SYLVAEN:
No díky bohům za Fossyho a jeho osvětu.

PISKVOR: A nakonec se od samotného Boha dozvíš že čepičky na Fušálu měly být zelené.. :)

Nicméně onu pověst jsem nikdy, ať už podle Jiráska nebo někoho jiného, neslyšel vyprávěnou tak že by autorem orloje byl nějaký holobrádek. :) Proto jsem se ozval.

FOSSY: No, prave proto mi prislo divne, ze se tu resi "podle povesti meli radni cervene cepicky!" "Ne, jednoznacne meli mit modre cepicky, povest hovori jasne!"

FOSSY: Mladého hodináře? Pokud vím, pověst vypráví o starci nad hrobem, kterého -oslepeného- k orloji dovedl jeho učedník.. Viz ilustrace ke Starým Pověstem..

Jedním ze slavných pražských strašidel je

Turek z Ungeltu:

Dávno tomu, co byl centrem Starého Města Ungelt, kde se scházeli všichni obchodníci a kupci se svým zbožím, včetně kupců z dalekých exotických krajů. A jedním z těchto kupců byl také mladý a bohatý kupec z Turecka, v hedvábném hávu a s turbanem na hlavě.
Mladý turek trávil v Praze mnoho času a netrvalo dlouho, zamiloval se do plavovlasé dcery šenkýře z nedalekého hostince. Turek byl mladý, urostlý a nesmírně zámožný, šenkýřova dcera krásná a milá, a tak nikoho nepřekvapilo, když jejich láska kvetla a dokonce i šeknkýř souhlasil se svatbou. Turek ale byl jiné víry, a musel domů, do Orientu, pro povolení ke sňatku. Na rozloučenou dostal od své vyvolené prstýnek, který si zavěsil kolem krku, a na oplátku dal své nevěstě krásný šperk.
Minulo hodně času a turek se ze své cesty nevracel. Šenkýřova dcera se pomalu přestala trápit a, protože už nedoufala, že se její milý kdy vrátí, přijala nabídku k sňatku od mladého bohatého kupce ze sousedství. Nedlouho potom se ale turek přeci jen vrátil. Zpráva o tom, že jeho vyvolená se provdala za jiného, ho nemálo ranila. Ale nakonec se zdálo, že jí odpustil, a jen ji poprosil, aby se s ní mohl rozloučit. Šenkýřova dcera se oblékla svátečně a vyrazila na poslední schůzku s turkem.
Nikdy už ji nikdo nespatřil. Ani ji, ani turka.
Uplynulo mnoho let, a na tajemné zmizení mladé paní se skoro zapomnělo. Tu však jednoho dne s jekem vyběhla služtička, která posluhovala ve velkém domě, kde obvykle bydlívali kupci z dalekého východu, ze sklepení, sinalá a vyděšená. Našla ve sklepě umrlčí hlavu. Všichni se tomu nemálo divili, a nakonec sklepení řádně prohledali. Zakopané v podlaze našli i mrtvé tělo ve svátečních šatech a střevících, ovšem bez hlavy. Podle světlých vlasů spletených do copu lidé poznali, že hlava i tělo nejspíš patří ztracené šenkýřově dceři.
Ale zbytek příběhu zůstával dlouho záhadou, protože nikdo nevěděl přesně, co se mohlo mladé paní stát, a už vůbec nemohl nikdo přijít na to, jak je možné, že když bylo celé tělo zakopána, našla služka po letech hlavu položenou ve sklepě? V Ungeltu se pohybovala spousta cizinců a lidí zdaleka a kdokoliv z nich byl podezřelý. Nakonec si však starý šenkář přeci jen vzpomněl na odmítnutého nápadníka, turka, a dal si dohromady místo hrůzného nálezu i s jeho návštěvou. Znovu hledali ve sklepě a nalezli šperk, který dal turek své vyvolené, takže bylo všem hned jasné, že dívku nezabil jen tak nějaký zloděj. Podezření proti turkovi sílilo, a pomalu se měnilo v jistotu, ale nikdo pořád netušil, jak se mohla najednou objevit hlava mrtvé ve sklepě. Až když se začaly v Ungeltu dít prapodivné věci a lidé několikrát potkali nové pražské strašidlo, domysleli se, jak to vlastně tenkrát bylo...
Když se turek před lety vrátil, šťastný, že se může oženit, a zjistil, že jeho milovaná už si vzala jiného, šílel zármutkem. A jelikož se v jeho zemi zrada trestala smrtí, šenkýřovu dceru zabil. Věřil, že se nedopustil ničeho zlého, jen vykonal spravedlivý trest. Miloval však dívku natolik, že její hlavu vložil do skříňky ze vzácného dřeva a zatímco tělo zakopal ve sklepě, hlavu nosil všude s sebou, stejně jako prstýnek, který dostal na znamení věčné, věrné lásky. Jenže hlava ve skříňce neustále naříkala a plakala, alespoň tak to turkovi přišlo. Neustále ji slyšel, ať se poděl kamkoliv. Když už to po dlouhém čase nemohl snést dál, vrátil se potají do Prahy, proplížil se do osudného sklepení a hlavu tam uložil. Nechal si jen skříňku a prstýnek.
Ale podle všeho nakonec jeho činy turka tak trápily, že skončil jako jedno z pražských strašidel – duch v hedvábném hávu, s turbane, který je vídán v okolí Ungeltu, a v ruce drží za dlouhý, světlý cop hlavu krásné dívky...

