Jubilejní desátý úkol byl opravdová perlička. Dojít na ostrov Eritheia – až na samotném západním konci Země, a přihnat zpátky stáda dobytka (obrovská stáda nádherného dobytka). Jejich majitelem byl obr se třemi těly Géryonés, hlídačem stooký a stooký obr Eurytión a jeho pes Orthos (také obrovský). Héraklés postavil cestou Héraklovy sloupy, a když ho slunce málem upeklo, vystřelil po něm – Hélios se na něj kupodivu nenaštval, místo toho mu pomohl přeplout na ostrov. Pak už Héraklés zabil nejdřív Ortha, hned potom Eurytióna, a nakonec i Géryonése, a stal se zlodějem dobytka. Cestou domů, s obrovským stádem, to vůbec neměl lehké. Zlodějů dobytka bylo najednou všude plno. A tak se Héraklés musel nejdřív utkat se silákem Erykem, pak s obrem Kákem (oba mu kradli krávy), a nakonec mu Héra kousek před cílem stádo splašila. Hérakles měl co dělat, aby na všechny strany rozeběhnuté stádo zase sehnal a dovedl celé až do Mykén. A tak, jako třešničku na dortu, Eurystheus célé stádo obratem věnoval Héře.
Dosud věnoval Héraklés plnění úkolů nějakých osm let. A kdyby nebyl Eurystheus takový vypočítavý zmetek, měl by je z krku. Jenže dva úkoly král hrdinovy neuznal – Hydru kvůli pomoci Ioláa, a Augiášův chlév kvůli mzdě (kterou stejně nakonec nedostal). A tak dostal dva náhradní úkoly. Prvním z nich bylo donést zlatá jablka (tři) ze zahrad Hesperidek. Hesperidky byly dcery titána Atlanta, který za trest drží nebeskou klenbu. Spravovaly zahradu pro bohyni Héru. A samotnou zlatou jabloň hlídal drak Ládón. Héraklés putoval dlouho a daleko naslepo, protože nikdo vlastně nevěděl, kde ta zatrolená zahrada je. Mimo jiné se na svých cestách setkal s Antaiem, obrovským silákem, synem bohyně Země Gaie. Antaies s oblibou zápasil a všechny své dosavadní soupeře zabil. Héraklés nakonec zjistil, že čerpá sílu ze samotné země, takže milého Antaia zvedl vysoko nad hlavu a zaškrtil jako kuře, když nemohl dosáhnout na zem. Nakonec ho nymfy nasměrovaly na mořského boha Nérea a ten mu poradil, kde najít Atlanta. Atlas využil příležitost a zkusil hrdinu převézt. Nabídl se, že když Héraklés na chvilku podrží nebeskou klenbu, on sám dojde do zahrady a jablka mu přinese. Héraklés souhlasil, a převzal od titána nebesa. Za chvíli byl Atlas zpět i s jablky, ale převzít nebesa se mu dvakrát nechtělo. Jenže Héraklés měl taky za ušima, a tak když se titán nabídl, že jablka odnese do Mykén a ušetří Héraklovi cestu, souhlasil. Ovšem tvrdil, že nebesa špatně chytil, a že ho teď tlačí do ramen, a poprosil Atlanta, aby je na chvilku převzal, že si udělá podložku z trávy. Titán se radoval, že se brzy zbaví svého břemeno navždy, a nebesa si zase vzal. Héraklés poděkoval, sebral jablka, a mazal do Mykén. Eurystheus nevěděl, co by s nimi dělal, tak mu je vrátil, Héraklés je dal Athéne, ta je vrátila nymfám, a tak jablka skončila opět tak, kde začala. Celé to Héraklovi zabralo několik měsíců.
