Tak, zase jedna stará japonská pověst, jedná se o obvyklý krátký a poučný příběh.

O rybáři a hadu:

Starý rybář, který byl chudý jak kostelní myš, a jehož jediným bohatstvím bylo zlaté srdce, celá léta jezdil na své chatrné loďce po řece a chytal ryby. A jednou v zimě našel na břehu skoro zrmzlého hada. Nejdřív chtěl nebezpečného plaza dobít, ale pak rybářova přirozená dobrota zvítězila, a on vzal hada k sobě domů. Celou zimu se o hada staral - balil ho do deky, dával mu ohřáté mléko a kousky ryb, pečoval, aby byl v teple a uzdravil se.
Na jaře už byl had opět při plné síle. Jakmile slunce prohřálo okolí chatrče, jakmile se hadovi vrátila všechna jeho původní síla, had kousl rybáře do ruky a pustil do jeho žil svůj jed.
"Proč jsi to udělal?" ptal se ukřivděně překvapený rybář, když jej opustila síla a on cítil, že umírá. "Což jsem tě nezachránil z chladu? Což jsem tě neléčil a nekrmil? Což jsem neušetřil tvůj život a nepomohl ti vrátit se k plnému zdraví?" pokračoval vyčítavě.
Had na rybáře upřel chladný, nehybný pohled plazích očí, několikrát zakmital svým rozeklaným jazykem, a pak syčivě odpověděl: "Což nevědělsss, že jsssem jedovatý had? Což nevědělsss, co jsssem zač, když jsssi mě domů přinesssl? Což může had přessstat být hadem?"

FOSSY: mně taky a bylo jich víc a to nejen v Evropě. a někdy naopak nesloužily namísto války, ale k simulaci války v době míru :-)
pokud se dobře pamatuji, tak severoamerickým indiánům občas sloužil lakros k řešení sporů.
středoamerické kmeny provozovaly míčovou hru, jakéhosi "předchůdce košíkové", která někdy nahrazovala válku v době míru a občas také údajně řešila spory.

FOSSY: tak ona studená válka vlastně taky byla soutěží o to, kdo má kvalitnější kopí ;)

Béan Sídhe (starogaelština), Bean Sí (novodobá gaelština) - v doslovném překladu to znamená "žena z pahorků", ale nepředstavujme si pahorky jako kopcovitou krajinu. Sídhe měly pro Iry zvláštní význam a ne proto že by z nich za pěkného počasí dohlédli ze Sláigo až do Kentu, ale pro to co se skrývalo v nich a pod nimi.

Za dávných časů obýval ostrovy Éire mocný a vznešený lid, synové a dcery bohyně Danu, kteří odvozovali svůj původ od proslulého vůdce Neimhidha, syna Agnómana ze Skýthie, který byl synem Piampa, syna Taitova, jehož otcem byl Sera, syn Srúa, syna Easrúova, syna Fríamaintova, syna Fathochtova, jehož otcem byl Magog.

Tuatha dé Danann přišli na Éire zahaleni v bouři, temný mrak byl jejich pláštěm, a svou nohu na Éire prvně vložili v horách Conmaicne Rein v Connachtském kraji. S nimi přišla temnota která celou zemi halila po tři dny a tři noci, tak temná že zastínila i slunce tak že poledne se jevilo jako hluboká noc. Své předchůdce, plemeno Fír Bolgů, porazili a vyhnali z jejich domovů a vytlačili je až za břehy Éire. Své nové zemi pak vládli podle svého a žili v ní mnoho generací.

Stejný konec který Tuatha dé Danann přichystali Fír Bolgům byl ale v osudu připraven i pro ně. Když na smaragdový ostrov přišli noví osadníci, Milésiané - potomci Mílea Španělského - kteří pluli dlouhou cestu z Ibérie, utkali se s nimi Tuatha dé Danann v bitvě, a byli poraženi.