Tak, dnes bych chtěl zůstat doma, v mém případě v Praze, protože zajímavého tady máme, co se pověstí týče, také až až...

Pražský Orloj:

Podle jedné z pověstí pražští konšelé, když byl orloj dokončen, nechali oslepit jeho autora, mladého a kromobyčejně nadaného hodináře. Nechtěli totiž, aby podobný zázrak postavil i pro jiná města, která Praze orloj záviděla, a chtěla mít vlastní. Vypráví se, že oslepený mladík se nechal naposledy odvést k orloji, a vytáhnul z hodinového stroje jednu z nejdůležitějších součástí. Nikdo neuměl orloj opravit, a slepý mladík prorokoval, že až se jednou hodiny zase rozeběhnou, přijde toéhož roku do Čech velká válka. Hodiny byly opraveny na nový rok 1866.

* Podobná pověst se vypravuje o hodinách několika dalších měst – na radnici v Olomouci, například, nebo ve Štrasburku. Tuto pověst použil Jirásek jako základ vyprávění o Mistru Hanušovi.

Říká se, že pražský orloj ne nástrojem Ďábla, že prý sám, nebo jeden z jeho démonů, prý stál u jeho zrodu. Orloj ukazuje nejen čas, ale je také nástrojem mágů a černokněžníků, který ukazuje pohyb těles nebeských a jiná znamení mystická, která těmto nekalým živlům pomáhají páchat zlo. Pro astrology a jiné zasvěcence tajemných umění je prý dobrý, ale správný křesťan by se mu měl vyhýbat a vyvarovat se ho jako pekelného a zlého díla.

Obdobně se vypráví, že pokud se pražský orloj na delší dobu zastaví, první kývnutí kostlivce po jeho spuštění je znamením pro nepříznivý osud a zlé časy, že mohou přijít na Českou zemi. Pohromu může odvrátit nevinný chlapec, který při prvním půlnočním kývnutí kostlivce po spuštění orloje vyběhne z Týnského chrámu a doběhne k orloji, než hodiny naposledy odbijí.

Na Staroměstské radnici býval i žalář pro šlechtu. V době, kdy rytíři válčili proti Praze, seděl jeden z nich právě v tom žaláři. A vypráví se, že kostlivci na orloji vletěl, když hodiny odbíjeli a kostlivec klapal čelistí, do huby vrabec. Celou následující hodinu byl vrabec uvězněn, ale při dalším odbíjení uletěl. A stejně tak rytíř, který to viděl z okýnka, byl téhož dne propuštěn, protože se Praha se šlechtou smířila.

* Podobné vyprávěnky s pochopitelnými místními obměnamy se vypravují prakticky všude, kde byl někdy někdo vězněn.

21. Června 1621 bylo na Staroměstském náměstí popraveno 27 českých pánů, a podle pověstí nikdo neví, kde jsou doopravdy pohřbeni. Ale duchové sedmadvaceti českých pánů prý chodí v noci ve výročí své smrti kontrolovat orloj. Když jde dobře, přesně a bez potíží, jsou spokojeni, protože se českému národu dobře daří. Když nejde přesně, nebo dokonce stojí, toulají se zachmuřeně uliceni, nešťastní, protože na jejich potomky přišly zlé časy.

Takže tu je něco z toho, co se vypravuje o pražském orloji, který je jistě jednou z nejvýraznějších památek v našem krásném, pověstmi opředeném městě.