Nyní čekal na Hérakla poslední úkol a vytoužená svoboda. Toho si byl vědom i Eurystheus a nějak tušil, že Héraklés volný a bez závazků se mu vůbec, ale vůbec nebude zamlouvat. A tak si jako poslední úkol vymyslel něco, o čem si byl jist, že ani Héraklés nezvládne. Přivést Kerbera, strašlivého tříhlavého strážce Podsvětí. I kdyby měl hrdina přemoci po všech ostatních nestvůrách dokonce i Kerbera, z podsvětí se ještě nikdo živý nevrátil. K překvapení všech Héraklés bez zaváhání kývl i na tuhle sebevražednou výpravu a definitivně si tím získal srdce a přízeň bohů (s výjimkou Héry, jak jinak). Hermés dovedl Hérakla ke vchodu do Podsvětí. Athéna provedla hrdinu zemí stínů až k řece Styx. Chárón poprvé převezl někoho, kdo mu nezaplatil (prý ze strachu před svalnatým, zamračeným obrem, a zaplatil za to rokem v okovech, protože Hádovi se to pranic nelíbilo). Z Tartaru prý Héraklés zachránil trpícího Thésea a jenom přítomnost Persefóny zabránila bitce mezi hrdinou a pastýřem Hádových stád. Nakonec Héraklés stanul před Hádem a mohl přednost svůj požadavek. Hádes souhlasil, že mu Kerbera vydá, ale jen pokud ho zkrotí bez kyje, luku nebo meče. Héraklés pokrčil rameny, a když stanul proti Kerberovi, rovnou mu skočil po krku. Objal rukama hrdlo tam, kde se dělilo ve tři krky, a vší silou tiskl. Když už se Kerberus dusil, na poslední chvíli se vydal hrdinovi na milost. Héraklés ho uvolnil a vedl do Mykén. Když dorazil, aby předvedl splnění posledního úkolu, hrůzou skoro šílený Eurystheus padl na kolena a prosil, ať Kerbera odvede hned zpátky.
Celkem trvalo plnění úkolů Héraklovi dvanáct let. Když skončil s posledním úkolem, byl volný ve všech významech toho slova – dokonce bez ženy, protože Megaru svěřil svému synovci Ioláovi, aby ji v jeho nepřítomnosti utěšoval, a ti dva si na sebe za dvanáctu let zvykli natolik, že jeden bez druhého nemohli být. A znovu zasáhla Héra a tak Héraklés zatoužil po nové manželce. Proto se vydal na lukostřelecký turnaj, jehož vítězi slíbil krát Eurytos oichalský ruku své rusovlasé dcery Ioly. Héraklés hladce vyhrál, ale Eurytos prohlásil, že dceru nedá slouhovi zbabělého Eurysthea a Hérakla vyhnal. Ten slíbil pomstu, a mezi tím se vydal hledat jinou ženu. Eurytův syn Ífitos se Héraklovi omlouval. Tvrdil, že měl Iolu dostat za ženu. Dokonce při hrdinovi stál, když se Eurytovi ztratilo stádo koní a Hérakles se stal hlavním podezřelým. Ífitos šel po stopách stáda, které vlastně ukradl jistý Autolykos, který je taky kouzly změnil (a prodal Héraklovi), a ty ho dovedli k Héraklovi. Héraklés slíbil princi pomoc. Spolu vystoupali na věž, aby se rozhlédli po kraji. A tehdy vyplulo na povrch princovo podezření, že koně ukradl Hérakles, i když princ uznal, že koně nikde nevidí, a že se nejspíš ukvapil. V tu chvíli se ukvapil i Héraklés, a v dalším ze svých záchvatů prchlivosti shodil Ífita z věže a zabil. A tak se zase jednou vypravil hrdina do Delf, aby zjistil, jak se očistit. Co slyšel, se mu ale hrubě nelíbilo, a znovu ho popadl vztek. Když tak místo pokory začal Delfy svojí nadlidskou silou měnit v trosky, naštval se na něho sám Apollón a přišel si to s ním vyříkat. Tehdy musel zasáhnout Zeus a hodit mezi ty dva blesk, jinak by se zamordovali navzájem. Pak si Héraklés našel jinou věštírnu, kde mu poradili, aby vstoupil na rok jako otrok do služby lydské královny Omfalé, protože svým zločinem poskvrnil zákon pohostinnosti. Peníze z prodeje sebe sama měl dát Eurytovi jako náhradu za syna.
Říká se, že Omfalé byla královna krutá, která se královsky bavila při trápení silných mužů. Podle toho by to Hérakles neměl během svého otroctví jednoduché. Ale také se říká, že si siláka koupila jako milostného otroka, a měla s ním tři syny. A když do země přišli nájezdníci, Héraklés je zahnal, sebral jim kořist, a ještě jim zboural město. Tehdy Omfalé zjistila jeho totožnost, protože ho koupila prostě jako bezejmenného otroka. Po tomhle vítězství ale dala Héraklovi svobodu a ještě ho bohatě obdarovala.
