zlatá jablka (tři) ze zahrad Hesperidek. Hesperidky byly dcery titána Atlanta, který za trest drží nebeskou klenbu. Spravovaly zahradu pro bohyni Héru. A samotnou zlatou jabloň hlídal drak Ládón. Héraklés putoval dlouho a daleko naslepo, protože nikdo vlastně nevěděl, kde ta zatrolená zahrada je. Mimo jiné se na svých cestách setkal s Antaiem, obrovským silákem, synem bohyně Země Gaie. Antaies s oblibou zápasil a všechny své dosavadní soupeře zabil. Héraklés nakonec zjistil, že čerpá sílu ze samotné země, takže milého Antaia zvedl vysoko nad hlavu a zaškrtil jako kuře, když nemohl dosáhnout na zem. Nakonec ho nymfy nasměrovaly na mořského boha Nérea a ten mu poradil, kde najít Atlanta. Atlas využil příležitost a zkusil hrdinu převézt. Nabídl se, že když Héraklés na chvilku podrží nebeskou klenbu, on sám dojde do zahrady a jablka mu přinese. Héraklés souhlasil, a převzal od titána nebesa. Za chvíli byl Atlas zpět i s jablky, ale převzít nebesa se mu dvakrát nechtělo. Jenže Héraklés měl taky za ušima, a tak když se titán nabídl, že jablka odnese do Mykén a ušetří Héraklovi cestu, souhlasil. Ovšem tvrdil, že nebesa špatně chytil, a že ho teď tlačí do ramen, a poprosil Atlanta, aby je na chvilku převzal, že si udělá podložku z trávy. Titán se radoval, že se brzy zbaví svého břemeno navždy, a nebesa si zase vzal. Héraklés poděkoval, sebral jablka, a mazal do Mykén. Eurystheus nevěděl, co by s nimi dělal, tak mu je vrátil, Héraklés je dal Athéne, ta je vrátila nymfám, a tak jablka skončila opět tak, kde začala. Celé to Héraklovi zabralo několik měsíců.
Nyní čekal na Hérakla poslední úkol a vytoužená svoboda. Toho si byl vědom i Eurystheus a nějak tušil, že Héraklés volný a bez závazků se mu vůbec, ale vůbec nebude zamlouvat. A tak si jako poslední úkol vymyslel něco, o čem si byl jist, že ani Héraklés nezvládne. Přivést Kerbera, strašlivého tříhlavého strážce Podsvětí. I kdyby měl hrdina přemoci po všech ostatních nestvůrách dokonce i Kerbera, z podsvětí se ještě nikdo živý nevrátil. K překvapení všech Héraklés bez zaváhání kývl i na tuhle sebevražednou výpravu a definitivně si tím získal srdce a přízeň bohů (s výjimkou Héry, jak jinak). Hermés dovedl Hérakla ke vchodu do Podsvětí. Athéna provedla hrdinu zemí stínů až k řece Styx. Chárón poprvé převezl někoho, kdo mu nezaplatil (prý ze strachu před svalnatým, zamračeným obrem, a zaplatil za to rokem v okovech, protože Hádovi se to pranic nelíbilo). Z Tartaru prý Héraklés zachránil trpícího Thésea a jenom přítomnost Persefóny zabránila bitce mezi hrdinou a pastýřem Hádových stád. Nakonec Héraklés stanul před Hádem a mohl přednost svůj požadavek. Hádes souhlasil, že mu Kerbera vydá, ale jen pokud ho zkrotí bez kyje, luku nebo meče. Héraklés pokrčil rameny, a když stanul proti Kerberovi, rovnou mu skočil po krku. Objal rukama hrdlo tam, kde se dělilo ve tři krky, a vší silou tiskl. Když už se Kerberus dusil, na poslední chvíli se vydal hrdinovi na milost. Héraklés ho uvolnil a vedl do Mykén. Když dorazil, aby předvedl splnění posledního úkolu, hrůzou skoro šílený Eurystheus padl na kolena a prosil, ať Kerbera odvede hned zpátky.
