FOSSY: Příběh oblíbence? Mno.. tak jo.

Plukovník Iki Tadashi byl ke konci druhé světové války důstojníkem japonské armády. Když Japonský císař obětoval svou čest a život aby zachránil miliony svých poddaných před zlovůlí ďábelského západu který se neštítil v boji použít nové zbraně pomocí nichž mohli jeho žoldáci vykonávat úkladné vraždy v masovém měřítku, vyslal štáb japonské armády rozkaz všem velitelům aby složili zbraně. Nejeden velitel v poli ovšem odmítl poslušnost, a v takovém případě musel rozkaz předat a osobně vynutit některý z členů štábu.

Iki Tadashi nasedl jednoho večera v onom roce pětačtyřicet, a zamířil do výbušné oblasti která nesla jméno Mandžursko, v Číně. Na veliteli Mandžurské divize japonské armády vynutil kapitulaci, na jeho místě se osobně zúčastnil jednání o odchodu japonských vojáků, a pochopil že Rusové nehodlají nehcat japonce jen tak odejít. Bylo povoleno jen pět letů zpět do Japonska, které měly pokrýt potřeby přepravy důstojnictva. Ostatní vojáci museli zůstat.

Toho večera učinil Tadashi osudové rozhodnutí. Když mířil k letišti, narazil na mladého kaprála který přes všechnu snahu polních lékařů umíral jan proto že neměli k dispozici příslušné vybavení a léky. Tadashiho čest jej přiměla k tomu že své místo v letadle přenechal zraněnému, a sám zůstal.

O hodinu později se, spolu s třemi sty tisíci japonských vojáků, stal válečným zajatcem Rusů.

Následujících pětadvacet let prožil v úděsných podmínkách sovětských lágrů, gulagů a pracovních táborů. Uběhlo patnáct let, a po Stalinově smrti Sovětský svaz hromadně propustil své japonské zajatce domů. Tadashi ale zůstal vězněm, protože vedoucí pracovníci tábora si usmysleli že Tadashi není japonec.. chybou v záznamech byl označen za korejce. A tak musel zůstat, ačkoliv on i desítky ostatních vězňů přísežně potvrdily že Tadashi Iki je Japonec.

Mrzl k smrti při stavbě transsibiřské železnice. Pekl se v horku a smrtícím záření uranových dolů. Vedl povstání v jednom z mnoha lágrů a jeho tvrdošíjná vytrvalost stála zkorumpované vedení lágru pohodlné místečko a kariéru.

Po pětadvacetil letech, deset let po svých krajanech, byl Tadashi na pokraji smrti propuštěn na svobodu a do Japonska se vrátil jako cizinec do cizí země které už nerozuměl, a která nerozuměla jemu. Obětoval polovinu života obraně vlasti a jejích lidí, vlasti která již neexistovala.

FOSSY: Když už se tu zmiňuje Jánošík (o kterého se perou Slováci, Poláci a Maďaři), jistě by stálo připomenout i slezského zbojníka Ondráše.

Dnešního hrdinu legend snad není potřeba příliš představovat. Patří mezi ty, kteří svým způsobem doplatili na vlastní ppularitu. Dopátrat se mezi mnoha a mnoha historkami a legendami zdání pravdy je naprosto nedlidský úkol.

Robin Hood:

Nejprve se podívejme na tu část legendy, která je všeobecně známá, a která propojuje snad všechny verze Robinova příběhu. Robin a jeho Veselá družina zbojníků žili v lese Sherwood, který jim poskytovla přístřeší i obživu. Jejich hlavním nepřítelem, a symbolickým protikladem, byl šerif z Notthingamu se svými muži. Hlavním motem Robina Hooda byl boj proti bohatým a bezohledným pánům, shrnutý do popisu „Bohatým bral a chudým dával.“ Robin nebyl typickým zločincem, ale vedl vlastní odoboj proti šlechtě, zejména Normanům, ve prospěch chudých anglosasů. Období, ve kterém Robin žil, je nejčastěji určováno dobou zajetí krále Richarda II. Lví srdce.
Samotná postava lidového hrdiny a veselého zbojníka je v naprosté většině příběhů popisována dosti podobně: zelené oblečení lesníka (se kterým byl často zaměňován), s mečem u boku a lukem a šípy na zádech. Lukostřelecké umění pak je s jeho postavou spojeno naprosto neodmyslitelně, a Robin Hood byl všeobecně považován za nejzručnějšího lučištníka Anglie. Na druhou stranu mu ani s mečem, ani s holí, ani v zápase nemohl čelit jen tak někdo. Známé a slavné jsou jeho ctnosti: věrnost, veselá povaha, čestnost, odvaha a veliká ohleduplnost k ženám. Během patnáctého století se součástí legendy Robina Hooda stali jeho společníci, téměř stejně slovutní a známí – silák a obr Malý John (občas zmiňovaný prostě jako Honzík), statčný a tvrdohlavý Will Scarlet (podle některých zdrojů bratranec Robina Hooda), výborný bojovník s tyčí Much, syn mlynáře, a dokonce tlustý dobrordečný mnich bratr Tuck. Později byl osud veselého zbojníka spojen ještě s jednou postavou, která se stala neodmyslitelnou součástí jeho příběhu – krásná lady Marion (Mariana).
Robin Hood při svých veselých kouscích využil kde co. Někdy se majetku boháčů zmocnil přímým a smělým přepadením, někdy lstí a převlekem. S oblibou prý boháče s doprovodem zajal, dovedl do hloubi lesa, bohatě pohostil zvěřinou a dary lesa, a poté jim vyměřil cenu za občerstvení (obvykle přesně podle toho, jaké bylo postavení a majetek hosta). Zatímco někteří (potřební anglosasové, čestní, ale chudí) odcházeli z hostiny obtíženi mnohými dary, jiní (bohatá normanská šlechta, ale také duchovenstvo) odcházeli pěšky a s prázdnými kapsami.
Pořád vládne neshodna v tom, zda Robin Hood byl jen fiktivní postavou, hrdinou balad, nebo skutečně žil někdo, kdo všechny příběhy o veselém a statečném lukostřelci inspiroval. Možná byl mužem v kápi Robin (Robert) z Locksley, možná se utlačovaných anglosasů zastal earl Robert z Huntingtonu (toto dilema řeší šalamounsky seriál Robin of Sherwood – v první sérii je Robinem Robin z Locksley, který na jejím konci zemže, a v druhé sérii přebírá vedení zbojníků mladý šlechtic Robert z Huntingtonu). První zmínky o tomhle psanci se objevily na počátku patnáctého století (což je o dvě stě let později, než předpokládaná doba jeho života). Od té doby se stal hrdinou desítek uměleckých děl – od balad a romancí přes romány až k seriálům a filmům. Velmi krásně popsal jeho dobrodružství Alexandre Dumas starší a úctyhodnou roli mu přidělil i sir Walter Scott v románu Ivanhoe. Ve filmu si Robina zahrál Kevin Costner, Errol Flynn, Russel Crowe, Douglas Fairbanks a dokonce i Sean Connery – pro zajímavost, v seriálu si Robina zahrál i jeho syn James.
Příběh Robina Hooda má mnoho konců. Někdy Robin umírá v léčce, obklíčen a zahuben mnohačetnou přesilou. Někdy příběh končí tím, že Robin ztrestá šerifa Nottinghamu, svého tradičního nepřítele, a získá ruku krásné Marion. Někdy sledujeme Robina, zlomeného smrtí manželky Mariany, jak chřadně a trpí, a nakonec vyhledá pomoc v kláštěře – a je zahuben rukou zrádné abatyší, která ho (pod záminkou pouštění žilou, nebo sprostým útokem ve spánku) nechá vykrvácet. Čtenář nebo divák si tak může vybrat, jestli raději šťastný konec, nebo smutný. Stejně tak je v nepřeberném množství balad a příběhů o Sherwoodském zbojníkovi možno najít napínavé, smutné, komické, romantické i mravokárné. Vesměs je ovšem král zbojníků mužem jak se patří.
Existuje celá řada podobných „lupičů gentlemanů“, kteří jsou si s Robinem podobní skoro jako vejce vejci. Mnoho podobností můžeme najít i s u nás populárním Jánošíkem. Jedná se zkrátka o zosobnění odboje proti chamtivé a bezohledné šlechtě (často do jisté míry okupační, nebo dokonce do jisté míry nezákonné šlechtě) a pomoc potřebným chudým. Asi každá kultury potřebovala v historii podobnou postavu. Osobně si myslím, že skoro každý kluk si alespoň jednou v životě udělal z provázku a klacku luk a chtěl být Robin Hood, protože je archetypem hrdiny, který zahrnuje vše pozitivní.
Pro konkrétní příběhy Robina a jeho veselé chasy doporučuji, aby si každý našel svůj, svoji osobní verzi legendy, která nejlépe vtáhne jeho mysl do stinného příšeřú pod majestátními duby, kde zaznívá smích veselících se zbojníků, občas třesknou hole v souboji pro zábavu, nebo zasviští šíp, který vystraší obtloustlého církevního hodnostáře na cestě s desátky pře Sherwoodský les.