Nakonec našel Héraklés nevěstu v Kalydónu, krásnou dceru krále Oinea, sestru Meleagra a Týdea. Ale nebyl by to Héraklés, kdyby se i tyhle námluvy nezkomplikovaly. Sokem mu byl říční bůh Achelóos. Ten se pustil s hrdinou do souboje. Bůh se změnil v hada a téměř reka zardousil. Ale nakonec Héraklés jeho smyčky roztrhl. Achelóos se změnil v býka a po dlouhém boji mu Héraklés ulomil roh (Néreovny naplnily roh různými plody a darovaly Diovi jako roh hojnosti).
Héraklovi činy samozřejmě dosáhly až na Olymp, však ho taky tatík pečlivě sledoval. Takže když Gaia dala Gigantům kouzelnou bylinu, po které jim božské zbraně nemohli ublížit, a pak je poslala na Olymp, aby pomstili svého svrženého taťku Úrana, Zeus prokázal Héraklovi nejvyšší možnou čest, a povolal ho bojovat po boku bohů. Héraklés přišel rád a do boje se pustil s velikým nasazením. Nejdřív sundal nejsilnějšího Giganta, Alkyoneuse, a potom, s drobnou výpomocí od olympských příbuzných, i všechny ostatní.
Se svou ženou Déianerou žil Héraklés v Kalydonu, ale nevydrželo to dlouho. Héra mu zase jednou zastřela rozvahu a Héraklés zabil nechtěně syna svého přítele. Šlo o bezvýznamnou drobnost, za kterou chtěl hrdina chlapci uštědřit obyčejný záhlavec. Jenže se asi nějak víc rozmáchl, chlapec padnul a už nevstal. A když jeho otec Héraklovi odpustil, sebral Héraklés manželku a odstěhoval se z Kalydónu jinam – do Tírynthu.
Cestou přišel Héraklés a Déianera k řece, přes kterou poutníky přenášel kentaur Néssos – ani most, ani přívoz tu nebyli a kentaur si tak slušně vydělával. Héraklés svěřil kentaurovi manželku a sám řeku přeplaval. Jenže Néssos nepatřil k té sortě kentaurů, kteří učili hrdiny – nebyl ani moudrý, ani hodný, ani laskavý, ani čestný. Mladá královnička mu padla do oka a rychlým počtem usoudil, že jeho čtyři nohy jsou rychlejší, než Héraklovi dvě. Jenže i když měl pravdu, Héraklovi šípy byly ještě rychlejší, než kentaurovi nohy. A když tak sípal a chroptěl a plival krev, posledním dechem se kentaur Héraklovi ještě pomstil: poradil Déianeře, aby si nabrala do lahve jeho krev (o které věděl, že je teď plná jedu) a aby tou krví obarvila Héraklovi oděv, až ji přestane milovat – slíbil, že se k ní tak manžel vrátí. A Déianera mu to uvěřila.
Když se usadil v Tírythu, kde spolu vychovávali děti, přišel čas na staré účty. Héraklés dobyl území krále Eurysthea a jeho samotného zabil (možná, že slabošský král zemřel strachy dřív, než se ho Héraklés dotknul). Další přišel na řadu Augiáš, kterému Héraklés nezapomněl jeho dluh ve výši desetiny stád. Teď ovšem Héraklés Augiáše zabil a stáda si vzal sakum prásk. Potom zamířil do Tróji – na jedné ze svých cest tu osvobodil od skály dívku jménem Hésioné, kterou obětovali mořské nestvůře, a slíbil, že nestvůru zabije, když mu král Láomedón, otec Hésioné, dá dva z nesmrtelných běloušů, které dostal od Dia. Obludu zabil dost kuriózně – v plné zbroji skočil nestvůře do hrdla a tam se vzpříčil, a když po třech dnech chcípla, tak spokojeně vylezl. Ovšem jako odměnu tenkrát dostal jenom obyčejné koně. Teď i s armádou a loďstvem napadl Tróju, vyplenil jí, a pobil krále i jeho syny (s výjimkou Podarka, kterého ušetřil kvůli Hésioné, přejmenoval na Priama (toho Priama) a posadil na trojský trůn). Další přišel na řadu Euryt. Za urážku při soutěži v lukostřelbě ho Héraklés zabil jeho země doby. A když viděl mezi zajatci krásnou Iolu, znovu se do ní zamiloval. Déianera se doslechla, že si manžel vede domů spoustu zajatců, a mezi nimi zajatou princeznu. Došlo jí, která bije, a hned si taky vzpomněla na Néssovu krev. Vybrala Héraklovi roucho pro triumfální návrat domů, řádně ho popatlala krví, a po synovi poslala manželovi.