K synům Mílea pak přišly tři ženy - Ériu, Banba, a Fodla - aby se jménem svého lidu a svých králů poklonily vítězům. Tyto tři irské královny pak požádaly Milesiany aby svou zemi pojmenovali po nich, a od těch dob irové svou zemi láskyplně nazývají Éire, ale někdy také podle ostatních dvou, Banba či Fodla.

Tuatha dé Danann pak opustili zemi a pod vedením svého nejvyššího krále, Manannána mac Lira, sestoupili do nitra pahorků, cestou která vedla skrz stíny a chlad, a jejíž druhý konec ležel v tajuplném zásvětí, sídhe.

Když někdo z potomků Míleových zemře, jeho smrt je úpěnlivě oplakávána. Mezi lidmi jsou ženy jejichž lamenty nad zesnulými byly proslulé, a významné rodiny si najímaly jejich služby.

Když však zemřel některý z potomků pěti starodávných rodů, jejichž prapředkové porazili Tuatha dé Danann, cesta do zásvětí se otevřela, a ztraceného syna či dceru rodu přišla oplakávat jedna ze vznešených dcer bohyně Danu, kterým irové říkali Béan Sídhe - žena z pahorků (či zásvětí). Někdy stará, svrasklá a hrůzu nahánějící, jindy mladá a půvabná jak třpyt měsíce na půlnoční hladině, její hlas ale vždy ovládl mysl i duši těch kteří zaslechli její pláč.

A tak tomu bude navěky věků, dokud ve světě bude i jediný potomek starých Milésianů.

Dalším poslem smrti, vzdáleně připomínajícím legednárního Černého psa, byla

Banshee:

Stejně jako jiné mýtické bytosti i Banshee měla další jména. Někdy ji zvaly Andělem Smrti, jindy Bílou Dámou. Pro Galy byla Bean-sidhe, pro Iry Bean Si, pro Skoty Bean-Shidh. Podle popisu se jednalo o přízrak, nebo snad ducha, ovšem jednoznačně ženskou bytost, někdy závratně krásnou, jindy děsivě škaredou. Banshee se toulaly lesy Smaragdového Ostrova, a jejich pláč a nářek a srdceryvné kvílení zvěstovaly smrt. Někdy byl háv Banshee potřísněn krví, která byla dalším symbolem nevyhnutelné smrti, někdy se jednalo o prostý vesnický oděv. Někdy se prý dokonce uchylovaly Banshee k podobám zvířat.
Avšak aby nedošlo k mýlce: Banshee nebyla příčinou smrti. Jen varovala. Kdo slyšel její křik, mohl si být jist, že v jeho bezprostředním okolí brzy někdo zemře – možná i on sám. Středověk pak přiřkl Banshee další roli – podle všeobecného přesvědčení a víry obyčejného lidu se staraly, aby duše zemřelých dostaly to, co si zasloužily, než se úplně odpoutají od světa: duše hříšníků (krutých, sobeckých, chamtivých a zlých) trest a utrpení, duše dobrých lidí (laskavých, nezištných a obětavých) klid a štěstí.
Některé legedndy hovoří o tom, že Banshee měla vždy spojení s nějakou konkrétní rodinou (a že se tak dostaly s přistěhovalci i do Nového světa. Podle některých „tradičních“ vyprávění dokonce Banshee plakaly pouze pro pět hlavních rodin Smaragdového Ostrova (O´Neill, O´Brien, O´Connor, O´Grady a Kavanagh).
Někdy je v souvislosti s Banshee zmiňován stříbrný hřeben, který prý nosily ve vlasech – a jehož nalezení a sebrání, nebo dokonce krádež přímo z vlasů Banshee, údajně nosí velikou, velikou smůlu.
Je dobře možné, že kořeny tohoto mýtu sahají k Irské tradici plaček, nebo naříkaček – žen, které plakaly a truchlily na pohřbech. Někdy se totiž stávalo, že se přátelé a sousedé dozvěděli o smrti někoho ve svém okolí právě až prostřednictvím jejich nářků. A jako obvykle následovalo zahalení prozaické pravdy do stále nadpřirozenějšího hávu, který přidal do irského folklóru velmi barvité stvoření, patřící dodnes k těm nejznámějším. Ovšem někdy sahají teorie ještě hlouběji do minulosti, a Banshee jako zvěstovatelka smrti je duch ženský, protože podle Bible právě Eva utrhla jablko poznání ze zakázaného stromu, podle řeků to byla Pandora, kdo přinesl na lidi utrpení a nemoci, a podobně…
Stvoření s podobným úkolem a rolí lze najít v různých legendách různých kultur, nicméně Banshee patří rozhodně mezi ty nejznámější a poslední zmínky o jejím spatření nejsou až tak staré (polovina minulého století).