A zase jedna severoamerická, indiánská, tentokrát silně mravokárná.

Legenda o javorovém sirupu:

Je tomu dávno, co Manitou stvořil svět. Ve své nekonečné dobrotě učinil svět takovým, aby se v něm lidem dobře a snadno žilo. Počasí bylo pořád krásné, země úrodná, řeky plné ryb, a javory stále kvetly, a byly plné hustého, sladkého sirupu.
Jednoho dne přišel k vesnici Anishinabů Manabozho, který měl cestu kolem. Chtěl se podívat, jak se jim vede, ale ke svému překvapení našel vesnici prázdnou. Došel k řece, ale tam nikdo nerybařil. Vydal se do lesa, ale tam nikdo nelovil. Šel tedy na palouk, ale ani tady nikdo nesbíral bobule. Až nakonec vešel Manabozho do javorového háje. A tam našel všechny své přátele. Leželi pod stromy s otevřenými ústy a jen chytali hustý sirup, který vytékal z otvorů po ulomených větvičkách.
Manabozho byl smutný, ale i rozčílený zároveň. “Tohle není správné. Pokud budou takhle žít, budou mí lidé jen tloustnout a lenivět. Odnaučí se práci, a odnaučí se vážit si hodnoty věcí!”
Manabozho si vyrobil koš z březového proutí a začal od řeky nosit vodu. Nosil ji dloho a nanosil jí hodně. Vodu lil do dutin javorů, až hustý, sladký sirup naředil na vodnatou mízu, s pouhou stopou po bývalé sladkosti.
”Tak,” pravil, když skončil. “Od nynějška, když budou lidé chtít javorový sirup, budou muset nasbírat mnoho a mnoho košů mízy. Budou muset nasbírat mnoho a mnoho dřeva, aby mohli udělat ohně, ve kterých ohřejí kameny, aby mohli mízu dlouho vařit. Mnoho práce a těžké práce budou muset udělat, aby získali třeba jen trochu javorového sirupu. A tak už nebudou tloustnout a lenivět. Naučí se oceňovat dar, který nám ve své dobrotě dal Velký Duch. A navíc budou moci mízu získat ze stromů jen v určitém období každého roku, a tak se budou moci věnovat i rybolovu a lovu a sbírání bobulí a obdělávání polí. Od nynějška to bude tak.”

A od těch dob to tak je...

Tak, tady je jedna nenáročná, milá tuzemská legenda

O zlaté lampě:

V chrámu Svatého Víta je k nalezení hrob svatého Jana Nepomuckého. Nad hrobem visí zlatá lampa. A říkalo se, že tuto lampu nikdo nemůže ukrást. Jakmile po ní sáhl někdo, jehož úmysl byly nečisté, lampa prostě zmizela, a objevila se zase až tehdy, když nebezpečí pominulo. Jednoho dne přišla na zlatníka, který lampu vytepal, bída. Chudl a chudl, až nakonec třel nouzi s bídou, a nevěděl, jak dál. Tehdy se mu zdál zvláštní sen. Sám Jan Nepomucký se mu zjevil, a ve snu mu radil, ať jde do chrámu, tam ať pak vezme lampu, kterou vyrobil a pověsil nad místo jeho odpočinku, a tu ať na zlato roztaví, kterým si potom život zase spraví. A podruhé zdál se zlatníkovi stejný sen, a i potřetí, až se rozhodl poslechnout a vydal se do chrámu. Lampa před rukou zlatníkovou nezmizela. Odnesl ji, roztavil na zlato, a s jeho pomocí si život spravil – opět si dílnu zařídil a obět se k bohatství propracoval. Ani jako zámožný ale zlatník nezapomněl, kdo mu pomohl. Vyrobil pro Jana Nepomuckého novou lampu, a s ní se vypravil do chrámu, aby ji opět nad hrob zavěsil. Ale k jeho překvapení lampa visela na svém místě, stejná, jak si pamatoval, neporušená... Právě když se nad tím podivil, lampa zmizela. Tehdy zlatník pochopil, že tu byla jen proto, aby někdo chybějící lampu nehledal. Zavěsil nad hrob novou lampu a ta osvětluje hrob svatého Jana Nepomuckého dodnes. Ale už prý nemizí před nenechavýma rukama...