Héraklés se oblékl a záhy otrávená krev pronikla do jeho těla. Zabíjela ho pomalu, ale jistě, a působila mu strašná muka. Proklel svoji ženu, protože to považoval za její zradu. Ale od syna se dozvěděl, co se vlastně stalo, co Déianera udělala a proč. Héraklovi došlo, že jeho žena byla jenom nevinnou (moužná moc důvěřivou) obětí cizích intrik, a vrátil se do paláce. Ale jeho manželka už si stihla vzít život – neunesla, že způsobila manželovu smrt.
Héraklés trpěl strašlivou bolestí, a zároveň žalem po manželce. Vystoupal na horu Oerta, kde si nechal postavit pohřební hranici. Na tu se uložil ve své pověstné lví kůži, s věrným kyjem pod hlavou, a prosil, aby hranici zapálili a zkrátili jeho utrpení. Nikdo se k tomu ale neměl. Nikdo nechtěl ukončit život největšího z hrdinů mezi smrtelníky, který bojoval dokonce i na Olympu. Až nakonec jeho hranici zapálil lučištník Filoktétes, syn argonauta Poease – za tuto poslední laskavost zdědil Héraklův luk a otrávené šípy. Obojí dobře využil při obléhání Troje a právě jeho střelou zemřel Paris. Podle posledního Héraklova přání si jeho syn Hyllos vzal za ženu princeznu Iolu.
Když hranice vzplála, začalo se blýskat (to způsobil Zeus), a Athéna s Hermem si hrdinu vyzvedli z hranice. Odvezli ho na Olymp, kde ho vítali všichni s velkou radostí. Smrt dokonce Hérakla usmířila i s Hérou, která mu dala za ženu svou dceru Hébu. Zeus usadil Hérakla ke stolu bohů a prohlásil ho nesmrtelným. Což se splnilo do puntíku. Dodnes snad každý ví, kdo je Héraklés, na obloze má místo hned vedle souhvězdí Hydry, dodnes se konají olympijské hra, které podle legend založil, a dodnes se o něm vypráví, píše, a filmuje…

2/2

Myslím, že když už tady byl Ilja Muromec, Cúchulain i Samson, bylo by vhodné doplnit tuto sestavu o nejslavnějšího z hrdinů mýtů a legend:

Héraklés:

O záletech Diových, který proslul svojí slabostí pro krásné smrtelnice, už jsem se zmiňoval dříve. I o tom, že památky na jeho zálety, polobožské děti, mají na svědomí nejednu legendu a pověst. A nejzářnějším příkladem toho je Héraklés, syn Dia a Alkmény.
Těsně před Héraklovým narozením se neopatrný smilník Zeus chlubil, že právě toho dne se zrodí největší hrdina. Jeho podváděná manželka, proškolená všemi předchozími aférkami, se rozhodla manželovi pomstít. Mámila a mámila, až z něj vymámila přísahu, že chlapec, který se toho dne narodí, bude vládnout všem mužům z Diova rodu. Nic netušící nastávající otec Zeus odpřísáhl, a Héra (mimo jiné ochránkyně rodinného krbu a bohyně-matka) celkem bez potíží zařídila urychlení jednoho porodního termínu a pozdržení jiného. A tak se toho dne narodil Eurystheus, syn Sthenela a Nikippy (skoro o dva měsíce dříve), a až další den Diův očekávaný potomek Héraklés. Jenže přísaha je přísaha, a tak se Héraklés stal časem Eurystheovým služebníkem.
Héraklés dostal po narození jméno Alkaios (či Alkeidés). Jméno Héraklés dostal později, když (podle nového jména) „skrze Héru získal slávu“. Héra nebyla jediná, kdo uměl intrikovat, takže se stalo, že se lstí dostal Héraklés k jejímu prsu, a když se napil, získal nesmrtelnost. To se Héře ani za mák nelíbilo a v hněvu (jakého je zhrzená žena schopna) poslala na chlapce dva hady. A Héraklés si mohl připsat první hrdinský čin, když je – coby nemluvně – oba uškrtil, v každé pěsti jednoho, a zachránil sebe, i svého polovičního bratra Ífiklea.