Celkem trvalo plnění úkolů Héraklovi dvanáct let. Když skončil s posledním úkolem, byl volný ve všech významech toho slova – dokonce bez ženy, protože Megaru svěřil svému synovci Ioláovi, aby ji v jeho nepřítomnosti utěšoval, a ti dva si na sebe za dvanáctu let zvykli natolik, že jeden bez druhého nemohli být. A znovu zasáhla Héra a tak Héraklés zatoužil po nové manželce. Proto se vydal na lukostřelecký turnaj, jehož vítězi slíbil krát Eurytos oichalský ruku své rusovlasé dcery Ioly. Héraklés hladce vyhrál, ale Eurytos prohlásil, že dceru nedá slouhovi zbabělého Eurysthea a Hérakla vyhnal. Ten slíbil pomstu, a mezi tím se vydal hledat jinou ženu. Eurytův syn Ífitos se Héraklovi omlouval. Tvrdil, že měl Iolu dostat za ženu. Dokonce při hrdinovi stál, když se Eurytovi ztratilo stádo koní a Hérakles se stal hlavním podezřelým. Ífitos šel po stopách stáda, které vlastně ukradl jistý Autolykos, který je taky kouzly změnil (a prodal Héraklovi), a ty ho dovedli k Héraklovi. Héraklés slíbil princi pomoc. Spolu vystoupali na věž, aby se rozhlédli po kraji. A tehdy vyplulo na povrch princovo podezření, že koně ukradl Hérakles, i když princ uznal, že koně nikde nevidí, a že se nejspíš ukvapil. V tu chvíli se ukvapil i Héraklés, a v dalším ze svých záchvatů prchlivosti shodil Ífita z věže a zabil. A tak se zase jednou vypravil hrdina do Delf, aby zjistil, jak se očistit. Co slyšel, se mu ale hrubě nelíbilo, a znovu ho popadl vztek. Když tak místo pokory začal Delfy svojí nadlidskou silou měnit v trosky, naštval se na něho sám Apollón a přišel si to s ním vyříkat. Tehdy musel zasáhnout Zeus a hodit mezi ty dva blesk, jinak by se zamordovali navzájem. Pak si Héraklés našel jinou věštírnu, kde mu poradili, aby vstoupil na rok jako otrok do služby lydské královny Omfalé, protože svým zločinem poskvrnil zákon pohostinnosti. Peníze z prodeje sebe sama měl dát Eurytovi jako náhradu za syna.
Říká se, že Omfalé byla královna krutá, která se královsky bavila při trápení silných mužů. Podle toho by to Hérakles neměl během svého otroctví jednoduché. Ale také se říká, že si siláka koupila jako milostného otroka, a měla s ním tři syny. A když do země přišli nájezdníci, Héraklés je zahnal, sebral jim kořist, a ještě jim zboural město. Tehdy Omfalé zjistila jeho totožnost, protože ho koupila prostě jako bezejmenného otroka. Po tomhle vítězství ale dala Héraklovi svobodu a ještě ho bohatě obdarovala.
Nakonec našel Héraklés nevěstu v Kalydónu, krásnou dceru krále Oinea, sestru Meleagra a Týdea. Ale nebyl by to Héraklés, kdyby se i tyhle námluvy nezkomplikovaly. Sokem mu byl říční bůh Achelóos. Ten se pustil s hrdinou do souboje. Bůh se změnil v hada a téměř reka zardousil. Ale nakonec Héraklés jeho smyčky roztrhl. Achelóos se změnil v býka a po dlouhém boji mu Héraklés ulomil roh (Néreovny naplnily roh různými plody a darovaly Diovi jako roh hojnosti).
Héraklovi činy samozřejmě dosáhly až na Olymp, však ho taky tatík pečlivě sledoval. Takže když Gaia dala Gigantům kouzelnou bylinu, po které jim božské zbraně nemohli ublížit, a pak je poslala na Olymp, aby pomstili svého svrženého taťku Úrana, Zeus prokázal Héraklovi nejvyšší možnou čest, a povolal ho bojovat po boku bohů. Héraklés přišel rád a do boje se pustil s velikým nasazením. Nejdřív sundal nejsilnějšího Giganta, Alkyoneuse, a potom, s drobnou výpomocí od olympských příbuzných, i všechny ostatní.
Se svou ženou Déianerou žil Héraklés v Kalydonu, ale nevydrželo to dlouho. Héra mu zase jednou zastřela rozvahu a Héraklés zabil nechtěně syna svého přítele. Šlo o bezvýznamnou drobnost, za kterou chtěl hrdina chlapci uštědřit obyčejný záhlavec. Jenže se asi nějak víc rozmáchl, chlapec padnul a už nevstal. A když jeho otec Héraklovi odpustil, sebral Héraklés manželku a odstěhoval se z Kalydónu jinam – do Tírynthu.