Jedna z legend severoamerických domorodců, konkrétně

O původu lidu Chinook:

Před dávnými časy cestoval satrý muž jménem Jižní Vítr na Sever. Tehdy se setkal se starou ženou, obryní.
Jižní Vítr požádal obryni o jídlo, protože měl velký hlad. Ale obryně mu odpověděla, že žádné jídlo nemá. “Ale mám síť, a pokud chceš, můžeš si nachytat ryby.”
Jižní Vítr poděkoval, a hodil půjčenou síť do moře. Brzy ulovil malou velrybu. Chystal se ji vyvrhnout, ale tehdy se obryně rozplakala. “Nesmíš ji řezat napříč! Rozřízni ji podél páteře!”
Jižní Vítr si nevzal její radu k srdci a rozřízl velrybu napříč. K jeho nezměrnému překvapení se v tu chvíli ryba změnila v obrovského ptáka, tak velikého, že když vzlétl, zakryl slunce, a hluk jeho křídel bijících do vzduchu otřásal zemí. Byl to Hromový pták.
Hromový pták odletěl na Sedlovou Horu blízko ústí řeky Columbia. Tam si postavil hnízdo a zaplnil je vejci. Stará obryně sledovala ptáka, dokud nenašla jeho hnízdo. Rozbila jedno vejce, ale nebylo dobré, tak jej hodila dolů z hory. Ještě než vejce dopadlo, stal se z něj indián. Potom obryně rozbila další vejce, a další, a další, a také je házela dolů z hory. Ta se také měnila v indiány. Z každého vejce Hromového ptáka se stal indián.
Když se Hromový pták vrátil do hnízda a shledal, že jsou jeho vejce pryč, vyhledal Jižní Vítr. Společně pak cestovali na Sever, a hledali starou obryni, aby se jí mohli pomstít. Jenže ji nikdy nenašli.
A tak byl stvořen kmen Chinooků, a proto indiáni nikdy nerozříznou prvního lososa napříč. Od těch dní prvního lososa vždy rozdělí podél páteře.

Omlouvám se za delší prodlevu. Dnes bych chtěl představit “největšího křesťanského generála”, rytíře, šlechtice, diplomata a válečníka, šampiona svého krále, milujícího otce a manžela, a opravdového hrdinu, který se nakonec stal vlastním pánem. Buď tak, nebo jen obyčejného muže se smyslem pro povinnost a jistou zručností ve zbrani...
Když se řekne Rodrigo Diaz de Vivar, moc lidí na to nijak zvlášť nezareaguje. Na druhou stranu, když se řekne El Cid Compeador, vybaví se spoustě lidí (možná jen díky filmu, kdo ví) alespoň Španělsko a rytíř s mečem. Mladý Rodrigo bojoval za svého krále, Sancha II. Kastilského. Bojoval dobře a odvážně, netrvalo dlouho, a vydobyl si přízvisko El Cid a stal se vrchním generálem svého krále. Posléze získal přízvisko Compeador, Šampion – v jeho době, v době rytířských ctností a v určitém ohledu až romantických zvyků, byla bitva často rozhodována soubojem dvou vybraných rytířů, namísto celých armád. A tak se vyzyvatelem za svého krále stal El Cid.