Už od mala Héraklés vynikal postavou a silou nad jiné. A také prchlivostí. Jako chlapec se učil všechny dovednosti pravého muže – lukostřelbu, zápas, šerm, vozatajství, taktiku a strategii (to všechno mu šlo jako po másle), ale také hudbu a zpěv (kde to nebyla žádná velká sláva). Nakonec svému učiteli hudby, starci jménem Linos, oplatil jeho kárání ranou lyrou do hlavy. Na místě chudáka zabil a tak skončil jako pastevec u stád na venkově, kde dospěl v muže. Tam si také připsal další hrdinský kousek, když kyjem zabil kithairónského lva, který pustošil stáda, která mladík hlídal. Od té doby se oblékal do jeho kůže se lví lebkou namísto přilby. A tak je také znám z vyobrazení. Tehdy vládnoucí král Thespius, hrdý otec padesáti dcer, posílal Héraklovi své dcery na noc jako společnice, protože chtěl vnuky s jeho silou – a brzy jich opravdu měl dvaapadesát, protože dvě z dcer porodily dvojčata.
Nakonec přišel čas, kdy Héraklés zamířil do rodných Théb. Cestou potkal výběrčí daní, kteří si šli vybrat z Théb sto volů, cenu za porážku ve válce. Do mladíka se bez ohledu na lví kůži a zásobu svalů dostatečnou pro dva, tři muže, nevybíravě naváželi, a tak je Héraklés poslal domů. Ovšem svázané, bez daní, bez uší a bez nosů. V Thébách z něj měli radost, což ovšem neplatilo o králi Ergínovi, jemuž výběrčí na Herkula žalovali, a kterému chybělo sto volů. Brzy po hrdinovi přitáhla k Thébám orchomenská armáda. Héraklés si to vzal osobně, v čele obránců Théb se do útočícího vojska pustil a dal jim řádně na frak. Ergínos musel vrátit všechno, co v Thébách kdy vybral, a navrch ještě jednou tolik. Není asi divu, že thébský král Kreón dal ze samého nadšení Héraklovi za ženu svoji dceru Megaru.
Héraklés žil spokojeně s Megarou v Thébách a pořídil si tři pěkné, zdravé synky. Jenže nad jeho spokojeností se málem zalkla Héra, které pořád ležel nemanželský synek Diův pěkně v žaludku. Na milého reka seslala zuřivé šílenství a nechala ho řádit. Héraklés ve své nadpřirozené zběsilosti zabil své tři syny i dvě děti Ífiklovi, jen jeho synovec Ioláos se zachránil útěkem. Teprve pak se Héraklovi vrátil zdravý rozum a s ním i vědomí, jak strašlivý zločin spáchal. Stejně jako všichni Řekové, když nevěděli kudy kam, i Héraklés se vypravil do Delf, aby dostal radu ve věštírně.
A tady začíná další kapitola jeho legendy, ta asi neznámější. Věštírna poradila žalem skoro zlomenému Héraklovi, že svůj zločin smyje, pokud vykoná deset úkolů pro krále Eurysthea (tady se projevila Diova přísaha a Héřiny intriky ohledně data narození). A tak se hrdina sebral a odešel do Argu, kde se usadil nedaleko Mykén.
Aby bylo jasné, proč Héraklés nad těmito deseti úkoly nijak zvláště neplesal, je ptřeba si uvědomit, že Eurystheus byl slaboch a posera, a nebýt Diova slibu, nikdy by si neudržel ani královský trůn. A protože v Hérakleovi viděl všechno, co chtěl být, záviděl mu a bál se ho, využíval Eurystheus každou příležitost, aby reka urazil nebo ponížil. Jediné, kdy prokázal odvahu, bylo vymýšlení úkolů pro hrdinu. A božské příbuzenstvo projevilo Hérakleovi překvapivou velkorysost a na úkoly ho vybavilo. Hermés daroval meč, Apollón luk a šípy, Héfaistós krunýř, Athéna roucho, Poseidón koňské spřežení a Zeus sám štít. Ale hrdina prý stejně raději spoléhal na svůj kyj, luk a šípy, lví kůži, a nejraději chodil pěšky.