Legenda o Černém psu:

Poprvé byl nejspíš zpozorován roku 856 po K. ve Francii. Objevil se v zavřeném kostele, vyděsil přítomné věřící, když mezi nimi procházel a větřil, a nakonec zmizel stejně, jako se objevil.
Obrovský černý lovecký pes s planoucíma rudýma očima je předzvěstí krajně neblahou. Z vlané většiny je o něm slyšet v Anglii a Irsku, ale tu a tam se o něm doslechneme i ve Skandinávii, a přistěhovalci si odvezli tuto legendy i do Nového světa. Zjevení Černého psa provází nadpřirozený pocit chladu a temnota.
Legendy se neshodují, jestli je Černý pes jen prorokem neštěstí (zpravidla smrti) nebo jeho přímou příčinou. Vypráví se například, že koncem šestnáctého století zardousil černý pes v Blythburgu v Suffolku tři lidi přímo v kostele během bohoslužby. Jiné historky zase vyprávějí o lidech, kteří si srazili vaz, když před děsivým přízrakem prchali.
Historky jistojistě nevypráví o jednom jediném psu - shodují se na věcech, jako jsou ohromné tlapy s impozantními drápy, které nenechávají stopy a nedělají hluk, děsivé tesáky v uslintané tlamě, a antracitově černá srst, která se neleskne. Ale jindy se zase liší - oči jsou jednou krvavě rudé, jindy planou jako samotné ohně pekelné, a zase jindy jsou to jen temné prázdné díry do nicoty, někdy pes děsivě dunivě štěká a vrčí, a hlasitě větří, jindy nevydá ani hlásku.
A právě tyto legendy a historky inspirovaly sira A. C. Doyla a jeho Psa baskervillského, nebo třeba Smrtoše ve světě Harryho Pottera.

SYLVAEN: A ještě bys mohl pokračovat: A ač tím chtěl podporovat mladé a nadějné, nakonec se tím podporují staří, slavní a v některých případech i politicky korektní.

SYLVAEN: Chudák Alfred, samozřejmě, ne Rabi :)))

SYLVAEN: Chudák, asi by ti nepoděkoval :) I když nevím, jestli je to cynické, nebo jen realistické :)))

Chtělo by se kontrovat cyničtější verzí:

Jeden móóóc chytrý a moudrý pán si dal tu práci že stvořil něco co měl pomáhat všem.
Samozřejmě se našli jiné kteří to chtěli zneužít.
Ale protože to nebyla pověst ani pohádka, tak to taky zneužili, a ten moudrý pán který s tím už nemohl nic dělat, celý život litoval toho co stvořil, a všechny své peníze věnoval na dobročinný účel který dodnes pomáhá odměňovat ty kteří pracují pro dobro ostatních.

VIHATIZKA: A v současnosti:
Bull leaping , Recortadores , superman jump ,Paul Merton in Spain - YouTube
http://www.youtube.com/watch?v=caWVAJVFbrY

Francouzi jsou mnohem nudnější, mají zvíře na provazu a někdy dokonce jen krávu.
La course landaise - "Bull dancing" in Vieux-Boucau. - YouTube
http://www.youtube.com/watch?v=-0mJXIMioPw

http://en.wikipedia.org/wiki/Course_Landaise a Recortes ve Španělsku...

FOSSY: No jo, militantní panna a semetrika... ^___^
... ještě že je Olymp daleko.