Jenže jak se říká, štěstí a sláva jsou vrtkavé milenky, a tak se stalo, že Sancho II. padl a jeho trůn uchvátil jeho bratr Alfonso, do té doby král Léonu a shodou okolností také osoba, proti které El Cid nejčastěji vedl vojska. Situace mladého šlechtice, jehož otec však byl na rozdíl od aristokratické matky obyčejným kavaleristou, takže Rodrigo se stal lidovým hrdinou, o kterém mohla jak šlechta, tak prostý lid říkat “Je jedním z nás!”, se výrazně zhoršila. Ne že by se Alfonso, nyní Alfonso VI. Kastilský, mohl tak cenného generála jen tak zbavit, ale najednou už to nebyl “vrchní” generál. Ale i přes zjevnou nervaživost Alfonso oženil El Cida se svou neteří (a stal se tak jeho příbuzným) Jimenou. Alfonso si totiž dobře uvědomoval, že hrdinu jako je El Cid, kterého akceptuje lid Kastílie, prostě potřebuje.
Stejně ale netrvalo dlouho a El Cid byl po vyhrané bitvě u Cabry poslán do vyhnanství. Přílišná samostatnost v boji byla jen průhlednou zástěrkou pro prostou nevraživost, žárlivost a nedůvěru. El Cid sice dal (skoro doslova a do písmene) králi Alfonsovi království – mečem, krví a potem, i jen svým samotným jménem – ale vděku se nedočkal. Ve vyhnanství se El Cid dočkal přívětivého přijetí až v Zaragoze, kde byl postaven do čela maursko křesťanských smísených jednotek.
Až Berberská invaze, a zejména drtivá porážka křesťanů v Bitvě o Sagrajas, přiměla krále Alfonsa, aby El Cida povolal zpět ke dvoru. A tak Rodrigo vedl zase jednou králova vojska, tentokrát proti Berberům. Jenže tehdy už El Cid pokukoval spíš po něčem sám pro sebe. A tak nakonec po dvacetiměsíčním obléhání dobyl Valencii, a stal se de facto místním vládcem. El Cid zemřel při obraně Valencie. Říká se, že zemřel žalem nad smrtí svého jediného syna. Jiména, jeho žena, nechala prý mrtvé tělo obléknout do zbroje, a vysadit na věrného koně, aby El Cid ještě jednou pozvedl morálku svých vojáků a ještě naposledy je vedl (a prý opravdu dovedl) k vítězství v bitvě.
Součástí legendy o největším (či jednom z největších evropských rytířů středověku) je také jeho kůň, Babieca (někdy Bavieca). Legendy se rozcházejí v tom, jak El Cid ke koni přišel. Podle některých koně daroval svému šampionovi král Sancho II, když se měl postavit jízdnímu soupeři, a neměl koně. Babieca pak byl válečný hřebec skvělého chovu a výcviku. Podle jiných si koně vybral El Cid ve stádu Andalusianů, když se ho koněm rozhodl obdarovat jeho kmotr. A protože se kmotříčkovi zdálo, že si El Cid vybral špatně, a že kůň je slabý, zvolal prý v rozčarování “Babieca!” (tedy “Hlupák”). A ještě podle dalších dostal koně od barbarů a jméno Babieca pak má znamenat něco jako “kůň od barbarů”, “barbarský kůň”.
Legenda také zmiňuje El Cidovy meče, Coladu, a, mnohem známější, Tizona.
El Cid patří mezi legendární lidové hrdiny, národní hrdiny, ve stylu Willéma Tella, Robina Hooda (i když ten možná nemá historický základ) a podobných. V tomto případě je hrdina rytířem bez bázně a hany. I když vzdor filmům, písním, románům a poezii je spíše jedním z těch, kteří nejsou tak hluboko v obecném povědomí.