Cestou přišel Héraklés a Déianera k řece, přes kterou poutníky přenášel kentaur Néssos – ani most, ani přívoz tu nebyli a kentaur si tak slušně vydělával. Héraklés svěřil kentaurovi manželku a sám řeku přeplaval. Jenže Néssos nepatřil k té sortě kentaurů, kteří učili hrdiny – nebyl ani moudrý, ani hodný, ani laskavý, ani čestný. Mladá královnička mu padla do oka a rychlým počtem usoudil, že jeho čtyři nohy jsou rychlejší, než Héraklovi dvě. Jenže i když měl pravdu, Héraklovi šípy byly ještě rychlejší, než kentaurovi nohy. A když tak sípal a chroptěl a plival krev, posledním dechem se kentaur Héraklovi ještě pomstil: poradil Déianeře, aby si nabrala do lahve jeho krev (o které věděl, že je teď plná jedu) a aby tou krví obarvila Héraklovi oděv, až ji přestane milovat – slíbil, že se k ní tak manžel vrátí. A Déianera mu to uvěřila.
Když se usadil v Tírythu, kde spolu vychovávali děti, přišel čas na staré účty. Héraklés dobyl území krále Eurysthea a jeho samotného zabil (možná, že slabošský král zemřel strachy dřív, než se ho Héraklés dotknul). Další přišel na řadu Augiáš, kterému Héraklés nezapomněl jeho dluh ve výši desetiny stád. Teď ovšem Héraklés Augiáše zabil a stáda si vzal sakum prásk. Potom zamířil do Tróji – na jedné ze svých cest tu osvobodil od skály dívku jménem Hésioné, kterou obětovali mořské nestvůře, a slíbil, že nestvůru zabije, když mu král Láomedón, otec Hésioné, dá dva z nesmrtelných běloušů, které dostal od Dia. Obludu zabil dost kuriózně – v plné zbroji skočil nestvůře do hrdla a tam se vzpříčil, a když po třech dnech chcípla, tak spokojeně vylezl. Ovšem jako odměnu tenkrát dostal jenom obyčejné koně. Teď i s armádou a loďstvem napadl Tróju, vyplenil jí, a pobil krále i jeho syny (s výjimkou Podarka, kterého ušetřil kvůli Hésioné, přejmenoval na Priama (toho Priama) a posadil na trojský trůn). Další přišel na řadu Euryt. Za urážku při soutěži v lukostřelbě ho Héraklés zabil jeho země doby. A když viděl mezi zajatci krásnou Iolu, znovu se do ní zamiloval. Déianera se doslechla, že si manžel vede domů spoustu zajatců, a mezi nimi zajatou princeznu. Došlo jí, která bije, a hned si taky vzpomněla na Néssovu krev. Vybrala Héraklovi roucho pro triumfální návrat domů, řádně ho popatlala krví, a po synovi poslala manželovi.
Héraklés se oblékl a záhy otrávená krev pronikla do jeho těla. Zabíjela ho pomalu, ale jistě, a působila mu strašná muka. Proklel svoji ženu, protože to považoval za její zradu. Ale od syna se dozvěděl, co se vlastně stalo, co Déianera udělala a proč. Héraklovi došlo, že jeho žena byla jenom nevinnou (moužná moc důvěřivou) obětí cizích intrik, a vrátil se do paláce. Ale jeho manželka už si stihla vzít život – neunesla, že způsobila manželovu smrt.
Héraklés trpěl strašlivou bolestí, a zároveň žalem po manželce. Vystoupal na horu Oerta, kde si nechal postavit pohřební hranici. Na tu se uložil ve své pověstné lví kůži, s věrným kyjem pod hlavou, a prosil, aby hranici zapálili a zkrátili jeho utrpení. Nikdo se k tomu ale neměl. Nikdo nechtěl ukončit život největšího z hrdinů mezi smrtelníky, který bojoval dokonce i na Olympu. Až nakonec jeho hranici zapálil lučištník Filoktétes, syn argonauta Poease – za tuto poslední laskavost zdědil Héraklův luk a otrávené šípy. Obojí dobře využil při obléhání Troje a právě jeho střelou zemřel Paris. Podle posledního Héraklova přání si jeho syn Hyllos vzal za ženu princeznu Iolu.
Když hranice vzplála, začalo se blýskat (to způsobil Zeus), a Athéna s Hermem si hrdinu vyzvedli z hranice. Odvezli ho na Olymp, kde ho vítali všichni s velkou radostí. Smrt dokonce Hérakla usmířila i s Hérou, která mu dala za ženu svou dceru Hébu. Zeus usadil Hérakla ke stolu bohů a prohlásil ho nesmrtelným. Což se splnilo do puntíku. Dodnes snad každý ví, kdo je Héraklés, na obloze má místo hned vedle souhvězdí Hydry, dodnes se konají olympijské hra, které podle legend založil, a dodnes se o něm vypráví, píše, a filmuje…

2/2