První úkol, kterého se měl Héraklés zhostit, bylo zabití nemejského lva. Nic těžkého, řeklo by se, protože zabíjet lvy už uměl. Jenže tahle šelma byla dvakrát větší, než bylo obvyklé, a s neprorazitelnou kůží. Navíc vylidnil celé nemejské údolů, takže nikdo nevěděl, kde ho hledat. Héraklés ho stopoval dlouho, než ho našel. Potom začal na lva střílet z luku, což ovšem nepomohlo, protože šípy neprošly lví kůží. Když Héraklés natřel lva mečem, tak zbraň ohnul. Nakonec sáhl po osvědčeném kyji. Lev dostal šlupku do čenichu, že chvilku neviděl, a s bolestí utekl do své jeskyně. Héraklés zjistil, že lví doupě má dva východy, tak jeden zavalil a pro lva si došel. A protože už věděl, že zbraně mu tady moc nepomohou, skočil milému lvovi na hřbet, chytl ho kolem krku, a uškrtil. Úkol Hérakleovi zabral celý měsíc a prý ho stál jeden prst. A protože ani mrtvého lva nemohl Héraklés stáhnout, naložil si zdechlinu na záda a vydal se za králem. Eurysthea málem trefil šlak, když mu branou města prošel obrovský lev, a od té doby Héraklés do města nesměl. Úkoly mu předával hlasatel a Eurystheus si nechal udělat a do země zahrabat mosazný sud, kam se schovával, když měl Héraklés přijít pro další úkoly – a to hrdina ani nechodil do města!
Po nemejském lvu přišla na řadu lernská saň, Hydra. Hadí tělo s devíti hlavami, jedna z nich navíc nesmrtelná. Jedovatý dech. Tahle příšera z močálů opravdu nebyla žádný mazlíček, navíc měla ku pomoci obrovského kraba. Proto se i Héraklés rozhodl vzít si s sebou pomocníka, a to právě svého synovce Ioláa. Na radu Athény poškádlil hrdina Hydru zapálenými šípy, aby vylezla z močálu. Pak jí začal kyjem rozbíjet jednu po druhé hlavy, jenže, jak ví asi každý, Hydra byla fakt nezmar a za každou rozbitou hlavu vytlačila dvě nové. Navíc vylezl i její pomocník krab a snažil se Hérakleovi podrazit nohy. Tehdy Héraklés povolal Ioláa, ten zapálil les na jedné straně močálu a podával Hérakleovi klacky, aby mohl Hydře opalovat pahýly po hlavách – pak konečně nerostly nové. Nakonec Héraklés ukroutil i nesmrtelnou hlavu (kterou zakopal pod balvan), roztloukl kraba, a ve žluči Hydry si vylepšil šípy, které byly od té doby opravdu smrtonosné. Nicméně král Hérakleovi tenhle úkol neuznal, protože mu Ioláos podával hořící klacky.
Další úkol měl proti Héraklovi poštvat bohyni Artemis. Kdysi běhalo po světě pět laní s mosaznými kopýtky a zlatým parožím (ano, tyto laně měli paroží jako jelen), ale Artemis čtyři chytila a zapřáhla do svého vozu. Ta poslední v Kyreneii dupala po úrodě. Héraklés tušil podraz, tak se rozhodl chytit laň v pořádku. Neúnavně ji stopoval a štval, až ji úplně vyčerpal a chytil – trvalo mu to rok. Artemis se omluvil a vysvětlil, že za to vlastně může Eurystheus. Laň odnesl do Mykén.
Polapení živé laně se Eurystheovi tak zalíbilo, že ve svém dalším úkolu nechal Hérakla lovit Erymanthského kance – a rovnou živého. Kanec pustošil kraj a nikdo si s ním nevěděl rady, a tak Eurystheus spojil příjemné (trápení Hérakla) s užitečným (ochrana zemědělství vlastního království). (Cestou za kancem se Héraklés utkal se skupinou kentarů, které pobil, ale nešťastnou náhodou zranil šípem i svého přítele, kentaura Cheiróna. Ten byl ale nesmrtelný, a proto zůstával ve velkých bolestech, neschopen zemřít.) Héraklés bestii, která prý měla tesáky schopné zabíjet býky a štětiny tužší než broj, řevem zahnal do hlubokých závějí, kde se mu podařilo znehybněného kance spoutat řetězy. Podle úmluvy živého kance donesl do Mykén a navzdory zákazu ho shodil na tržišti. Hrůzou skoro bez sebe vzkazoval král, že když kance odvede, dostane lehčí úkol.