Rodrigo Diaz de Vivar se narodil (cca) roku 1040 a zemřel roku 1099. Ve vyhnanství byl v letech 1079 – 1086. Ženil se roku 1074. Pohřben je v katedrále v Burgosu.

Poslyště o tom, jak jeden z největších irských hrdinů prastarých časů, přišel ke svým zázračným loveckým psům.

Finn byl skvělým válečníkem, vůdcem i mužem, a stejně tak jeho psi, Bran a Sceolan, byli rychlejší, silnější a chytřejší, než kterýkoliv jiný pes. Zde je příběh jejich původu.
Když Finn vedl svou družinu rytířů, kteří v zemi bránili právoa pořádek, patřil k ní i mladý a krásný bojovník jménem Illan. Tento bojovník se jako jediný mezi zástupy mužů zalíbil nejmladší sestře Finnovi matky, Tuirean. Vyhlášená krasavice odmítala nabídky k sňatku, dokud se nesetkala s Illanem. Oba se zamilovali na první pohled. A protože Finnův otec již zemřel, měl Illan žádat o ruku své vyvolené právě Finna, navíc, protože byl Finn jeho velitelem, musel mu dát i povolení ke sňatku.
Illan se rozhodl vyptat Finnovo svolení při obědě, když u řeky odpočívali během pronásledování loupeživé bandy. Finn si svolení rozmýšlel, a nakonec si vymínil, že pokud by Tuirean byla nespojená, nebo se k ní Illan zachoval zle, bude se jeho teta okamžitě movci vrátit domů. Illan ochotně souhlasil, protože si neuměl představit, že se někdy choval ke své milované špatně, nebo že by s ním byla Tuirean nešťastná.
Ještě téhož večera, když se rytíři utábořili, protože lupičům se dařilo unikat, zažil Illan velmi nepříjemné setkání. Když držel stranou od ostatních hlídku, navštívila jej Dealba. Dealba byla Sidhe, víla, navíc víla zvěstující smrt. Illan se s ní setkal kdysi na mořském pobřeží za bouře, a během hlídkování proti pirátům se s ní spřátelil. Tentokrát však Daelba nepřišla na přátelskou návštěvu. Žárlila. Nepřála si, aby si Illan vzal jinou ženu, protože prý to slíbil jí. Illan se hájil, že člověk si nemůže vzít kouzelnou bytost, vílu, a že když mluvil s Daelbou o svatbě, nevěděl, že je Sidhe. Ale Daelba nedbala jeho vysvětlování. Vytratila se do noci s příslibem kruté odplaty.
Illana setkání vystrašilo. Myslel si ale, že víla proklela jeho. Když se se vším svěřil Finnovi, ten mu poradil, protože byl krom mocných paží nadán i moudrostí mnohem staršího muže, aby počkal, až se kletba projeví, protože teprve potom je možné s ní nějak bojovat.
A tak se zanedlouho Illan oženil s nádhernou Tuirean. Oba odjeli a jeho pevnost, kde měli mít několik volných dní jen sami pro sebe. Jenže mnohem dříve, než kterýkoliv z nich doufal, se objevil posel. Finn prý potřebuje Illana ve službě, protože u pobřeží byli spatřeni piráti.
Sotva Illan ve spěchu odjel, Tuirean ještě stála v bráně pevnosti, dorazil další posel. Finn si prý přeje, aby Tuirean odjela na hrad své sestry, kde bude ve větším bezpečí. Tuirean se chvíli rozčilovala, ale bělovlasý mladík ji nakonec přesvědčil k odjezdu. Vedl ji, prý kvuli její vlastní bezpečnosti, vedlejšími cestami. Když projížděli lesem, dalo se do deště. Posel i Tuirean se zastavili před velkou mýtinou, aby nepromokli. Tuirean však začala doufat, že i její manžel se ukryl před nepřízní počasí, a chtěla vyrazit, aby ho dohnali. Tehdy se posel rozčílil.
mladík vyjel se svým koněm na mýtinu, a déšť z něj rychle spláchl všechny barvy jako čerstvý nátěr. Před překvapenou Tuirean náhle stála Daelba, sněhobílá víla, zvěstovatelka smrti. Vyjevila jí svou nenávist a řekla, že když nechce Illan mít ji, nebude mít ani Tuirean. A pak nebohou mladou paní proměnila v obrovského černého loveckého psa.
Jakmile Illan dorazil na Finnův hrad, zjistil, že pro něj jeho velitel neposlal. Rychle vytušil zradu a okamžitě se vrátil domů. Ale tam se jen dozvěděl, že jeho žena odjela s poslem.
Illan zuřil, truchlil a marně pátral po své ženě, kterou nikdo neviděl od chvíle, kdy odjela s poslem.
Uplynulo mnoho měsíců, téměř celý rok. Finn požádal Illana, aby prošetřil zvláštní záležitost. Totiž jeden ze západních šlechticů, Fergus, který byl pověstný svým strachem a odporem ke psům, měl ve svém domě náhle obrovského černého vlčáka, se kterým prý zacházel nadmíru pěkně. A aby to nebylo málo, šlechtic tvrdil, že psa mu poslal Finn.
Illan se vydal na cestu, ale nedojel daleko. Do cesty mu vstoupila Daelba. Vysmívala se Illanovi, až se nakonec dovtípil, že proměnila jeho ženu právě v onoho psa, o kterého se nyní Fergus staral. A Daelba nabídla Illanovi výměnu. Pokud s ní odejde do její čarovné tvrze, vrátí Tuirean její lidskou podobu. Illan nezaváhal a souhlasil, aby zachránil svou ženu. Daelba kouzlem přivolal psa a vrátila mu jeho lidskou podobu. Sotva měl Illan čas prohodit s Tuirean pár slov, a Daelba jej vzala s sebou zaklínadlem pryč.
Během pár dní Tuirean, již před zakletím těhotná, porodila dvojčata. Ale kletba víly Daelby byla tak silná, že se jí narodila dvě štěňata. Ani nejlepší čarodějové a zaklínači v zemi nedokázali kletku zlomit. Tuirean darovala štěňata Finnovi, a ten jim dal jména. Bran a Sceolan. A to byli nejlepší lovečtí psi v zemi Eirin, psi, ve kterých byli zakletí lidé. Vlastně byli jistým způsobem s Finnem spřízněni...

KID_MCHUTT: Ano, měl.. "Drahé Sáře, Izák Flegelbaum". :)

KID_MCHUTT: O nápisu jsem nic nenašel - jen to oko :)))