Nicméně než se Héraklés pustil do slibovaného lehčího úkolu, dal si od úkolů na nějakou chvilku pauzu, a připojil se k Iásonovi a ostatním Argonautům při jejich plavbě do Kolchidy. Na Argu se sešla opravdu vybraná společnost – Meleagros, Thésesus, Akastos, Kastór a Polydeukés, Orfeus, Péleus, Asklépios (ano, ten Asklépios) a mnoho dalších. Ale Héraklés se s nimi neplavil nijak dlouho, brzy ho jiné povinnosti odvedly od Argonautů. A tehdy Héraklés zachránil Prométhea – šípem sejmul orla, kterého jeho tatínek posílal klovat vzpurnému titánovi játra, a rozlomil řetězy, které Prométhea poutaly ke skále. Tak trochu tím nakrknul svého tatíka Dia – někdo tady musel umřít! Héraklés proto navrhl, aby Cheirón, trpící stále bolestmi z jedu Hydry po nešťastné ráně Hérakleovým šípem, dal svou nesmrtelnost Prométheovi. Tak se i stalo, Cheirón mohl konečně v klidu zesnout, a Prométheus (jelikož měl navěky být připoutaný ke skále) od těch dob nosil prsten a v něm kamínek z oné skály.
Nakonec se ale Héraklés vrátil do Mykén a vyzvedl si další příkazy. Eurystheus nekecal, opravdu se jednalo o úkol, který nebyl ani zdaleka tak nebezpečný, jako ostatní. Jenže trochu zaváněl. Trochu hodně. Král Augeiás (Augiáš) měl největší stáda dobytka na celém světě. A protože bohové jeho dobytek požehnali, že netrpěl žádnou nemocí a byl plodný, odpovídala tomu i péče. Stáje, chlévy, ohrady i přilehlá pole – to všechno bylo zakryté vrstvami mnohaletého hnoje. Eurystheus si hýčkal představu, jak se slavný hrdina s lopatou v ruce potýká s tunami voňavého nadělení, kterého je navíc den ode dne víc, a spokojeností se úplně tetelil. Héraklés sice zaskřípal zuby, když viděl, co si na něj podlý král připravil, ale obhlédl situaci, a pak prohlásil, že za desetinu stád sfoukne všechny ty sr… uklidit do večera. Augiáš se mu vysmál, ale souhlasil, že jestli Héraklés vyklidí chlévy do večera, je desetina stád jeho. Rek se pustil do práce. Tu odvalil balvan, to rozrazil skalku, onde ryl chvíli do země, dokonce udělal dvě díry do ohrad pastvin. A nakonec změnil tok dvou přilehlých řek – Alfeios a Péneios – a jejich prudy prohnal přes ohrady, stáje, chlévy i pole kolem. A do večera bylo čisto nejen všude kolem, ale dokonce i dobytek byl najednou čistý, jako snad nikdy. Tehdy se začal Augiáš vymlouvat, že úkol zadal Hérakleovi Eurystheus, a že mu vlastně žádnou desetinu stád neslíbil, a když Hérakla při soudu podpořil jeho vlastní syn, Augiáš je vyhnal s holým zadkem oba. A jakoby to nestačilo, Eurystheus odmítl Hérakleovi úkol uznat, protože se prý nechal najmour Augiášem za odměnu.
Nad stymfálskou bažinou žilo hejnu ptáků, zasvěcených Áreovi. Byli velcí asi jako jeřáb, ale měli mosazné zobáky, pařáty a peří. Z celé bažiny udělali pustinu, protože jejich trus byl jedovatý, a zabíjel porost, a vystřelovaným mosazným peřím zabíjeli lidi i zvířata. Vyhnat ptáky z bažiny byl další Héraklův úkol. Těžší, než by se zdálo, protože v bažině se nemohl pohybovat ani pěší člověk, ani člun. Nakonec pomohla Pallas Athéna (aby pozlobila Área) – dala Hérakleovi kovová chrastítka (případně řehtačku), hrdina vylezl na horu na okraji mokřadu a napáchal tak strašlivý randál, že se ptáci zastavili až nad Černým Mořem (kde se potkali s Argonauty, ale to už patří jinam).
Poseidón daroval krétskému králi Mínóovi býka, aby ho mohl Poseidónovi obětovat. Mínós podváděl a obětoval jiného býka. Poseidón nechal býka zdivočet. A protože to samozřejmě nebyl bý ledajaký, ale obrovské a silné zvíře s ostrými rohy, nikdo si s ním neuměl poradit. Volně ničil vše na ostrově, a zabíjel lidi. Eurystheus na něj poslal Héraklea. Po dlouhém zápase hrdina chytil býka za rohy a skláněl mu hlavu, dokud býk nezkrotl a nedal se odvést do Mykén. Eurystheus býka nejdřív daroval Héře, pak ho ale v záchvatu samolibosti pustil na svobodu. Když se později býk vrátil ke starým způsobům a řádil až někde u Athén, narazil ke své smůle na Thésea.
I další Hérakléův úkol se týkal neobvyklých zvířat, tentokrát koní. Ne obyčejných koní, ale koní krále Diomédese thráckého. Koně to sice byli nejrychlejší ze všech koní, ale král je měl ve stáji řetězem připoutané k bronzovému žlabu a krmil je lidským masem. Héraklés hladce přemohl čeledíny ve stáji a koně odvedl, a když je zahnal k moři, nechal svého přítel Abdéra, aby je hlídal, zatímco sám šel čelit Diomédesově armádě. Héraklés nad armádou zvítězil, jenže lidožraví koně mezitím zvítězili nad jeho přítelem a sežrali ho. Sklíčený Héraklés dovedl koňské potvory do Mykén, kde se na ně vystrašený Eurystheus sotva podíval a hned je pustil na svobodu. Bez péče a stájí našli lidožraví koně rychle smrt pod drápy a zuby šelem.
Královna Amazonek Hippolyta dostala od Área zlatý pás. O něm se doslechla dcera krále Eurysthea a samozřejmě po něm zatoužila. A tak byla na světě další úkol pro Hérakla. Rek sebral oddíl přátel a vydal se pro pás. Měl výborné načasování, protože dorazil do země krále Lyka právě včas, aby zastavil a odrazil útok divokých Bebryků. Získal si tím vděk a slávu, a Hippolyta sama mu chtěla dát svůj pás dobrovolně, jenže právě tehdy Héra usoudila, že už o sobě nedala dlouho vědět, a trochu si zapletichařila. Roznesla se fáma, že Héraklés chce královnu bojovnic zabít a zneuctít (případně opačně?) a tak Amazonky, které to spolkly i s navijákem, na Hérakla zaútočily. Spousta jich pomřela a spousta skončila v zajetí (i budoucí manželka Thésea, Antiopa). Héraklés donesl pás do Mykén a Eurystheus ho daroval chrámu Héry.

1/2

Dnes bych se rád podíval na zoubek dalšímu z nespočetných bohů. Takže prosím, seznamte se:

Ogmios:

Ogmios je keltským bohem výmluvnosti a výřečnosti. Zejména jej uctívali Galové v době Římského dobývání Francie. Ogmios vypadal jako věkovitá verze Herkula – starý, tmavý, ale statný muž oděný do lví kůže, s lukem v jedné a kyjem v druhé ruce. Podle ketlské víry s sebou věk nese moudrost a nadpřirozené bytosti s tmavou kůží jsou velmi mocné, luk a šípy potom znázorňují rychlost a ostrost myšlenky. Nejdůležitějším prvkem v popisu tohoto boha jsou ale zlaté řetízky, ukotvené v jeho probodaném jazyce, a vedoucí přes jeho smějící se ústa k uším zástupu mladých mužů, kteří boha dobrovolně následují. Je zjevné, že muži následují boha dobrovolně a že touží po jeho blízkosti – tento aspekt je znázorněním obrovské síly slov, schopné měnit a ovlivňovat myšlenku mužů tak, aby jej následovali až na konec světa. Ogmius vládne silou slova, které může povzbuzovat, vést, ale i proklínat. Je také průvodcem duší do podsvětí.
Ogmios býval velmi mocným bohem, jelikož Galové si velmi vážili slov a lidí, kteří se slovy dovedli zacházet. Vypravěč nebo básník, bard nebo zaříkávač – všichni se těšili obrovské úctě. Mimo jiné je potřeba si uvědomit, že podle druidského učení bylo psané slovo zkorumpované, veškerá moudrost, tradice a historie se zachovávaly ústně, veškerá zaříkání a zaklínadla se učila zpaměti (a pro jejich správnou funkci nebyla důležitá jen správná slova, ale i jejich správné odrecitování - intonace, rytmus, hlasitost,…), takže bůh slova patřil k těm nejmocnějším a lidé, které požehnal darem vlády nad jazykem, patřili k nejctihodnějším.
Když Římská říše dobyla Galii, zmizeli Galové. A s nimi zmizel i Ogmios. Nicméně Irové dále uctívali Ogmu, který je mu natolik podobný, že by se mohlo jednat o stejné božstvo.
Ogmios je občas srovnáván s Hermem, který plnil obdobné funkce (mimo jiné) v Řecku. I Hermes byl bohem výřečnosti, i Hermes prý byl průvodcem duší do podsvětí. Ale ve srovnání Hermes ztrácel a byl jen slabým bohem.